Příjemně jednoduchou strukturu stálých rubrik revue Souvislosti naplňují v druhém čísle letošního roku částečně také autoři Pražského festivalu spisovatelů 2010. Sekci Literatura zahajují dva básnivě květnaté, živočišné texty Assie Djebarové v překladu Denise Molčanova, týž překladatel převedl i texty v Bloku věnovaném emigrantu Gaovi Yingjianovi (zejména jeho stěžejní Bibli osamělého člověka), nositeli Nobelovy ceny za literaturu a čelní osobnosti letošního festivalu. V Kontextu a Rozhovoru jsou přiblížena díla a názory Pétera Nádase, předního maďarského prozaika (a fotografa), jehož knihy jsou u nás dostupné v češtině a slovenštině. V Souvislostech je představen úryvkem zrcadlícím vesnickou komunitu v historické kontinuitě, již ilustrují Nádasovy fotografie ohromné hrušně zdobící jeho zahradu (z knihy Hátországi napló, v překladu Jiřího Zemana). Elektronicky vedený rozhovor Marty Pató se opírá o téma středoevropského kulturního prostoru, který Nádas, spolu s českou prózou 60. let, originálně reflektuje.

Patrik Ouředník se věnuje u nás velmi málo probádané, varovné dystopické literatuře ve výkladovém textu s příznačným názvem Svět, jaký bude, jež je součástí jeho chystané knihy věnované utopiím. Ouředník chrlí jednotlivé příklady často velmi předvídavých vizí mechanizovaně odcizené budoucnosti ve světové literatuře od první třetiny 19. století. O co víc je tu konkrétních ukázek a popisností, o to méně analyzujících komentářů. Mnoho prostoru k úvahám je ponecháno čtenáři. A jak je pro Ouředníka příznačné, textem se vine ostrá ironická nit.

Následující studie anglistky Aleny Dvořákové o Philipu Rothovi shlíží na jeho monotematické dílo prizmatem jeho vlastní nálepky „americkej Žid“. Osobnostně-analytický text, koncentrující se na přítomnost fyzického autora v díle, zahajuje obecně-českou imitací formálního stylu próz „starce Rotha“, totiž člověka, který soustavně kritizuje klišovité obrazy amerických Židů, ale současně se nemůže zbavit málem povinné hry na charakternost a výlučnost, příznačné pro Židy starší, totiž jeho vlastní generace. Každému z Rothových děl 90. let věnuje Dvořáková ve svém výjimečně čtivě napsaném rozboru zvláštní kapitolku.

Odrazovým můstkem k oddílu Literatura je fotografický cyklus Bukvice absolventa fotografie na FAMU a filmové a divadelní vědy na UP v Olomouci, Martina Vosáhla. Původně barevné snímky nimrodů a cestopisné momentky neztrácejí ani v černobílé variantě svou dokumentární působivost. Jednotvárnou syntaktickou i významovou strukturu Nových básní Kamila Boušky obalující téměř v každém verši kostru „někdo dělá něco“ vyvažují hravé a náhle místy rýmované verše Yvetty Shanfeldové, pohybující se mezi New Yorkem a Prahou a věnující se také intenzivně překladům poezie z angličtiny a do ní. Důsažné, přesné básně z dvou sbírek Sylvestra Polleta, jež ostře, prudce osvětlují drobné, ale hluboko zasahující scény, v nichž je koncentrovaná maličkost svazována přelomovými událostmi minulosti, jsou vrcholem tohoto zdařilého čísla Souvislostí. Do češtiny je převedl Petr Mikeš, jehož básně zase Pollet mimo jiné vydal ve své obsáhlé edici poezie. Zcela jinam, do elektronické současnosti, v níž je možné, a tudíž také časté vést textovkový paralelní vztah, odskakuje úryvek z prózy Skvělý pár Martina Prinze, následovaný informačním textem o tomto rakouském spisovateli a jeho díle z pera Zuzany Augustové, která také vybraný úryvek přeložila. Bláznovstí v jeho literárně přitažlivé podobě s poetistickým motivem cirkusu tak, jak si jej představuje francouzský básník Christian Bobin, opět přeložil Denis Molčanov.

Senzačně by v kontextu Souvislostí mohl působit oddíl věnovaný Shermanu Alexiemu – indiánskému míšenci-spisovateli (takto nablble vyjádřeno záměrně), kdyby se ovšem nejednalo o autora vzhledem k rase tak sympaticky sebeironickému, a přece tak vážnému, a kdyby text nebyl doprovázen výborným dovětkem Luboše Snížka (který, opět, je také překladatelem Alexieho textů do češtiny). Takto je to výjimečně vtipný oddíl prostý intelektuálštiny, který Alexieho humoru využívá tou nejlepší možnou cestou – (odpusťte nadužívaný přídomek) k posílení autenticity výpovědi. Tématem „rezervace v hlavě“ tvoří tento blok přímou spojnici s oddílem rothovským, a můžeme možná říct i nádasovským.
Všechny texty jsou opatřeny medailony bez jednotné formální struktury, na nichž je patrné množství různorodých rukou, namnoze zřejmě překladatele daného úryvku.

Dávku vesměs kvalitních recenzí v bloku Pod čarou oživují dva úryvky ze stylizované korespondence, jedna, z Pennsylvánie, opět od Yvetty Schanfeldové, druhá, berlínská, Josefa Straky. Zatímco první dopis je povýtce prozaizovaný a až v polovině odhalí svého fiktivního adresáta, Pullitzerovou i Nobelovou cenou ověnčenou spisovatelku Pearl S. Buckovou (1892-1973), Strakův list je určený některému z redakčních Petrů a hned v prvním řádku avizuje, že jeho cílem je podrobný popis poslední berlínské cesty - a opravdu, má ráz popisně-cestopisný. Tradičně přímočará je recenze Marty Ljubkové (na Matouškovu Oslavu, kterou hodnotí jako podstatně přístupnější a také zdařilejší než Adepty, s nimiž nejnovější Matouškovu knihu srovnává), stylově protichůdnou, esejisticko-úvahovou a polytematickou variantu zastupuje Jiří Zizler. Ediční práci Karla Palka na výboru ze samizdatových ročníků Kritického sborníku let 80. hodnotí Josef Hrdlička, o Urzidilově originální prezentaci Goetha a jeho vztahu k Čechám se vyjadřuje Václav Maidl, své zděšení nad předrevolučním stavem pražské katedry české literatury, jak jej prezentuje v rozhovorech zdejší pedagog Jiří Holý, popisuje Martin Nodl...

Jen ta brožovaná vazba nepřežila dlouhé čtení.

Souvislosti 2/2010. Sdružení pro Souvislosti, Praha 2010, 228 stran