Minimálně mimo americký kontext ale film bohužel nabízí právě jen „typický americký příběh". Už v lednu 2009 byl snímek uveden pod názvem Push bez velkých očekávání v Sundance, kde se jej však chopila distribuční společnost Lions Gate Entertainment. Změnila titul a film se jí podařilo ukázat v Cannes i na torontském festivalu, kde pak získal diváckou cenu.

To už měl zaděláno na dva Oscary: za vedlejší herecký výkon pro Mo'Nique a za nejlepší adaptaci pro Geoffrey S. Fletchera. Precious (Drahá, Zlatá) pojmenovaný podle prostředního přízviska hlavní hrdinky je ale i přes zisk dvou sošek strašidelný a monstrózní zároveň.

Díváme se do akvária, kde se pohybují nejpodivnější vyděděnci ze dna New Yorku. Natřásají tu metráky lidského masa - jakoby moderní městské bídy, kterou plodí beznaděj, televize, bufety rychlého občerstvení a nedostatek vzdělání.

Zdá se, že vedle škvařícího se tuku, zpocených těl a kalných opileckých pohledů už nemůže zůstat prostor na vůbec nějaký film. A přesto se tady odehrává dojemný příběh vycházející z románu spisovatelky zvané Sapphire, který nás pomocí těch nejjednodušších postupů nutí dojmout se k slzám a uvěřit, že ze všeho je nějaké východisko.

Ghetto v Harlemu
Spíš se ale nechce věřit, že by to všechno byla pravda. Představte si to nejhorší, co by se mohlo rozvrácené černošské rodině z „harlemského ghetta" stát. A právě tam začíná trochu umělý i mechanický příběh - navíc přes všechnu zobrazenou bídu a beznaděj podávaný „zjednodušujícím" kódem, jemuž chce přitom film oponovat.

Matka Mary Lee (Mo'Nique) žije na alkoholu a drogách, na něž má peníze z přídavků na děti. Šestnáctiletá Clairence Precious (Gabourey Sidibe) musí trpět nejen její šikanu, ale i znásilňování od otce, který rodinu v podstatě dávno opustil a má AIDS. Už s ním má mongoloidní holčičku (jíž také říkají Mongo), druhé dítě je na cestě. Navíc tloustne, jak je nucená pořádat porce blafů.

Není divu, že Precious vyhlíží obézně, ačkoli zároveň je dokonale roztomilá. Drobným obličejem s nasupenými rty a dokonale přičísnutými vlasy připomíná jakéhosi mončičáka.

Z domácího pekla Clairence uniká do snů plných luxusních celebrit, do videoklipů, laciných románků a televizní slávy. Ať už jsou ale přechody mezi těmito scénami sebedůmyslnější, ve filmu to moc nefunguje. Její představy nás nijak neohromí ani nestrhnou; vtipné ale je, když se na sebe dívá do zrcadla a vidí blonďatou bělošskou krásku.

Vzdělání je lék
Podstatné je, že Clairence se po vyloučení ze školy ocitá v alternativní vzdělávacím centru Each One Teach One, kde potkává učitelku Blu Rainovou (Paula Pattonová). Teprve pod jejím vedením si osvojuje nejen čtení a psaní, ale objevuje vlastní emoce a vyjadřuje je navenek. Ve třídě napravovaných ztroskotanců se rozjíždí další verze příběhu, v němž může i obézní hrdinka triumfovat; v tomto případě se vzepřít nástrahám majetnické a zákeřné matky.

Řekli bychom, že tady film nakonec hlavně oslavuje individualitu, právo na jedinečnost, jakkoli může být podivná, odlišná a plná kilogramů navíc. Ve skutečnosti snímek jen jednoduše odříkává mantry z tohoto náboženství Ameriky.

Ne náhodou vzdáleně připomeneme Wrestlera: nejen odhalenými těly, ale i způsobem, jak lze převést existenciální příběh na pomyslný zápas, v němž najdete soupeření, vyhrocené okamžiky i potlesk publika. Nakonec Aronofského film potkala podobná kariéra: od uvedení v Sundance po triumf v předloňské benátské soutěži a nominace na Oscara.

Poselství všem dívkám
Nicméně v Precious je stejně tuku jako kýče, ale už mnohem méně ironie. Najdete tu náboženské symboly, gospelový soubor v padajícím sněhu, posvátné světlo z otevřených dveří alternativní třídy či citovou katarzi na hraně zhroucení osobnosti. Zázračná učitelka je lesba, doma rovněž nepochopená, takže si vezme nešťastného metráčka s dvěma dětmi k sobě.

Nevěrohodné a upachtěné jsou úniky do jiných žánrů, s nimiž si režisér pohrává. Odchod z domova jen chabě odráží groteskní thriller, kde dopadá ve vzteku hozená televize jen milimetr vedle vás. Scény ze třídy zase vypadají jako něco mezi americkou kopií Cantetova filmu Mezi zdmi a slavného dramatu Panu učiteli s láskou. A zpěvák Lenny Kravitz v roli vegetariánského ošetřovatele v nemocnici není jen z jiného filmu – ale zdá se, že spíš z jiné planety.

Na druhé straně nejcennější zůstává závěrečný rozhovor na sociálce, kde ze sebe matka Mary Lee chrlí lety zamlčované výčitky, sobeckou lítost a nářky samoty, jež máme hledat za nenávistí k vlastní dceři. Zřejmě za tento monolog musela Mo'Nique získat Oscara. Tady slyšíme opravdově promlouvat všechny tragédie i dramata chudinských předměstí odvrácené Ameriky, v nichž člověk snadno uvízne.

Ona zásadní věta je určena právě sociálním pracovnicím, jako je paní Wiessová, již ztělesnila Mariah Careyová. A také majoritní společnosti, která podle filmu nechápe skutečné „wrestlery" harlemské bídy; opuštěné, šikanované ženské bez vzdělání, lásky i kulturního zázemí. Nedokáže pomoct těm, kteří denně bojují o přežití v nesnesitelných podmínkách. Pošle jim jen unavenou, špatně placenou sociálku.

Oběti v sobě ukrývají pocity ponížení, které vyvolává kdejaký nesmyslný dotazník, i bolestné příběhy. Závěrečné titulky také připomínají, že jde o film věnovaný všem dívkám a ženám podobným Precious, jaké najdete na celém světě.

Otázkou přesto zůstává, jestli je přes poučné vyústění i nejlepší úmysly Precious ještě poctivý film. Jestli sociálnímu vzestupu může napomoct podobně kýčovitý snímek. Pokud ano, pak ho potřebným upřímně přejme. Dál o něm však mluvit z hlediska "pouhého filmu" nemá smysl.