Svěžest, vtip, nasycenost světonázorem a myšlenkami jedné generace, hmatatelná přítomnost života známého do morku kosti – dokonce i v aspektech, které jsme na vlastní kůži nepoznali a ani poznat nechceme…

Hash Oil nepatří k nejnovějším ani k nejoriginálnějším dílům bulharského autora Momčila Nikolova. Nicméně je to jeho nejpopulárnější román, který se také zařadil mezi emblematická díla tzv. rychlé literatury. Knížka ani ne o dvou stech stránkách bezpodmínečně splňuje základní ideje hnutí: čte se rychle, nezatěžuje, nežádá si přemýšlení. Veškerá meta-filozofie je vyslovena přímo, klouže po povrchu a vytěsňuje prostor pro hlubší úvahy mezi řádky. Nikolov nekritizuje ani nevyzdvihuje určitý styl života. Jeho román je nezaujatý – jako kamera namířená na jevy, které objektivizuje, respektive problematizuje, ale sama od sebe nehodnotí, nehledá a nenabízí alternativy. Humor, se kterým autor své postřehy podává, čtenáře po celou dobu nesmírně baví. Někde pod povrchem jej ale zároveň vede k neurčité katastrofické předtuše.

Děj je strukturován jako deník, ve kterém jsou jednotlivé události od sebe oddělené podle hodin a minut. Dny nejsou jmenovány, nicméně časové údaje pomáhají zorientovat se, že již žijeme dalším dnem v životě hlavního hrdiny, jehož záliba v psychotropních látkách často převádí rozměr času a vnímání reality do podivných forem. Jeho bytí je propletencem komických historek, zarážejících svou současnou absurditou i triviálností. Situace, ve kterých se ocitá, jej nakonec přivedou na cestu do nejmenovaného kláštera, kde má od zarytého odpůrce globalizace mnicha Angelarije převzít drahý hašišový olej – svůj prostředek k dosažení většího a snadného finančního zisku.

Vyprávění se odvíjí v přítomném čase, přímo před zraky čtenáře. Sporadické retrospektivy jen dokreslují jednotlivé charaktery, skrze které Nikolov trefně prezentuje základní typologické rysy, ze nichž se skládá pestrý fragment mozaiky jedné společnosti. Román vlastně netvoří ani tak jeho děj, jako spíš důvtipné sledování úvah zhruba třicetiletého průměrně inteligentního zástupce soudobé postsocialistické společnosti. Odvážné tvůrčí řešení si vyžádalo dostat na povrch pocity, myšlenky a naturalisticky do detailu vykreslit zkušenosti, se kterými se obvykle nesvěřujeme ani nejbližším přátelům. Právě rozpoznání vlastních nejintimnějších prožitků a nadhled, s nímž je sám hrdina analyzuje, jsou nakonec tím, čím si společenský loser získává sympatie.

Nikolov vlastně neustále živí pocit, že vše, co se odehrává, se recipienta určitým způsobem dotýká. I proto volí pro jednotlivé situace místa (ať již konkrétně pojmenována, či jen vylíčená), která jsou bulharskému čtenáři důvěrně známá. Popisy jsou silně obrazotvorné, oplývající intertextuálními odkazy k hudebním a filmovým dílům masové kultury. Podmínkou z hlediska snadného uchopení myšlenkových pochodů a způsobu vyjadřování jednotlivých postav je především odpovídající věk – patnáct až cca čtyřicet let. Veškeré humorné postřehy jsou totiž postavené na estetice, která formovala světonázor náctiletých v deváté dekádě minulého století. Velká část slovní zásoby vychází z jejich slangu. Trendové jsou i formulace obecně známých pravd. Reflektují životní styl a zkušenosti, které si možná ani ne za příliš dlouho bude obtížné představit a správně je uchopit.

Jinými slovy, román neusiluje o nadčasovost. Je zasazen do doby svého vzniku a mělkých vod života soudobého velkoměsta. Nicméně právě teď Hash Oil zaujme svou krajní aktuálností, naléhavým výkřikem, jak si uvědomit realitu, ve které žijeme, shrnout si, co všechno utvářelo současnost, a podívat se možná poprvé nezaujatýma očima na úryvky z vlastního života. Přičtením faktu, že efektů je docíleno vskutku zábavným způsobem, dospějeme snadno k odpovědi, proč se román od roku 2005 dočkal letos svého již čtvrtého vydání.