Sfouknutá svíce
Ve dvě hodiny bude mít pohřeb vdaná žena. Její muž stojí v půl dvanácté v kuchyni před prasklým zrcadlem nad výlevkou. Nijak zvlášť neplakal, ale skoro celou noc probděl, a teď má zarudlé bělmo očí. Bílá košile se mu blýská a z vyžehlených kalhot se ještě slabě páří. Zatímco mu mladší sestra připíná ke košili tvrdý bílý límec a pak pod bradu nasazuje bílého motýlka, tak něžně, že se to podobá polaskání, nahne se vdovec nad výlevku a zpytavě si pohlédne do očí. Potom si je promne, jako by chtěl otřít slzu, avšak hřbet ruky zůstane suchý. Ruka mladší, hezké sestry se mu zastaví pod krkem. Bílý motýlek se na zarudlé kůži třpytí jako sníh. Pokradmu sestře ruku pohladí. Na hezkou sestru si potrpí. Potrpí si na hezké ženy. Jeho manželka byla ošklivá a nemocná. Proto neplakal.

U sporáku stojí ošklivá sestra. Syčí tam plyn. Na lesklé kávové konvici poskakuje poklička. Sestra zarudlými prsty hledá knoflík, kterým by plyn zavřela. Bydlí ve městě už dvanáct let, ale v knoflících sporáku se pořád ještě nevyzná. Nosí brýle s černými obroučkami, a když se chce někomu podívat do očí, celá se předkloní a civí tak, jak to tady není zvykem. Konečně správný knoflík najde a otočí jím.

„Hodí se na pohřeb bílej motýlek?“

To hezká sestra si není jistá. Vdovec si pohrává s manžetovými knoflíčky. Má dlouhé černé polobotky, a když si znenadání stoupne na špičky, boty zavržou. Ošklivá sestra se prudce obrátí, jako by se na ni někdo vrhal.

„Jistěže se hodí! Já to snad musím vědět, viděla jsem to na konzulově pohřbu!“

Pak sevře rty. Oči za brýlemi mžikají, jako by měly strach. Třeba ho opravdu mají. O pohřbech ví všechno, o svatbách však skoro nic. Hezká sestra se pousměje a dál zkouší a laská. Ošklivá přendá vázu s bílými smutečními květinami ze stolu na kuchyňskou skříňku. Vdovec znovu pohlédne do zrcadla a najednou zjistí, že se usmívá. Zavře oči a vdechuje vůni kuchyně. Co mu paměť sahá, jsou pohřby cítit kávou a upocenými sestrami.

Avšak žena, která bude mít pohřeb, byla také matkou, a jejímu synovi je dvacet let, o nic víc. Teď stojí osamělý pod lustrem v místnosti plné lidí. Oči má poněkud opuchlé. Opláchl si je po nočním pláči vodou a myslí si, že se nic nepozná. Jenže ve skutečnosti se pozná všechno, a proto ho smuteční hosté nechávají na pokoji. Nikoliv z ohleduplnosti, nýbrž ze strachu, vždyť toho, kdo pláče, se svět bojí.