Věda a umění – konvergence, nebo divergence?
Přestože věda i umění mají podobný cíl – „poznávání“, „pochopení“ okolního světa a zodpovězení základních otázek spojených s naší náhodnou existencí na zemi, dosahují toho různým způsobem.

Mnoho umělců se velice často domnívá, že mohou tvořit, aniž by museli vysvětlovat svoji metodu, anebo „proč“ to dělají, a nechávají „za sebe mluvit své dílo“.

Vědec, seriózní badatel, je zdánlivě na opačném pólu, jinak by nebyl brán vážně; zároveň ale si také přeje, aby za něj mluvily hlavně výsledky jeho dlouhého bádání. Musí však vždy detailně vysvětlit metodu svého výzkumu a jak k ní došel.

První, umělecká metoda je založena na nepřímém myšlení, na symbolech, kdežto vědecká metoda využívá přísné logiky a přímého myšlení.

Lze si však položit otázku: Může opravdu existovat umělecká tvorba bez podpory racionální a strukturované reflexe, anebo může přežít věda bez individuální i kolektivní imaginace?

Možná právě tato otázka a následné hledání odpovědí ukazují cestu, kterou se v poslední době vydalo už mnoho vědců stejně jako umělců. Umělé rozdělení vědy a umění jako jasně oddělených kategorií bere za své a jistoty, které byly vizí v 19. a ještě i ve 20. století, přestávají platit. Dnes už můžeme sledovat překvapivé životní zvraty u několika známých vědců, kteří se stali umělci, a stejně tak umělců, kteří se úspěšně účastnili vědeckého výzkumu jako badatelé a stali se uznávanými vědci.

Interaktivní instalace experimentující s virtuální a smíšenou realitou, herními technologiemi, bio-signály a kognitivní analýzou lidského myšlení se dnes stávají integrální součástí umělecké tvorby. Jako příklad uveďme instalaci využívající principy biologické zpětné vazby, kdy v reálném čase dochází k analýze a interpretaci biofyzických signálů na základě emoční responze návštěvníků, získávané ze snímačů mozkové a srdeční aktivity diváků k vytváření obrazu, zvuku, hudby i amorfního krajinného prostředí v reálném čase. Jiná instalace dovolí návštěvníkovi cestovat pouze těmi virtuálními krajinami, do nichž ho zavede jeho vlastní tělesný a mentální stav. Obraznost přechází od hororové hyperrealistické atmosféry až po geometricky čistou, anebo naopak fantaskně organickou abstrakci, objevují se v ní podmořské sasanky, nejrůznější létající objekty, stromy, a třeba i lidské zárodky a spermie. Tento systém emoční vazby mezi člověkem a počítačem (BCI - Brain Computer Interface) je běžně používán ve vědeckém i bio-technologickém neurologickém výzkumu mozku a lidského chování.

Multidisciplinarita a vzájemné prolínání vědy s uměním se stávají strategiemi adaptace stejně důležitými jak pro umění, tak pro vědu a  jsou to možná klíčové koncepty 21. století pro přežití celé naší společnosti.

(Pavel Smetana, ředitel o.s. CIANT – Mezinárodního centra pro umění a nové technologie v Praze)