„Et etiam ne dominus libero homini hlafordsoknam
interdicat si cum recte custodierit.“
II Æðelstán, 75.4

„A nezapoví též pán svobodnému muži, aby si hledal pána jiného, spravoval-li se dotyčný dobře,“ ustanovuje mimo jiné 75. kapitola II . zákoníku anglosaského krále Æðelstána (panoval v letech 924–939). Je výrazem snah – příznačných pro pozdní období anglosaských dějin – o větší připoutání svobodných sedláků k půdě. Z moře latinského textu v tomto ustanovení vystupuje jako osamělý ostrov výraz domácího jazyka, slovo staroanglické. Přesně a v základním tvaru zní „hláfordsókn“ a značí tolik, co „hledání pána“. Důvodem, proč dávný zákonodárce tento pojem nepřevedl do latiny stejně jako zbytek onoho královského ustanovení, nebylo nejspíš to, že se anglosaská slovesná tradice z rámce raně středověké Evropy, pro niž byl jinak obdobný nepoměr latinského živlu a národních jazyků zejména v památkách neliterární povahy příznačný, vymykala. Důvody, proč překladatel tento výraz pominul, byly nejspíše jiné. Toto složené slovo, jež byla pro starou angličtinu typická, překladateli patrně činilo potíže: jednak pro ně v latině nejspíš nenacházel jednoslovný protějšek, jednak tento výraz označoval zcela uzlový pojem v uspořádání anglosaské společnosti. Ono „hledání pána“ – či lépe řečeno neustále obnovované pouto mezi vojevůdcem a válečníkem, vládcem a družiníkem, pánem a poddaným – tvořilo odnepaměti základní osnovu v předivu vztahů všech starogermánských pospolitostí. A když po čase k těmto společenstvím dorazilo křesťanské poselství, stalo se toto pouto věcným i imaginativním východiskem jejich konverze. Staroanglické písemnictví – ať už literární, nebo „pouze“ dokumentární povahy –, jež jenom díky tomuto duchovnímu obrácení vzniklo, je pak nutně především svědectvím o tom, kterak Anglosasové, uvyklí oddanosti vojevůdcům, velmožům a vladařům, hledali a našli Pána, Krále králů, a jednou provždy mu věnovali svou věrnost.

Základním kamenem prvotní germánské i pozdější anglosaské společnosti byl vztah mezi pánem – původně vůdcem válečné družiny či kmenovým náčelníkem, později velmožem nebo králem – a členy této družiny, pozdějšími many či leníky. Tento vztah byl založen na obapolné věrnosti. Ta se ze strany družiníků projevovala statečností a oddanou připraveností k boji; pán svou věrnost družině zase dával najevo pohostinností, velkorysými dary a ochranou jejích členů (ochranou samozřejmě o to účinnější, oč sám byl bohatší, a tedymocnější a obávanější). Tento vztah mezi pánem a družiníkem se utvářel v období, kterému starší dějepisectví říkalo stěhování národů a v němž si rané germánské pospolitosti tak, jak se mezi nimi prohlubovaly rozdíly jazykové, etnické a kulturní, hledaly nový životní prostor. Získávaly jej ve vzájemné soutěži, a to na chřadnoucí Římské říši. Odměnou vandalského, vizigótského nebo anglosaského bojovníka byla – na rozdíl od žoldu a dávek vyplácených římským vojákům z imperiálních daní – příležitost vysloužit si odvážnými skutky a věrnou službou kořist. Na takových taženích se v zápase o půdu, drahé kovy a zbraně válečníci shlukovali kolem uhrančivých vůdců a ti je pro své záměry získávali bezvýhradnou statečností, nezlomnou vůlí a strhujícím slovem. Je proto jen přirozené, že právě skutky a věhlas těchto vojevůdců a jejich válečníků poskytly látku mnoha příběhům a písním starogermánské ústní slovesnosti a že se v nich tolik prostoru popřávalo oslavě hrdinských ctností, které muži při těchto výbojích osvědčovali. Věhlas po smrti starogermánskému bojovníku v životě zaručovala nezdolná mysl a bezpodmínečná statečnost. Smrt přicházela tak jako tak nevyhnutelně a záhy, a on toužil zůstat v paměti lidí jako ten, kdo bojoval dobrý boj. Ať už mu bylo, nebo nebylo souzeno zemřít právě v té chvíli, věděl, že odvaha je nade vše, protože zbabělci snadno umírají dřív, než nadejde jejich čas. Zasloužená sláva představovala v hrdinském řádu nejvyšší dosažitelné dobro, hanba bázlivců a zrádců byla naopak největším, rozkladným zlem. S postupující hierarchizací anglosaské společnosti se pak původní vztah mezi vůdcem družiny a jejími členy stal předobrazem sociálních pout dalších a postupně nabýval právní platnosti.

