Patetická, hraná na efekt, mnohomluvná... Poezie, kterou Tomáš T. Kůs (*1978) publikoval ve svých dosavadních sbírkách, byla možná živelná a intenzivní, ale ještě víc se taková snažila být. Debut Teplo zima milovat (2002) zůstává především svědectvím básnického hledání, zatímco Příbytky (2005) se už tváří suverénně. Co tu bylo nalezeno? Především veliká hromada slov, někdy pěkných a efektních, jindy naházených trochu halabala, jako by tady někdo spěchal a v zápalu tvoření přece neměl kdy zaobírat se, propána, každým slovíčkem a veršíčkem, takovými detaily! A tak se vykřikuje a gestikuluje a vůbec je to celé udýchané, roztěkané... a vlastně mile nejisté. Ta poezie má energii, ale pořád to je poezie rozhlížení.

Zůstat u ní Kůs nemohl, to je jasné. Co je člověku platné, že vykročí s elánem, když pak nohu váhavě stáhne zpátky a do hlíny otiskne jen rozpačitý půlkrok? Svou novou sbírkou Spižírna (2009) ale Kůs udělal krok, který budí pozornost, ba respekt. A udělal ho překvapivě klidně: dřívější bujnost se přelila v intenzitu mnohem méně okázalou.

Co se změnilo? Ať promluví sám text – tu je báseň Večerní zprávy: „Kam by chodil / pro báseň daleko // leží mu doma na posteli / jako prasklá tětiva // jako starověké město / které má být jednou provždy zaplaveno // o čem se ještě nedoví / utrhne-li se od večerních zpráv / k očím své ženy.“ Zní to málem jako básnické krédo, spíš pokorné než rezignované, jako náhlý nález, který se paradoxně dal čekat. Pravda, „prasklá tětiva“ je klišé, ale když ono na něj tak organicky navazuje „starověké město“... Abychom za tím hned slyšeli „ztrhané struny zvuk“, to bychom asi zacházeli moc daleko, ovšem Hruška a třeba raný Kolmačka, o těch už se mluvit musí. To oni už dávno našli truhlu plnou básnického zlata ve vlastní kuchyni, a dokázali ho proměnit znamenitě. Kůsův posun je tedy z určitého úhlu objevením Ameriky, nicméně kdo říká, že od teď bude kuchyň exkluzivně vyhrazena jen těm, kdo do ní přišli už dřív?

Ona koneckonců Kůse zajímá spíš ložnice. V různých variacích se vracejí momenty usínání, ta každodenní, a přece trochu tajemná chvíle, kdy se propadáme jinam, jsme jen sami (se) sebou, a zároveň se opouštíme. Je to tak fascinující, že tu někdo skrytý dokonce nahlíží okny do cizích domovů a zaznamenává ten pohyb i nehybnost uvnitř, výsek cizího osudu, cizího večera, cizích vteřin, cizího soukromí (cizího a odcizujícího je tu vůbec příznačně víc než jejich vřelejších protikladů): „Panoptikum v oknech protější ulice / rozsvěcení a zhasínání scén / jako když kladeš prsty na klavír // asi tak dvacet metrů / od břichatého herce v trenýrkách / s ještě kouřícími párky před televizí // od rudé měňavkové siluety / představitelů mileneckého páru // od role ženy přitisknuté ke zdi / které muž cosi vysvětluje se zdviženým prstem // po bradu přikrytá postava / unaveně odkládá brýle a knihu / než zhasne lampu / ještě dlouho zírá slepě do stropu / s rukama poslušně na peřině.“

Báseň se jmenuje V Olšinách 7; je nápadné, kolik básní má „reportážní“ názvy, ať už jde o místo (Na Ořechovce, Ve studovně, Na sedadle č. 57), čas (Víkend, Pondělí), „postavy“ (Cestovatel, Strýc Pavel), nebo celý „děj“ (Probudí se, Žena usíná, Myje podlahu a syčí, Vynesu odpadky!, Zhasni). Momentky? Ne tak docela... no dobře, jsou to momentky, ale řekněme „momentky s ambicemi“. Tady nejde o pomíjivost, efemérnost, nestřežený detail sám o sobě: vším tím očekávatelným materiálem (jak je patrné už z uvedených názvů, vychází se z každodennosti, rutiny, všednosti) se verš zas a znovu prolamuje do velmi nejistých krajin, zároveň tak dobře známých i nepředvídatelných. Ano, takhle se to na povrchu jeví, takhle můžu lidi, děje i sám sebe v tuhle konkrétní chvíli pozorovat, ale zahlédnu i záblesk toho, co za tím vším je – jestli něco? „Časně ráno / se po několika dnech vypravíme k oknu / rozhrneme záclony otočíme kličkami / otevřeme obě křídla // definitivně přestalo pršet // už jsme slyšeli že opravují most / stroje se přes řeku svolávají / nešťastně jako velryby.“ (36,6˚C.) Je tohle „víc“ než momentka – nebo je zkrátka každá dobrá momentka „vteřinou s přesahem“? To může být básníkovi koneckonců fuk: dílo se podařilo, ať už mu zkoušíme jakékoli pojmenování.

Spižírna se zdá skromná, a přitom dobře ví o svém bohatství. Jen se, čtenáři, pusť do objevování, no tak! Jenže tomu bohužel leccos brání. Někomu může chybět někdejší energie a výrazné gesto: jako by básník příliš brzo „zestárl“ a „zmoudřel“, to zklidnění je až zarážející. Kam dál, a hlavně jak? A pak ten znepokojivý paradox: všechny kvality jsou zřejmé, ale... možná trochu moc zřejmé. Člověk uznale kýve hlavou, ale zároveň má pocit, že to možná tak trochu už někde četl. Slova se tehdy asi řadila jinak a nejspíš to byla i jiná slova, a přesto... Ale to nic. Osudné může být této „objektivně“ dobré a vyvážené sbírce spíš to, že jako by postrádala silnější vnitřní dynamičnost, napětí, tajený rozpor... cokoli, co zneklidňuje a nutí vracet se. A vést dialog, byť by měl podobu hádky.