Do jaké míry jsme pány svých osudů a do jaké jen oběťmi podivné souhry náhod – detailem v složitém propletenci osudů, se kterými by nás nemělo nic spojovat? - Téma, které se stalo oblíbeným na začátku nového tisíciletí zvláště v kinematografii, má také svou literární, neméně poutavou dimenzi. Pozoruhodným způsobem se s ním vypořádal bulharský spisovatel Momčil Nikolov (nar. 1970) v románu Krăglata riba (Kulatá ryba), za který získal prestižní cenu Helikon, udělovanou za nejlepší současnou bulharskou prózu.

Krăglata riba působí jako velký experiment a postmodernistická hra – vlastně od počátku multimediální - kterou bulharská literární obec začala hrát už před vydáním románu. Nikolov mystifikačními útržkovitými větami informoval za pomoci internetu o „jejím příchodu“ – příchodu knihy i příchodu mýtického monstra – kulaté ryby, věštící konec světa. „Proroctví“ (příhodně napsané v budoucím čase) o posledních dnech lidstva pak tvoří i svérázné „intro“ k románu. Skutečný děj se začíná odvíjet až po zhruba padesáti stránkách a dlouho nechává čtenáře na pochybách o úloze dlouhé úvodní pasáže, ve které je na pozadí všeobecné psychózy vykreslena aforistická národně psychologická a socio-psychologická mapa světa.

Syžet je postaven na dvou prolínajících se základních dějových liniích ze života hlavní postavy, bývalého agenta amerických tajných služeb Marvina. Obě se vzájemně přerušují a nechávají čtenáře pomalu až do závěru románu v nejistotě o své chronologické posloupnosti. Vlastně tedy zůstává pootevřená i na konci otázka, zdá jedna z linií není jen fikcí, zrozenou v mysli hrdiny, který ztratil svou paměť, a přesvědčen, že se nachází v americké psychiatrické klinice, pokouší se za pomoci terapeutického psaní vybavit si svůj život z předchozí doby. Události a osudy, které „si vybavuje“, se protínají podivně, i když z hlediska logiky syžetu zcela opodstatněně – ne vždy však se tak děje i z hlediska „zdravého rozumu“, který se vyrovnává s překrýváním dimenzí reálného a nereálného.

Složitý propletenec se začíná „zamotávat“ v šedesátých letech v čínské čtvrti v New Yorku a končí o několik desítek let později na Floridě, a to tak, že za příběhem každé z postav stojí příběh někoho dalšího, sloužící k vysvětlení příčinných souvislostí v románu. I zdánlivě samoúčelně vyprávěné historky a nepochopitelná přítomnost některých postav zapadají do vtipně promyšlené skládanky, ve které každý detail plní neomylně svou funkci při sledování pouti převtělující se duše zemřelé staré Číňanky, jakož i osudu anděla Ramiela, zarputile pronásledovaného hlavním hrdinou románu. Samotný Marvin je postava budící zvláštní sympatie svým groteskně ubohým zevnějškem a sebereflexí, oscilující mezi sebeironií, cynismem a romantikou. Jeho posedlost odhalením tajemství létajícího černocha (anděla Ramiela) jej přivádí k různým neméně absurdním osobám, jejichž neuvěřitelné osudy a úvahy si postupně získávají pochopení a soucit čtenáře a začínají v jeho očích dostávat stále uvěřitelnější obrysy. Až setkání Marvina s pravoslavným knězem a představiteli sekty Zlatého úsvitu, jeho obeznámení s obsahem jedné z nejmysterióznějších apokryfních knih (Knihy Enocha) a následné zasazení příběhu do kontextu tajné konspirace, která se utvářela už od počátku světa, opět zaútočí na čtenářovu schopnost vnímání jemné hranice mezi čistou fikcí a tím, co by ještě mohlo zapadat do sfér „objektivní reality“.