Z vazeb založených na těchto hrdinských ctnostech vyrostla v dobyté Británii anglosaská aristokratická společnost. Věrnost měla osobní rozměr a nezáleželo na tom, jaké byl kdo krve, ať už ve smyslu etnickém, nebo stavovském. Oddanou statečnost svých družiníků pán štědře odměňoval. Skvělé dary na jedné straně umocňovaly věhlas dárce, na straně druhé povyšovaly obdarovaného a vyjadřovaly míru jeho zásluh a projevené ctnosti. K darům patřila nejčastěji zbroj a zbraně, koně, zlato a půda, ale i „pouhé“ hostiny ve vládcově hodovní síni. Kromě materiální hodnoty měly dary svůj hluboký význam symbolický, protože stvrzovaly pouto mezi členem družiny a jejím vůdcem nejen s ohledem na skutky už vykonané, ale i vzhledem k činům budoucím. Přijetím daru na sebe totiž obdarovaný muž bral závazek další věrné služby, sliboval, že po pánově boku věrně vytrvá až do konce, a pokud jej snad přežije, že pomstí jeho smrt. Akt obdarování měl obřadný ráz, probíhal před svědky a dar se tak stával hmatatelnou připomínkou závazku. Hodnota darů stoupala s jejich stářím: dostat darem třeba starodávný meč znamenalo být odměněn jistotou, že zbraň neselže, tak jako neselhala až dosud. Trvání lidských věcí (jako byly právě zbraně či příbytky) mělo pro staré Germány i první obyvatele dnešní Anglie mimořádný význam, neboť obývali svět, kde všechno pomíjelo až příliš rychle…

…Nepokřtění Anglosasové žili s niterným vědomím toho, co tak výstižně vyjádřil jeden z jejich křesťanských potomků, tvůrce eposu Béowulf. Stejně jako jeho postavy věděli, že žijí toliko v „propůjčeném těle“ (Béowulf, v. 1754) a „propůjčeném světě“ (v. 1622), dokud jen jim to je dopřáno. Věděli, že mají, stejně tak jako hrdina Béowulf na radu dánského krále Hróðgára, „v stálosti a moudře ovládat svou sílu“ (v. 1705–1706), a až „svou sílu stráví“ (v. 2534) a „splní velikou sudbu“ (v. 3084), odejít za těmi, kdo je předešli. Právě toto vědomí tvarovalo étos a nejvlastnější životní zkušenost raných anglosaských století.

