Fantasy komiksů u nás nevyšlo málo (z nejznámějších jmenujme třeba keltského válečníka Slaina, Vikinga Thorgala, trpaslíka Šinkla nebo nově vydaného Kůstka), ale snad ještě nikdy u nás nevyšla tak typická fantasy s motivem putování za splněním úkolu, jenž spasí svět. Podobně klasicky a na jistotu jsou vybráni i hlavní hrdinové, kteří zastupují rozmanité humanoidní rasy od člověka přes elfku až po zlobra; každý z nich má specifické dovednosti a poslání. Fantasy tolkienovského typu je – jak vidno – stále živá.

Zajímavá je země, ze které Dragonero pochází. Kupodivu se nejedná o americký produkt, ale o výtvor italské komiksové školy, což není ani tak vidět na scénáři Luca Enocha, jako spíše na precizní kresbě Giuseppeho Mattioniho. Detailní vyobrazení fantasy světa s jemnými prvky technologií a množstvím démonických příšer má podmanivost a tvoří tu lepší polovinu z komiksu.

Naopak rovina textová nepřináší nic nového, jen docela umně využívá všech myslitelných fantasy prvků, jež se během takřka staletého vývoje žánru vynořily. Kdesi za velkou stěnou se probudil dávný nepřítel, jenž chce prolomit obranu lidí a světlých mágů, aby vypustil hordy démonů do prosperujícího světa. Příběh je schematický, svou formou se blíží tomu, co je mezi recenzenty žánru označováno za „krmnou fantasy“. Hrdinové budou putovat tak dlouho, dokud se čas nenachýlí k závěrečnému konfliktu, kde jeden z nich musí zemřít.

Nechtěnou komičnost příběhu pak způsobují nejen hesla bojujících hrdinů („Nemáte proti mně šanci, démoni!“ nebo „Prokletý tvore!“) umocněná skutečností, že překladatelská dvojice je česko-slovenská. Náctiletý čtenář si tak s gustem přečte, že drak nemá tlamu, ale papulu, což je pouze jeden příklad z mnoha česko-slovenských neobratností. Velice nefunkčně působí v Dragoneru i poznámky pod čarou, které překládají pojmy z jakéhosi „starověkého jazyka“, jímž hrdinové bez přestání operují a u něhož musí každá poznámka připomenout, že se jedná o starověký jazyk. Žánr fantasy se obvykle spoléhá na prověřená pravidla a kulisy, ale není potřeba dělat ze čtenářů nemyslící bytosti podobné těm, s nimiž bojují hrdinové příběhu. I tento problém mohl český překladatel vyřešit.

Přesto není třeba Dragonero zatracovat. Jak bylo naznačeno výše, cílovou skupinou jsou především náctiletí, kteří si četbu dozajista užijí (byť překlad by si i oni zasluhovali lepší). Čistokrevných fantasy v komiksu u nás stále nevychází tolik, aby uspokojily stále se rozrůstající skupinu jejích čtenářů, a tak má Dragonero slušnou naději na úspěch. Navíc se jedná o vzácnou příležitost setkání s evropským kontinentálním komiksem z jiné než francouzské oblasti a na úspěchu podobného projektu možná závisí další osud vydávání knih z této provenience. Dragonero přináší na českou komiksovou scénu nový vítr – a co na tom, že trochu zavání nevětraným vzduchem hrobek draků?