Přes svůj poněkud děsivý objem a komplexní výstavbu syžetu, díky němuž se čtenář neustále ocitá na různých místech a v různých časových souřadnicích, čte se Krăglata riba snadno a rychle. Roli přitom nepochybně hrají i nadhled a inteligentní humor, s jejichž pomocí autor podává své panoramatické shrnutí života ve společnosti, která sama sebe nazývá „konzumní“. Nikolovův román tak na rozdíl od jiných uměleckých děl interpretujících život dnešní civilizace, která (jak věští příchod Kulaté ryby) spěje neodvratně k zániku, zdaleka nepůsobí pateticky a vlastně ani kriticky. Autor jako dobrý pozorovatel a stejně dobrý psycholog, který rozumí nejen svým postavám, ale i čtenářům, nezvedá výhružně pomyslný ukazováček a nepoučuje, nýbrž rozesmává svou estetikou, dýchající expresionismem fyzické ošklivosti a mentální průměrnosti (až otupělosti).

Svým „nadnárodním“ pojetím je Krăglata riba zároveň jedním z ne tak početných bulharských prozaických děl, která mohou promlouvat ke čtenářům ze všemožných koutů planety. V době globalizace, která moderní světy tak neuvěřitelným způsobem sbližuje, nemusí srozumitelnost překvapovat. Nečekaná je spíše volba prostředí. Z důvodu „větší přesvědčivosti“ svých postav a pro Evropana absurdně vyznívajících situací umístil Nikolov děj do USA – země modernímu člověku jakoby nejdůvěrněji známé (aniž by ji musel kdykoliv v životě navštívit), kde se vlivem představ vybudovaných populárním uměním zdá být možné téměř všechno a která jako jediná ospravedlňuje užití zcela univerzálních znaků a kódů současnosti.

Samotné pojetí románu, aniž by ovšem vykazovalo přímé analogie, dovoluje určité přirovnání ke koncepcím děl jiných autorů. Citem pro jemnou ironii Nikolov navazuje na nejlepší tradice fantastického žánru Karla Čapka či bulharského spisovatele Svetoslava Minkova, zatímco rozsáhlá intertextuálnost a obrovský přesah do vědních oborů (včetně moderních teorií fyziky) se staly v mnohých recenzích také důvodem k srovnání s tvorbou Umberta Eca. Román je vskutku bohatým zdrojem poznatků z velkého okruhu oblastí lidského vědění. Krăglata riba tak přerůstá v cosi, co bychom mohli nazvat omnikulturním textem, ve kterém se dějiny a přítomnost, fakta a vědecké koncepce mísí s okultismem, apokryfními evangelii a mýtem (o budoucnosti). Nikolov vlastně není prvním bulharským autorem, který se o podobné dílo pokouší (s experimenty propojovat vědu a umění začal už v sedmdesátých letech Timen Timev), ale je jednoznačně první, kterému se daří stvořit podobný typ textu, aniž by se tak dělo na úkor jeho uměleckosti. Značné množství přesvědčivě a stroze podaných smyšlených „vědeckých“ faktů (často v rámci nepřeberných poznámek pod čárou), kterými jsou pravdivé poznatky prokládány, mění se v další výzvu čtenáři. Ten si postupně začíná uvědomovat, že je vtažen do nesnadné postmodernistické hry, ve které si nemůže ani na chvíli dovolit rozptýlit svou pozornost. Nic takového mu ale nakonec ani nehrozí, protože se vlastně neustále baví - barvitými postavami i pozoruhodně propracovanými fragmenty, které fungují stejně dobře v celku i samostatně, a nakonec i samotným jazykem. Jazyk totiž oživuje román svou neuvěřitelnou pestrostí, vycházející z míšení vědeckého a žurnalistického stylu s klasickou beletristickou narací, využíváním barvitých slangových výrazů a obrazotvorných naturalistických popisů… i narušováním běžné syntaxe a obvyklého grafického zpracování prozaických děl dlouhými úseky, ve kterých jsou dialogy rozehrány jako v divadelní hře.

Překvapivě ani poté, co složí čtenář celé puzzle, nedostává se mu pocitu naprostého uspokojení. Zůstávají nezodpovězeny otázky, které brání pochopit celkovou ideu románu. Ovšem i tato skutečnost má svůj důvod – Krăglata riba je jen druhou částí stejnojmenné trilogie, jejíž první část teprve vzniká, zatímco třetí, román Gornijat etaž (Horní patro), oběma dalším dílům předcházela.