Právě vědomí nezvratného plynutí času, pomíjení lidí a věcí bylo ústřední branou, kudy do světa hrdinů vstoupilo křesťanství. Stalo se tak jednak vlivným působením irských mnichů na severu země, jednak prostřednictvím římské misie, kterou do anglosaského Kentu vyslal papež Řehoř Veliký. Tak jako ve většině míst tehdejšího světa, i zde se duch křesťanství stal osou nové, raně středověké civilizace, morálky, zemské správy a kultury. Křesťanství položilo základy pozoruhodné literární tradice, jakkoli zde vyznavači germánských starožitností vnímají palčivý paradox: rané záznamy pořizovaly ruce a mysli kleriků, a tak zejména mnohé dávné písně a náboženské představy klášterní cenzurou na pergamen nepronikly. Velká část toho, co o rané germánské spiritualitě víme, proto pochází zejména ze Skandinávie, kde křesťanství zakořenilo o poznání později. Roku 1066, šest století po germánském záboru keltské Británie, se sami Anglosasové museli sklonit před dokonaleji organizovaným, lstivějším a koneckonců šťastlivějším vojskem vévody Viléma Dobyvatele– budoucího anglického krále Viléma I. Normanského. Ten u jihoanglického Hastingsu po vyčerpávajícím boji porazil posledního z anglosaských vládců, Harolda Godwina. Anglosasové byli svým nepřátelům nuceni odevzdat zemi, v níž se z pouhých míst stala města, stát s rozvinutou správou a soudnictvím, říši protkanou vodními i suchozemskými cestami, a zejména sítí klášterů, kostelů a farností. Vlákny této sítě se nejméně po celá čtyři předcházející staletí šířil životadárný proud víry a vzdělanosti sdělované vytříbenou řečí, kterou dnes jazykovědci označují jako starou angličtinu. Záhy zahájený proces vzdělanosti v domácím jazyce, jenž dokázal ve všech základních funkcích zastoupit či nahradit tradiční latinu, patří k nejvýznamnějším i nejoriginálnějším znakům anglosaské civilizace. Dnes víme, že literatura psaná tímto jazykem nemá rozsahem ani žánrovou rozmanitostí obdoby v žádném z nově konstituovaných národních jazyků tehdejší Evropy. I další svrchované výtvory anglosaské kultury – například díla kameníků, iluminátorů a vyšívaček – dosvědčují, že tato civilizace patřila k nejpozoruhodnějším projevům raně středověkého ducha vůbec…

…Přibližně v polovině třicátých let 7. století požádal Éadwine (Edwin), panovník Northumbrie, jednoho z významných anglosaských království (617–633), o ruku kentské princezny Æðelburh. Zamýšlený sňatek měl dozajista především politický smysl, neboť Éadwine tehdy hledal spojence před vnitřními i vnějšími nepřáteli. Northumbrie, tvořená původně samostatnými historickými zeměmi Deirou a Bernicií, nebyla dosud dost konsolidovaná a trpěla nástupnickými sváry (obětí jednoho z nich a vyhnancem v cizině se ostatně načas stal i sám Éadwine). Navenek pak byla Northumbrie součástí počínajícího urputného zápasu o hegemonii nad celým ostrovem, kdy křehký mír a vratká spojenectví brala záhy za své v překotně se měnící politické konfiguraci, již vytvářely nejen nové útvary germánské, ale přirozeně i původní, byť valem slábnoucí království keltská. Kent pro Éadwina za této situace představoval vítaného spojence – o to vítanějšího, že svou sílu tradičně těžil také z čilých vztahů s Franskou říší a kontinentální Evropou vůbec. Jedním z jejich plodů byla skutečnost, že již na sklonku šestého století Kent přijal misii vyslanou papežem Řehořem Velikým a spolu s ní posléze jako první anglosaské království vůbec také křesťanskou víru. Spolu s ní do Kentu pochopitelně proudil všestranný vliv romanitas, dědictví římské civilizace.

Kentská princezna Æðelburh přibyla ke dvoru svého budoucího northumbrijského chotě roku 625, avšak teprve poté, co Éadwine souhlasil, že proti křesťanské víře nepodnikne nikdy nic zlého a manželce ani jejímu doprovodu nebude v jejím vyznávání bránit. Připustil dokonce, že se tomuto učení osobně podřídí, pokud je ovšem jeho rádcové shledají žádoucím. To se nakonec opravdu stalo, avšak na práh náboženské konverze krále přivedl až řetězec podivuhodných událostí.

