Pino Roveredo patří k nejoblíbenějším současným italským italským autorům. Jeho život a tvorba je spjata se severoitalským Terstem, kde se v roce 1954 narodil do chudé rodiny hluchoněmých rodičů. Jeho otec byl švec, potýkající se celý život s problémy s alkoholismem. Pino – oficiálně Giuseppe – se narodil jako mladší z dvojčat. Dvojčata, namísto jednoho očekávaného dítěte, znamenala pro chudou rodinu velkou zátěž a oba chlapci byli proto brzy posláni do přísného katolického lycea. V knize Capriole in salita Roveredo popisuje, že právě v tomto ústavu vznikl jeho odpor k institucím a jakémukoliv řádu. Nelidské zacházení s dětmi a posedlost dodržováním nesmyslných pravidel ho přivedly nejen k útěku z lycea, ale právě i k celoživotně konfliktnímu vztahu k autoritám a pravidlům. Své problémy a nejistotu začal brzy řešit alkoholem, větším obtížím se pokusil uniknout sebevraždou. Alkoholismus, neléčená deprese, suicidiální sklony, opakované pobyty za mřížemi a v psychiatrické léčebně ho přivedly až na samé dno. Od raného mládí se pohyboval v začarovaném kruhu problémů, které mu nikdo nepomohl skutečně řešit. Jedinou pomocí jeho rodiny i společnosti byla „léčba“ ve zdravotnických či nápravných zařízeních, kde ještě v druhé polovině dvacátého století lidský život neznamenal nic a důstojnost byla zcela prázdným pojmem.

Roveredo odhaluje také bolest své rodiny, která samozřejmě nesmírně trpí tím, jakou cestu si její „marnotratný syn“ vybral, avšak nedokáže mu v jeho složitém hledání účinně pomoci – částečně také ze strachu z nekonečného koloběhu maloměšťáckých pomluv, ztráty peněz, přízně sousedů nebo pracovního místa. Rodiče, paralyzovaní těmito obavami, Pinovi de facto odepřeli jedinou účinnou pomoc – lásku a povzbuzení: to vše měly nahradit vysoké dávky medikamentů a „výchovná opatření“ v nejrůznějších nápravných zařízeních.

Roveredovi se v jeho dílech brilantně daří spojovat jednoduchý a čistý styl příběhů, ozvláštněný často velmi poetickými a nápaditými obraty, s velmi nenásilnou formou sociální kritiky, která nemá ve čtenáři zanechávat hořkost nebo vyvolávat znechucení, ale nenápadně ho přivést k zamyšlení nad otázkami sociálními, morálními a náboženskými.

Až bezvýhradná a trvalá láska Roveredovy manželky a jeho otcovství přiměly spisovatele k pocitu odpovědnosti: skoncoval s alkoholem, našel si práci. Dnes je Pino Roveredo činný v mnoha humanitárních organizacích, pořádá autorská čtení, setkává se s mládeží. Píše velmi úspěšné knihy, ve kterých upřímně a otevřeně popisuje svůj životní příběh. Beze strachu a studu odhaluje všechny své pády a ujišťuje čtenáře, že nikdy není pozdě začít znovu. Nikdy není nic ztraceno, nikdo není odepsaný ani zničený. Vždycky existuje naděje a nová šance. Dalším důležitým aspektem jeho knih je bezesporu kritika léčebných a nápravných zařízení, kde strávil velkou část svého mládí a dospělosti. Pino Roveredo se osobně angažuje a zasazuje o zlepšení podmínek v ústavech.

Pino Roveredo bývá dnes častěji než za spisovatele označován za osobnost společensky angažovanou. On sám však tuto charakteristiku opravuje s tím, že literaturu od kritiky společnosti nelze odloučit. Nevěří, že existuje dokonalý a vysoce ceněný svět knih, oddělený silnou a neproniknutelnou zdí od našich každodenních lidských radostí a starostí, a tato lidskost a pokora se silně projevuje i v jeho dílech.

Autor rád zdůrazňuje, že jeho knihy se dají číst bez výkladového slovníku. Jeho texty jsou poetické, nápadité, bohaté na metafory a jazykové hříčky, ale zároveň upřímné, jednoduché a srozumitelné – možná právě proto mají takový úspěch u širokého spektra čtenářů.

Roveredo je známý především jako autor čtivých povídek – připomeňme sbírky Capriole in salita (Kotrmelce do svahu, 1996), Una risata piena di finestre (Smích plný oken, 1997), Mandami a dire (Vzkaž mi, 2005). Píše ale i krátké divadelní texty a samozřejmě romány, často realisticky laděné, s částečně autobiografickou tematikou. Velký ohlas získaly jeho romány La città dei cancelli (Město vrátek, 1998), Ballando con Cecilia (Tanec s Cecílií, 2000), Schizzi di vino in brodo (Stříkance vína ve vývaru, 2000) a Attenti alle rose (Pozor na růže, 2009).

Zajímavé je, že Roveredo jako svůj „literární vzor“ uvádí židovského autora Leviho. Primo Levi prošel deportací do Osvětimi a několika lety nejtvrdších podmínek v pracovním lágru. Roveredo uvádí, že mu Leviho kniha Je-li toto člověk pomohla přežít vězení: poskytla mu návod, jak si zachovat důstojnost i za mřížemi. Ačkoliv způsob psaní obou autorů je rozdílný, Roveredovu inspiraci Leviho dílem lze poměrně snadno odhalit.

Pino Roveredo dnes úspěšně pokračuje ve svém malém velkém triumfu. Dostal se ze závislosti na alkoholu, z psychických problémů. Založil rodinu. Píše knihy, chce pomáhat druhým – věří, že jeho příběhy mohou někomu dát motivaci k životní změně, anebo alespoň nabídnout únik v podobě příjemné a zajímavé četby na každý den.