Po knihách Teplo, zima, milovat (Perseus, Plzeň 2002) a Příbytky (Weles, Brno 2005) vychází Tomáši Kůsovi třetí básnická sbírka, tentokrát v nakladatelství Dauphin, které se v rámci edice Česká slova soustředí na vydávání především mladších či debutujících českých autorů.

Kůsova poezie je civilní. Básně, které připomínají spíše zápisy každodenních, běžných událostí, jsou prosty složité obraznosti, metaforiky, jazykových hříček. Naopak se v nich často objevují záznamy zaslechnutých rozhovorů či náhodně zachycených slov, autor na některých místech dokonce tematizuje zásadní význam, který autentické mluvené slovo při vzniku básně má: „tu postavu / odposlouchal / z různých jazyků / napsal a nechal jít“. Tato prozaičnost, obsažená již v samotném názvu sbírky, se projevuje také dějovostí básní. Často jde o jakési mikropříběhy, střety dvou lidských osudů, každodenní a běžné, ale přesto s příchutí tragična. Aktéry těchto příběhů jsou nejčastěji příslušníci jedné rodiny či partneři, jejich dějištěm pak v drtivé většině interiéry. Věci, které člověka obklopují, skříně, vitríny, okna, dveře, stěny, to vše ohraničuje svět Kůsových básní. Tento uzavřený, známý svět může konejšit svou důvěrností: „celý den zůstaneme v posteli / těžké duchny přitáhneme až po bradu / zas a znovu budeme poslouchat / jak za okny projíždějícím cyklistům drnčí blatník“, ale občas také dohání k šílenství svou neměnností a nudou, když i výhled z okna, který tvoří jedinou spojnici s vnějším světem, je stále týž: „panoptikum v oknech protější ulice / rozsvěcení a zhasínání scén / jako když kladeš prsty na klavír // jako když se ti doma usazují moli / nebo jako tenkrát v zimě / když pes krvácel z tlapky / běhal kolem jak šílený / zanechával ve sněhu rudé stopy / aniž by cokoli cítil“. V těchto verších se zrcadlí hrůza stereotypu, stejné výjevy viděné posté a život, který bez povšimnutí krvácí. Jediným způsobem, jak opustit prostor a vymanit se z každodennosti, je pro Kůse spánek - „soví chvíle / neobjasněných událostí“. Proto se v jeho básních často objevují motivy usínání jakožto úniku do jiného světa, a probouzení, které je nevyhnutelným návratem z něj.

Druhým důležitým momentem sbírky a vlastně i dalším způsobem, jak opustit svíravé hranice každodennosti, je návrat do dětství. Do chvil, kdy svět, který nás obklopuje, nebyl tak tísnivý a jednotvárný, ale kdy každý detail, každý kus nábytku v pokoji či pohled z okna znamenal příslib dobrodružství. V těchto básních se autor snaží pohlížet na věci kolem sebe okouzleným dětským zrakem, nebo se alespoň pokouší si tento pohled vybavit, zpřítomnit: „mezi osmým a čtrnáctým rokem / zeměkoule končí tmou / v Žlutické ulici // na šachovnici / rozpálených panelákových oken / hledám okno Evy S. // v Ohňové zemi / kam posté dorážím poprvé.“ A i tak obyčejný prostor, jakým je například spižírna, se působením dětského zraku mění v záhadné místo, kam je možné vydat se na vzrušující výpravu: „když všechno zhasne / slezou po žebříku / a po špičkách přeplíží chodbu // strachy zavřou oči / jako by sahali po biči / a ruka sama / bere za chladnou / vyleštěnou kliku.“

Součástí Kůsovy sbírky je i několik básní, ve kterých autor velmi vnímavě a jemně zachycuje prchavou atmosféru okamžiku, v němž je všední věc či situace nahlížena neobvyklým pohledem a vyjádřena lehkou, průzračnou metaforou: „po parketách plíží se slunce // právě vylíhlí motýlci molů / se do strun rozletěli / jako svatební penízky // prsty hrají na harfu / v galerii domova.“ Takových veršů nalezne čtenář ve Spižírně poskrovnu, o to více jej však potěší.