O prvních Velikonocích, které manželé trávili spolu, ačkoli je dosud slavila pouze královna, očekávali narození prvního potomka. Ještě než Éadwinova prvorozená dcera Éanflǽd přišla na svět, unikl její otec jen o vlásek jisté smrti, když úder otrávenou sekerou, který proti němu úkladně vedl vrah vyslaný vládcem Západních Sas Cwichelmem, zachytil vlastním tělem Éadwinův věrný družiník. Duchovní průvodce královnin, italský mnich a čerstvě vysvěcený biskup Paulinus, který spolu s ní přišel z Kentu, vzápětí panovníka přesvědčil, že za hladký porod dítěte může vděčit jeho úpěnlivým modlitbám. Král nato Paulinovi slíbil, že pokud mu křesťanský Bůh dopřeje i vítězství nad Cwichelmem, odřekne se pohanských model, a zárukou biskupovi dal právě svou novorozenou dceru, ať ji zasvětí Kristu. Vítězství nad Západními Sasy Éadwine vzápětí také skutečně dosáhl a své slovo dodržel. Trvalo však přece ještě téměř rok, než bůžky v panovníkově životě nahradil Bůh, a rozhodlo o tom opět zázračné znamení shůry. Když zase Éadwine jednou seděl v usebrání o samotě, přemítaje, zda se cestou nového učení opravdu vydat, přistoupil k němu znenadání Paulinus, vysoký černovlasý muž s orlím nosem, zevnějšku prý vznešeného i strašného zároveň, a položil mu pravici na čelo. Toto nezvyklé gesto v králově mysli probudilo elektrizující vzpomínku na léta vyhnanství, kdy se mu jednoho večera zjevil tajemný neznámý a sdělil mu, že touží-li, aby jej panovník, pod jehož ochranou Éadwine právě dlel, nevydal jeho nepřátelům, touží-li, aby se sám stal králem a na trůně zastínil všechny své předky, a konečně, touží-li, aby byl spasen, pak nechť uposlechne pokynů toho, který mu stejně jako nyní on v budoucnu položí pravici na čelo.

Éadwine svému slovu dostál beze zbytku a křesťanskou víru přijal teprve poté, co tento krok shledali žádoucím jeho rádcové. Od nich se mu dostalo dvou stejně vyznívajících, avšak velmi různě zdůvodněných odpovědí. První promluvil králův velekněz Coifi:
„Pohleď, králi, jaké je to učení, které nám tu nyní káží. Já pravdivě vyznávám, že jsem s jistotou seznal, jak bezmocné a neužitečné je náboženství, jež jsme tu až dosud měli a zachovávali. Vždyť žádný z tvých služebníků nesloužil našim bohům horlivěji a s větší radostí nežli já; a přece jsou mnozí, kterým se od tebe dostalo více darů a poct nežli mně a kteří jsou úspěšnější ve všem, co podniknou. Kdyby tedy naši bohové měli nějakou moc, byli by za mnou více stáli, neboť já jsem je poslouchal a sloužil jim oddaněji. Proto se mi zdá moudré, shledáš-li to, co nám nyní nově káží, lepším a účinnějším, abychom to přijali.“

Po něm se ujal slova další, bezejmenný velmož:
"Přítomný život lidí na zemi zdá se mi, králi, ve srovnání s časem, o němž nemáme žádnou povědomost, jako když dvoranou, kde v zimním čase sedíš u hostiny se svými velmoži a družiníky, zatímco oheň plane, síň je vyhřátá a venku prší a sněží a hřmí, rychle proletí vrabec. Jedněmi dveřmi vletí dovnitř a druhými zase zmizí. Po tu dobu, kdy je uvnitř, nad ním ona zimní bouře nemá žádnou moc, avšak to je jen okamžik a nejkratší z chvil, a on se ze zimy do zimy záhy zase vrátí. A stejně tak se náš lidský život jeví jako kratičká chvíle, a co mu předcházelo a co přijde po něm, nevíme. Přináší-li proto toto nové učení cosi jistějšího a vhodnějšího, je hodno následování."

Éadwine oba své rádce poslechl a už o dalších Velikonocích – roku 627 – přijal spolu s řadou svých příbuzných a družiníků v narychlo zbudovaném dřevěném kostele sv. Petra v Yorku křest. Stal se nejmocnějším anglosaským vládcem své doby, a ještě než roku 633 zahynul v boji proti nepřátelům, jejichž šiky tvořili z valné části pohané, zřídil yorské biskupství, zakládal opatství, budoval kostely a „lid k víře povzbuzoval dary i hrozbami“. Takto nám příběh Éadwinovy konverze, události, jež měla klíčový význam pro pokřesťanštění anglosaského severu, vypráví nejdůležitější historický pramen té doby, Církevní dějiny anglického lidu Bedy Ctihodného (735). Tento příběh nese řadu charakteristických rysů, z nichž významné jsou zejména čtyři: christianizace začínala před královskými trůny, zakládajíc symbiózu králů a biskupů, jež měla být v dynamických proměnách příznačná pro celý středověk; christianizace byla pozvolná (a mnohdy také povrchová či neúplná, provázená návraty k pohanským praktikám); o tom, co a jak bude zapsáno, rozhodovali vzdělanci, tj. duchovenstvo; a konečně – a z literárněhistorického hlediska především – jádro konverze v představách Anglosasů i v katechezi věrozvěstů tvořilo vypovězení poslušnosti pohanským bohům, kteří byli koneckonců pány slabými a pomíjejícími, a naopak zaslíbení se Pánu věčnému a všemohoucímu v jeho spasitelném díle.

