Zamkni les a pojď
Jméno básnířky Inky Machulkové je dnes skloňováno především v souvislosti s českým beatnictvím 60. let a dobově příznačnou poezií inspirovanou blues a jazzem. Velkou měrou k tomu přispělo autorčino někdejší působení...
Jméno básnířky Inky Machulkové je dnes skloňováno především v souvislosti s českým beatnictvím 60. let a dobově příznačnou poezií inspirovanou blues a jazzem. Velkou měrou k tomu přispělo autorčino někdejší působení v pražské umělecké kavárně Viola, stejně jako generační i osobní spřízněnost s Věrou Čerepkovou a Václavem Hrabětem. Její tvorba se však jakémukoliv jednoznačnému zařazení vzpírá.
Mimovolně tuto ambivalenci dosvědčuje i nová kniha Inky Machulkové, Zamkni les a pojď, vydaná loni brněnským Hostem. Kniha se na přebalu prezentuje jako „výbor z díla české beatnické básnířky“ a uvozena je úryvkem z článku o Viole z dobových New York Times. Zároveň však obsahuje především básně, které se motivicky a formálně vzdalují tomu, co jsme si navykli českým beatnictvím (jakkoliv je to pojem problematický a snad i oxymóronický) nazývat. Zamkni les a pojď představuje Machulkovou jako básnířku mnoha poloh. Dobově typická, trochu silácká stylizace je tu střídána dívčí křehkostí a nejistotou (především v básních z prvotiny Na ostří noci); jazzové improvizace charakteristické volnějším řazením motivů a jejich postupným několikerým rozvíjením tu stojí vedle sevřenějších, složitěji komponovaných básní. Najdeme tu na jedné straně texty, které jsou především svědectvím o poezii „zimy, hladu a bez peněz“, zároveň však i dodnes sugestivní obrazy, které jsou poznamenány niternými, intimními pocity strachu a ohrožení.
Inka Machulková se tak v autorském výboru ze tří řadových sbírek (Na ostří noci, Kahúčú a Kámen komediantů), doplněném časopiseckými a rukopisnými básněmi, představuje jako básnířka, jež neustále překračuje rámec beatnické poezie, ze kterého jako by svým životem vyšla. Několik podstatných momentů, které v 60. letech přinesla poezie spojená s životním pocitem blues (tak jak ji reprezentuje například tvorba Václava Hraběte), však v jejích textech zůstává. Kromě motivických a rytmických inspirací hudbou je to například specifický vztah k městu, daný důvěrností, blízkostí a opakovanou reflexí přináležitosti k němu. Noční Praha je pro Machulkovou bytostně „její, její“ město zní v hloubce jak rozbitá kytara, se smeknutou měsíční kapucí chodí „svým“ městem. Neustále pociťovaná bezprostřednost, v níž se zdánlivě nedosažitelné setkává s každodenním („kytara opřená / o kytaru opřený měsíc“), vede i k osobitému chápání sakrality a smrti. Dostává se jí tu mnoha podob, každodenních, zbavených vznešenosti, civilních až groteskních: mrňavý bůh si na lopuchu obhlíží svět, spratek Smrt si občas plivne na brousek, Magdalena se z lesa dívá jako svatá. Dobově příznačné je pak i morálně-etické vyznění některých textů: „[…] Ale o čem mám mluvit? / V takové neděli – // O stoupajícím počtu dětských sebevražd?“, „Věty v novinách, věty na schůzích / nesouhlasí s rasovým útiskem černochů / a předseda uličního výboru / odmítá bydlet v jedné vile / s cikánskou rodinou.“
Vedle podobně kritických básní stojí u Machulkové texty, které vyjadřují niternější úzkost nezávislou na neochotě zařadit se do většinové společnosti a ztotožnit se s jejími hodnotami. Jednu z nejsugestivnějších básnířčiných poloh nacházíme v dramaticky laděných básních, které jako by byly černobílými záběry konotujícími svou statičností vyčkávání a nebezpečí. Jejich svět je dán kontrasty harmonie a napětí, světla a tmy, vertikality a horizontálnosti a především černé a bílé barvy (jejíž ústředním nositelem je kromě sněhu symbolický kamenný bílý dvorec). Zdrojem sugestivnosti těchto básní je vedle kontrastnosti i specifický způsob, kterým jsou jednotlivé motivy-výjevy prezentovány. Ten připomíná záběry kamery a její pohyby: „na bílém dvorci / si češu vlasy, / beránci tmaví a bílí / po nebi jdou“, jinde: „planým ránem / břízky planou […] vítr je blízko / a čechrá sníh / při zemi létají vrány“. Podobně je vystavěn i jeden z nejpůsobivějších textů výboru, báseň Vysvětli mi tu úzkost: „V takové metelici, miláčku, ptáci utíkají do holých větví / a vrány prý letí blíž, sníh se zpomaluje, / až leží bílý a položený, / jak by se nedělo nic.“
V souvislosti s vydáním knihy Zamkni les a pojď se kolem Inky Machulkové začaly dít pozoruhodné věci. Novináři ji v touze po senzacích nazývají „symbolem zlatých šedesátých“; nakladatelský dům ji prezentuje jako legendární postavu českého ženského beatnictví, aniž by zauvažoval nad tím, do jaké míry je tato nálepka zužující. Jednoduchost a srozumitelnost zkrátka prodávají, zvlášť když jdou ruku v ruce s příchutí zakázaného a nonkonformního. K dovršení všeho nedobrého byl její autorský výbor nominován na letošní Magnesii Literu. Poezie Inky Machulkové však podobný humbuk nepotřebuje. Právo na trochu toho nakladatelského prostoru si bezpochyby dokáže obhájit sama.