Jako první byl na letošním Febiofestu vyprodán snímek japonského filmaře Hirokazu Kore-edy s názvem Nafukovací panna. Mimochodem, v českém prostředí natočil před třemi roky Michal Žabka na podobný námět krátkometrážní animovaný film Paní G.

Nafukovací panna (Airdoll, Kúki Ningjó) ovšem na diváka staví malou past. Láká jej na lechtivý i vyšinutý příběh, ale ve skutečnosti pojednává o něčem jiném. Zachycuje atmosféru moderní metropole přesycené chaosem technologií, které ohrožují integritu člověka.

Věci, psi, ale i lidé se tu půjčují za peníze, konzumují. Obyvatelé jsou zatlačovaní do malých bytů, život se může smrsknout do nepatrné existence, o níž se musíte ujišťovat neustále většími a většími výstřednostmi nebo násilím. Jak rychle uspokojit touhu, jak být na chvíli šťastný?

Co se ale stane, když takový výrobek na náhradní uspokojení obživne? A co když nakonec prokáže více lidskosti než ti okolo – a nakonec i víc než diváci přicházející na pikantní zábavu?

Hirokazu Kore-eda vycházel z tradice klasických filmů od Jasudžira Ozu; ovšem dnes je tento profilový režisér japonského filmu zcela univerzální. Má relativně vysoký úspěch u publika, návštěvníci festivalů si vzpomenou na jeho drama opuštěných dětí Nikdo nic neví (2004) oceněné v Cannes. U nás běžela i historická samurajská bojovka Hana z roku 2006, jež přinesla autorovi docenění u domácího publika – a herci Juniči Okadovi status čtyřhvězdičkové star. Na druhou stranu Kore-eda stojí mimo proud blockbusterů a teenagerských „emo filmů“ – replikujících v Japonsku TV seriály, pop časopisy či komiksy. O tom svědčil návrat k hořkosladkému rodinnému melodramatu Still Walking. Ozuovská reminiscence z roku 2008 se točí kolem výročí tragické smrti, která spouští konfrontaci rodičů s generací jejich dětí.

Latexová intimita
Nejnovější film Nafukovací panna uvedený loni v Cannes je jistě nejhravějším snímkem tohoto autora. Naruby převrací hned několik schémat – a dost nečekaně. V hlavní postavě Nozomi lze spatřovat svého druhu robota, lidského replikanta, který navzdory podřadné službě ožil. Pikantní je, že jde o latexovou sexuální hračku, jejímž prostřednictvím si majitel Hideo (Itsuji Itao) kompenzuje vlastní trauma. Slouží mu jako náhražka manželky, která ho dávno opustila.

Mezi nejneuvěřitelnější scény domácí narušené intimity patří ty, kdy si osamělý muž s nafukovací pannou láskyplně povídá. Starostlivě ji přikrývá dekou, poté se s ní miluje – a nakonec jí v koupelně drhne vyndavací „orgány“.

Nicméně film nekončí zas takovou švandou – nějakou stínovou komedií, která by pomocí motivů sci-fi jen drsně kopírovala omleté strasti a stereotypy manželství, jako je společná večeře či sex před spaním.

Něco kouzelného je už v tom, jak Nozomi přechází z nehybné figuríny v obživlou mechanickou chodící panenku. Jak se musí starostlivě přifukovat či v případě poranění rychle zalepit. V té umělé, hrozivé kráse se najednou ztrácí rozdíl mezi lidstvím a předmětem.

Vzdáleně frankensteinovská „vyrobená“ bytost, z níž vyrůstá proti vůli autora latexový mutant, není však nástrojem hororové pomsty, jak by se dalo čekat (i z podobných námětů všech hororových panenek). Tahle figur(ín)a má paradoxně blíže Pinocchiovi.

Stačilo by málo, aby film sklouzl k šílenosti či úletu, jaké nabízejí japonské „telekinetické komedie“ – v nichž introvertní školáci cvičí s atomovými zbraněmi a zápasníci džiu-džitsu se perou s nemrtvými (jako třeba ve snímku Tokyo Zombie).

Vtip spočívá v tom, jak Kore-eda namísto akční fantasy balancuje na půdorysu jednoduchého melodramatu o zneužívané oběti mezi dvěma muži a „civilizační“ komedie o ztrátě integrity. A to jde jen o trochu latexu do postele, který začne mluvit. Ponižovaná věc sexuální potřeby se přes svůj handicap „probouzí“ do života, objevuje cit, dilema věrnosti.

Vždyť se zamiluje do Juničiha – Hideova kolegy z videopůjčovny, kde přes den oba pracují. Připomíná to pohádku o mořské panně, jen tahle je stvořena nikoliv průnikem člověka a ryby, ale moderních technologií a sexuálního průmyslu. Navíc místo polidštění oba sdílejí existenci mezi životem a smrtí – což ukazují ke konci jejich drastické sexuální praktiky.

Traumatizovaní a osamělí obyvatelé moderního velkoměsta, jakými jsou Hideo či Juniči, nakonec působí jako mnohem neschopnější života než Nozumi. Naopak její naivita přispívá k objevování kouzla jakési „opravdové“ síly života, na kterou jsme ve složité modernitě v uvozovkách zapomněli. K tomuto odstínění postavy přispěla stylizovaným výkonem především korejská herečka Du-na Bae – známá z Park Chan-wookovy Sympathy for Mr. Vengeance. Ve filmu exceluje jako groteskně mechanická loutka nadšená ze všeho kolem sebe. Je „přesvědčivá“ i dojemná zároveň, v podstatě představuje outsiderskou postavou provádějící nás po chmurném moderním světě. Má nás utěšovat nikoli svými otvory, ale nadějí, že lidskost mezi lidmi ještě nevymřela. Hrozivou krásu v jinak všedních městských výjevech podporuje také estetická (a statická) kamera.

Za buřičský vtípek Kore-edy lze vnímat i prostor videopůjčovny, kam chodí Nozumi za Juničim. Jejich společné chvíle se tu omezují na probírání filmů, připomínání si kultovních scén a odhadování vkusu zákazníků, kteří se přicházejí pobavit. Z kinematografie se tu stává jakýsi obrovský audiovizuální supermarket, který musí všechny uspokojit, zahltit.

Je jasné, že podobný příběh nemohl vzniknout nikde jinde než v Japonsku, nicméně za tímto snímkem se skrývá mnohem více než úchylárna z Tokia.