Je pravděpodobné, že podobný zápas o nové učení jako Paulinus musela s raně anglosaskými vládci a velmoži, utkvělými v rolích předáků hrdinského věku, svádět většina misionářů. Také Éadwine musel, stejně jako germánští vládcové, o nichž píše již koncem 1. století po Kristu římský dějepisec Tacitus, vedle vznešenosti (nobilitas), kterou osvědčoval nejen svými mravy a velkolepostí dvora, ale především urozeným původem, projevovat také statečnost (virtus). Ta spočívala nejen v odvaze osobní, ale i ve schopnosti disponovat věrnou družinou, a tedy připravenosti vojenské. Měl-li ústřední zápas hrdinských a křesťanských ctností – pýchy s pokorou, síly se sebezapřením, nesmiřitelnosti s poddajností – naplnit záměry misionářů, museli vynakládat i značnou politickou prozíravost a diplomatický um (jak o tom výstižně vypovídají papežské listy anglosaským králům, někdy – tak jako i v případě Éadwinově – doprovázené zvláštním poselstvím určeným jejich křesťanským chotím).

Příznačně tento svár ctností dvou věků, hrdinského a křesťanského, vykresluje jiná Bedova epizoda s králem a biskupem v hlavních úlohách – Óswinem, jedním z následníků Éadwinových, a Aidanem, irským věrozvěstem, který do severních anglosaských výsep přivedl keltskou misii z ostrova Iona:
„Král Óswine byl vysoký a sličný, uhlazený v řeči, dvorných způsobů a štědrý stejně k urozeným jako neurozeným … z dalších ctností, jichž se mu v obzvláštní míře dostalo, byla prý největší jeho pokora … Jednou daroval biskupu Aidanovi skvělého koně, aby – ač byl uvyklý chůzi – jej mohl použít, kdyby musel překročit řeku, nebo v nějakém jiném nutném případě. Krátce poté Aidan potkal žebráka, a ten jej požádal o almužnu. Biskup ihned seskočil a koně i s jeho královským postrojem mu nabídl; byl totiž nesmírně soucitný, přítel chudáků a otec nebohých. Král se to dověděl, a když se pak s biskupem setkal, pravil, než usedli k večeři: „Pane biskupe, proč se ti zachtělo dát žebrákovi královského koně, jenž byl určen tobě? Což nemáme mnoho méně vzácných koní či jiných věcí, jež by pro chudáky bývaly dost dobré, aniž bys ty býval musel dát žebrákovi koně, kterého jsem vybral zvlášť po tebe?“ Na to biskup obratem odvětil: „Ach, králi, co to říkáš? Snad ti není onen syn klisny dražší nežli syn Boží?“ Poté se odebrali k jídlu. Biskup usedl na svém místě a král, který se právě vrátil z lovu, se spolu s družiníky ohříval u ohně. Náhle si vzpomněl na to, co mu biskup řekl; bez váhání odepjal meč, podal ho jednomu z družiníků a pospíchal za biskupem. Padl mu k nohám a prosil jej za odpuštění. „Od této chvíle,“ pravil, „o tom již nikdy nepromluvím ani nebudu posuzovat, co nebo kolik z mých statků máš dávat synům Božím.“ Když to biskup viděl, velice se ulekl; ihned vstal, krále zvedl a prohlásil, že bude zcela spokojen, zaplaší-li král svůj smutek a usedne k hostině. Král se zase rozveselil, jak jej biskup zapřísahal a žádal, zato ten byl stále smutnější a nakonec začal prolévat slzy. Když se ho jeden z kněží zeptal jeho rodnou řečí, jíž král ani jeho družiníci nerozuměli, proč pláče, Aidan odpověděl: „Vím, že král již nebude dlouho naživu, neboť jsem dosud nepotkal pokorného krále. Myslím proto, že již zakrátko bude zbaven života, neboť tento lid si takového vládce nezaslouží.“ A zanedlouho se biskupova temná proroctví vskutku naplnila … on sám přežil zavraždění krále, kterého miloval, o pouhých dvanáct dní …“
Církevní dějiny anglického lidu, Kniha III , kapitola 14

