Jistou příčinou rozdílného vnímání vědy ve srovnání s uměním je i absence opravdových a poutavých příběhů ze života jejích tvůrců. Málo se zpřístupňuje romantika a dobrodružství objevování tak, aby literárně upoutaly a vzbudily zvědavost mladých. Níže uváděné umělecké texty nemají pouhou hodnotu informace. Podněcují obrazotvornost, nabízejí různé výklady, vytvářejí v mysli čtenáře nové asociace, u každého a pokaždé jiné. Jako příklad uvádím knihu Dennise Overbye: Zamilovaný Einstein. Vědecká romance (Einstein in Love: Scientific Romance), kde se kromě jiného rozebírá otázka, zda se Einsteinova první žena Mileva, jeho spolužačka ze švýcarského federálního technologického institutu v Curychu, podílela na procesu formování teorie relativity. Overbye líčí Einsteinův zápas Žida z jižního Německa o lásku Srbky Milevy, jež byla navíc starší než on. Sex a fyzika – i toto je lidská tvář velkého vědce. Situace se poslední dobou mění k lepšímu. Zejména dramatici zjistili, že věda není neosobním hledáním pravdy, ale hlubokým lidským počinem, a tím ideálním materiálem pro dramatickou zápletku. Známá je také divadelní hra Bertolta Brechta Galileo. S  bývalým Československem je spojeno jméno sira Toma Stopparda, rodáka ze Zlína a autora divadelní hry Arcadia. Narodil se roku 1937 jako Tomáš Straussler, s rodiči utekl před německou invazí nejdříve do Singapuru a po otcově smrti přesídlil s matkou do Indie. Tam se matka provdala za Brita Kennetha Stopparda, který dal Tomovi své jméno. Dnes Stoppard žije v Anglii. V roce 1977 navštívil Československo, setkal se s Václavem Havlem a zasloužil se o překlad jeho her do angličtiny. Děj Arcadie se odehrává v letech 1809 a 1989 a je zasazen do anglického venkovského domu. V roce 1809 v něm mladá dívka studuje matematiku s domácím učitelem, současníkem Byrona, známého svým extravagantním stylem života. V roce 1989 navštíví dům dva vědci: historik studující zde žijícího poustevníka a profesor literatury, který pátrá po neznámých kapitolách z Byronova života. S pomocí místního biologa odhalují, co se odehrávalo v domě v roce 1809. Při hledání a interpretaci pravdy z pohledu roku 1809 a 1989 uplatňuje Stoppard poznatky z matematiky, fyziky, termodynamiky, teorie chaosu, fraktálu, designu anglických parků, ale také anglickou poezii; Byronův život a botaniku jižního Pacifiku.

Hra Davida Auburna Proof, odměněná v roce 2001 Pulitzerovou cenou, pojednává o mladé ženě, která se stará o mentálně nemocného otce, vynikajícího matematika, což rodina tají. Auburn zde řeší otázku, zda talent a mentální porucha mohou být dědičné; o matematiku jde ve hře až v druhém plánu. Podobné téma řeší i film Čistá duše, pojednávající o nositeli Nobelovy ceny Johnu Forbesovi Nashovi, který v roce 1959 onemocněl paranoidní schizofrenií. Po třicetileté pauze (1990) se Nash systematicky věnuje tvůrčímu matematickému výzkumu. V roce 1994 mu byla udělena Nobelova cena za rozlišování mezi kooperativními hrami, v nichž lze dosáhnout závazných dohod, a nekooperativními hrami, kde není dosažení závazných dohod možné, a rovněž za vyvinutí rovnováhy nekooperativních her. V obou divadelních hrách se řeší otázka možného vztahu mezi duševní poruchou a genialitou. Psychologové tvrdí, že u kreativních osob lze vysledovat některé typy schizofrenie častěji, než je běžný průměr. Celá řada vynikajících osobností byla schizotypovými osobnostmi, včetně Vincenta Van Gogha, Alberta Einsteina, Emily Dickinsonové a Isaaka Newtona. Z Čechů to byl například malíř Vladimír Boudník a lékař Jan Lukeš, který psal básně, prózy, opery, vytvořil umělé jazyky, originální těsnopis či různé vědecké teorie. Podivínské chování a kreativita jdou ruku v ruce. Neschopnost komunikace, zvláštní chování nebo sociální neohrabanost jsou vlastnosti