Jako by žen – autorek v nejmladší polské literatuře nebylo málo. Po „antiženské“ dresiarzské knize Doroty Masłowské, po lolitím plemeni náctiletých autorek či ordinérní Dorotě Szczepańské, které její styl napodobují, tu máme další mladou debutantku – tentokráte však s poměrně vyzrálou prózou. Mám na mysli Agnieszku Drotkiewiczovou a knihu s mírně zavádějícím názvem Paris London Dachau.

Drotkiewiczovou poněkud schematicky spojují s feminismem – čistě proto, že její kniha je koncipována jako dlouhý a nepřetržitý ženský monolog. Tohle by prostě muž – chlap nikdy nenapsal a napsat nemohl. I Blażej Warkocki přiznává na základě textu kritičky Kingy Dunin (in: Czytając Polskę): „text Drotkiewiczové výtečně odhaluje ženskost, výtečně demonstruje efekt ženskosti, že můžeme hovořit o opravdové drag queen. Je to žena převlečená za ženu.“ Posléze dodává: „Tento návdavek, vědomá teatrálnost genderu a jeho konstruovanost jsou dalšími návrhy na post-svobodu.“ (Doświadczenie pokoleniowe, Ha!art: 1/2004)

Kniha má několik negativ či nevýhod, přesto je svým způsobem výborná a jedinečná. Tak předně – nemá žádný děj. Autorčino alter ego, mladá a atraktivní Basia Niepołomska se vyrovnává s rozchodem se svým přítelem Albertem Różycem. Po dějové stránce alles. Konec. Šlus. V knize se „nic víc“ nedozvíte, pouze můžete s hrdinkou sdílet střídající se nálady euforie a naprostého duševního útlumu. Ve stavech bezmezného zbožňování „ex-boyfrienda“ a opravdové nenávisti osciluje Basia mezi krásnou a voňavou madame Paris, odměřeně intelektuálním Londýnem a bezpohlavní předstanicí smrti Dachau. Jednou z nich vychází jako slušná, uťápnutá polonistka, podruhé jako filozofka-intelektuálka, která velice nutně hledá ženskost, a to i mezi pop-kulturními symboly, jakými jsou Elle, Calvin Klein či Ally Mc Beal... Jindy je z ní zase vulgární „děvka“ připravená v životě na cokoli.

Ve všech svých podobách si však vypravěčka udržuje potřebný odstup a dokáže být vtipná a sebeironická: „I czuję się taka stara s tymi moimi dwudziesto dwoma latami, taka niemobilna, taka pomarszczona, taka tłusta, dopadł mnie kompleks ciasta ptysiowego, kompleks stołecznej eklerki utuczonej kawą z mlekiem w Między Nami, Teatrze Rozmaitości, Empikiem, logomanią, cytatami, hermetyczną i entropiczną estetyką...“

Kniha je přeplněna nesčetnými citacemi z písní, knih (nechybí zde poctivý a efektivní slovníček a seznam na jejím konci), aluzí a narážek na mnohé polské a varšavské reálie. Místy plyne jako hip-hopový text (inspirace u Maslowské je tu opět přítomná, všichni přece vědí, že „mluvit jako Masło je prostě hrozně in“), občas se pozastaví a rozpadne se na chat, televizní debatu, tabulky, grafy, koláže, osobní hitparádu nebo na jednotlivá písmenka a čeká, co bude dál.

Nebudeme zastírat, že Agnieszka a Dorota jsou studentky stejného oboru, přesto se Agnieszka potýká se stínem své kamarádky se ctí (navíc ho umí vtipně okomentovat). Narozdíl od výše zmiňovaných teenegerek její styl nekopíruje, ale vymýšlí si své vlastní a místy velice originální varianty postmoderní prózy.

V případě Paris London Dachau by se tedy dalo hovořit spíše o pop-kulturním produktu. O koláži citlivé duše, o čtení pro „mladé intelektuálky“ (chápu a dokážu si představit, jak někteří muži vyletí po několika stránkách četby z kůže, proto je i tato recenze silně subjektivní).