O Óswinově vznešenosti nebylo lze pochybovat, avšak statečností se duchu své doby vymykal: raději než boj se zbraní v ruce patrně vedl zápasy vnitřní, jako byl ten s vlastní pýchou, který zaznamenal Beda. Tak se také stalo, že po sedmi či osmi letech vesměs mírumilovné vlády se tento panovník odmítl za nevýhodných podmínek utkat s vojskem Óswyho, svého příbuzného a krále bernicijského. A protože pokora byla v hrdinském světě ve srovnání s bojechtivou statečností ctností neblahou, nezachránila Óswina ani příslovečná štědrost od toho, aby byl zrazen svými věrnými a svým královským vyzyvatelem úkladně zavražděn.

Ať králové a velmoži dávali přednost odvaze před pokorou a krevní mstě před smířlivostí sebevíc, křesťanství se bez jejich hmotné pomoci a ochrany nemohlo obejít ani zdaleka tak, jak se Aidan obešel bez Óswinova oře. Jinak řečeno, úspěch křesťanství záležel v prvé řadě v tom, do jaké míry se vyrovná s hodnotami heroického věku.

V řídce zalidněné krajině vycházel zpočátku náboženský a církevní život výhradně z klášterů. Ty mohly být zakládány nejen s výhradním svolením a hmotnou podporou aristokratické elity, ale především na jejích pozemcích, a jejich osud závisel na stálosti politické moci, na bohatství a na ochraně urozených patronů i nadále a jednou provždy. Kláštery a kostely tak zprvu vznikaly nedaleko hodovních síní šlechticů. To mnišská společenství stavělo do paradoxního postavení, protože právě na urozenou vrstvu anglosaské společnosti musela být jejich evangelizační a pastorační činnost zaměřena především, měla-li být úspěšná, tj. chtěla-li prostoupit celou společenskou hierarchii. Jen tak mohla raná anglosaská církev doufat v příliv nové krve do klášterů, v rozvoj sítě farností a v postupné nejen duchovní, ale i celkové civilizační povznesení země.

Dobové historické zdroje, jež jsou samozřejmě prameny klášterními, se ovšem zmiňují především o těch velmožích, kteří dávali přednost hodnotám podobným Óswinovým. Z těchto pramenů víme, že četní aristokraté vznik klášterů nejen podporovali a na své půdě zakládali, ale že do nich za různých okolností a v nejrůznějších okamžicích své životní pouti i vstupovali. Někteří, jako třeba nejproslulejší northumbrijský světec Cúðberht (asi 635–687), se v nich dokonce stali představenými. Právě mimořádnost jejich počínání, daná snad i výjimečností jejich společenského stavu, jejich příběhu vyhradila místo v literatuře. Takový byl příběh mercijského šlechtice Gúðláka (asi 674–714), který, jat jedné noci po návratu z vojenského tažení znenadání bázní Boží, zakusil obrácení z válečníka, naplňujícího dávné hrdinské ideály na loupeživých výpravách, v mnicha a posléze poustevníka i světce. Z válečníka se mnichem stal také Benedikt Bishop († 689). Tento vysoce urozený northumbrijský šlechtic založil na půdě, již dostal od svého krále coby zasloužilý válečník, významné dvojklášteří Monkwearmouth-Jarrow a na svých několika cestách do Galie a Říma zprostředkoval severu Anglie, v té době stále ještě ležícímu na samém okraji křesťanského světa, technické novinky i četné statky duchovní, především obrazy a knihy. Je jisté, že tento duchovní zápas o podmaňování lidské duše i fyzického prostoru ve jménu Kristova kříže nebyl snadný, přímočarý ani krátký, a to v důsledku silného zakořenění anglosaské společnosti ve zděděných hodnotách předků i vlivem nejrůznějších sociálních otřesů, jako byly vpády pohanských vikingů od devátého století, jež civilizační úsilí vrhaly zpět. Trvalo dlouho, než anglosaskou zemi opravdu prostoupily kříže. Nejprve jako prosté korouhve víry, kolem nichž se stejně jako bojovníci králů, jako byli Éadwine či Óswine, shromažďoval lid k modlitbě a poslechu slova Božího, posléze jako ukazatele cest či nositelé paměti, uchovávající blahou či neblahou událost nebo úmysl toho, kdo kříž vztyčil, a nakonec jako ohniska a mezníky kostelní a klášterní země, znamení platnosti listin, hodnoty mincí, ryzosti klenotů nebo třeba čistoty úmyslů těch, kdo podstupovali Boží soud. Výsostné svědectví o tomto zápase podává staroanglické písemnictví. Právě proto, že vzešlo z křesťanských klášterů a vypovídá především o cestě do náruče Pána, který je Bůh, a o naději nebeských dvoran, nemohlo pominout ani východiska, v nichž se tato pouť počala…