provázející mnoho velkých umělců, skladatelů či vynálezců. Výzkumy osob se schizoidními rysy, které nejsou psychopaty nebo schizofreniky, vykazují jasný neurologický důkaz zvýšené kreativity na rozdíl od tzv. normálních lidí. Při kreativní činnosti aktivují daleko více pravou hemisféru mozku než celková populace. Hra Copenhagen Michaela Frayna vznikla na základě knihy Thomase Powerse Heisenberg's War, the secret history of the German bomb. Popisuje se v ní názorový střet mezi nositelem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem, podílejícím se v nacistickém Německu na vývoji atomové zbraně, a nositelem Nobelovy ceny Dánem Nielsem Bohrem, který se rovněž podílel na vývoji atomové bomby, ale ve Spojených státech. Ke kolizi došlo při Heisenbergově návštěvě u Bohra v roce 1941: “Ve hře Copenhagen jsem chtěl ukázat, že existuje určitá paralela mezi neurčitostí lidského myšlení a konání, jež je filozofickou kategorií, a Heisenbergovým principem neurčitosti jako fyzikální veličinou," vysvětluje britský dramatik Michael Frayn. “Matematika se chová velice podivně, když ji aplikujete na lidi,” říká Heisenberg. “Jedna plus jedna může dát mnoho neočekávaných výsledků.” Hra je plná odborných výrazů z kvantové fyziky, čímž se divák ocitá více ve vědecké laboratoři než na divadle. Carl Djerassi, americký chemik bulharsko-rakousko-židovského původu, jeden z dobových konkurentů a zároveň profesionálních přátel českého chemika Františka Šorma, na něhož vzpomíná ve své téměř napínavé biografii The Pill, Pygmy Chimps and Degas Horse, a nutno říct, že o něm mluví jednoznačně pozitivně – až skoro oslavně. Světově známý Carl Djerassi, vynálezce hormonální antikoncepce, jež umožnila celé jedné generaci bezstarostný sex (než se z afrického pralesa vynořila malá infekční potvůrka – virus HIV decimující CD4 pozitivní T buňky našeho imunitního systému), profesor chemie na Standfordské univerzitě, strávil posledních 9 let psaním divadelních her s vědeckou tematikou. Poslední, uvedená v únoru 2006 v Londýně, řeší citové důsledky umělého oplodnění u dvou párů. I když autor propašoval do hry informace o technice umělého oplodnění, hra rozebírá zejména trauma manželských dvojic, které naplnění touhy po rodině řeší touto nepřirozenou cestou. Dobrým příkladem, jak divadlo může zprostředkovat vědecké myšlenky k zamyšlení, je hra On Ego, zrozená ze spolupráce ředitele London Soho Theatre Micka Kordona s neuropsychologem Paulem Brokem. Je založena na hypotéze Francise Cricka, že nejsme nic než svazek neuronů (nervových buněk), nic než svaly, krev, kosti a mozek, žádné city, žádné Já. Je to reflexe emocionálního a psychologického dilematu ze soužití hrdiny a jeho ženy postižené mozkovou poruchou, jež z ní udělala přežívající biologickou bytost bez reflexe na okolí.

Ani jeden ze jmenovaných autorů nestudoval vědní obor, o kterém píše, proč tedy taková afinita k vědě? Existuje společenská potřeba řešit závažné otázky, jež přináší vědecký pokrok, na divadelních prknech? Je to i obraz, jak je věda přijímána společností? Evropané se většinou identifikují s etickými a sociálními normami, ale současně mají strach z příliš rychlého pokroku ve vědě a návazných technologiích, které mohou destabilizovat jejich environmentální a sociální životní podmínky. Podle eurobarometru „Občané, věda a technologie“ publikovaného v roce 2005 Evropskou Unií si polovina Evropanů myslí, že vědci jsou spoluodpovědní za negativně aplikované poznatky vědy. „Když dám někomu nůž na stůl, přebírám spoluodpovědnost, k čemu se nůž použije,” říká matematik a filozof Petr Vopěnka. Na druhé straně 79% Čechů věří, že věda a technologie zkvalitní život budoucích generací (zejména v lékařství) a medicínu považuje za nejvědečtější obor více než 90% Evropanů.