…Je nesporné, že rané přijetí křesťanství a konsolidace církevních struktur v anglosaské Anglii – i přes prakticky trvalé průvodní civilizační a duchovní otřesy – mělo za následek soustavný, ideologicky podmíněný rozchod se starší, předkřesťanskou a orální slovesnou tradicí. Všechna témata, jež nevycházejí z křesťanství, se proto v staroanglické literatuře nehledají snadno – na „vině“ je právě ona raná christianizace anglosaské Anglie. Po středověkém způsobu je ale tuto vinu nejspíše třeba nahlížet jako „vinu šťastnou“, a to nejen proto, že stejně jako by bez Adama a E vy nebylo Krista a Panny Marie, nebyla by anglosaská Anglie Evropě temných století dala Aldhelma z Malmesbury, Alcuina z Yorku ani Bedu řečeného Ctihodný, jedny z nejvýznačnějších vzdělanců své doby, ale i proto, že tento rozchod se starší tradicí vložil staroanglickému písemnictví (stejně tak jako umění) paradoxně do vínku předpoklad svébytného vývoje ve znamení již zmíněné myšlenkové, tematické i tvarové dvojdomosti. Dědictví starogermánské slovesnosti nestihl osud znesvěcené svatyně velekněze Coifiho. Křesťanské literární úsilí s ní muselo jednou provždy počítat, chtělo-li nalézt odezvu. Základním pojítkem mezi oběma tradicemi se stal básnický jazyk a sloh, od rozměru verše až po pravidelně se opakující motivy. Tyto rysy tvarovaly i staroanglickou náboženskou poezii, v různé míře závislou na biblických, apokryfních, liturgických, homiletických i legendistických zdrojích, které tvoří zhruba třetinu dochovaného veršového bohatství ve staré angličtině. V dlouhodobém a pozvolném procesu převrstvování starého novým, reinterpretací zděděných hodnot navíc někteří křesťanští vzdělanci ony staré písně a básně zapisovali pro příští pokolení nebo výjimečný zájem o myšlenkový a slovesný odkaz svého lidu dokonce vyjádřili pozoruhodnými díly o konjunkci obou věků, hrdinského a křesťanského. Obě tradice se pak i fyzicky potkávají zastoupeny v jednom a téže rukopisném kodexu. Svébytným dílem a podstatnou měrou do tohoto syntetického obrazu přispívá rovněž staroanglická próza. Je historicky mladší a vesměs „užitková“, protože se rodí jako přímý produkt formování anglosaských politických útvarů a církevní správy a jen zvolna si hledá svou staroanglickou jazykovou tvář po boku tradici latinské. Její nejvýraznější témata ve spisech právní a pseudovědecké povahy i textech, které si vynutila praktická organizace duchovního života, zrcadlí myšlenkový svět staré Germánie jinak nežli básnické střípky dějů a ozvěny motivů, avšak se stejnou naléhavostí a originalitou.

Vše další pak – žánrovou rozmanitost, příznačné náměty i způsoby jejich slohového a stylového ztvárnění – už lépe vypoví texty, jež v této knížce následují jako uchvacující upomínky na dobu, kdy v anglosaských dvoranách dosud létali ptáci…