K večeru je všechno plné světla. ...
Sousedův vinohrad, v němž se zazelenala
v zimě tajemně stočená a nečitelná
písmenka révy. Naše zahrada. V ní kvetoucí
koruny mladých ovocných stromků. Malé a
velké dlaně listů. Kalichy a monstrance
různobarevných květin. ... Sklenice a talíře na
dřevěném stole pod jabloní. ... K večeru je
všechno plné světla. ... Světla, od něhož
zlatě září tvé ruce, když nám připravuješ
večeři, stejně jako v mých vzpomínkách zlatě září ruce
mé matky. Zlatá je tvá duše, moje milá. Zlatý
je tvůj obličej a na něm tajuplný úsměv.
Zlaté je peří ptáků. Zlatá jsou křídla včel.
Zlatý je pyl květů, který se třpytí ve vzduchu.
Zlatá jsou naše vyřčená i
nevyřčená slova. ... K večeru je všechno
plné světla. Světla, které, stejně jako my dva
z nejisté budoucnosti, má strach ze
tmy, která přichází stejně neslyšně každý
večer. Připlíží se ze svých dočasných
příbytků a úkrytů. ... Z jeskyní na Krasu,
v nichž od stropu mezi krápníky visí
netopýři, princové tmy. Ze sklepů, v nichž
ze starých sudů teče teran, hustý jako krev,
která teče z žil, které přeřezala láska.
Ze škvír v kamenné zdi, v nichž
se skrývají hadi a spí hlemýždi. Z otevřené
skříně v domě, která svými křídly mává jako
černými křídly krkavec, který letí nad mořem
zlaté pšenice na Van Goghově obraze. Z
rukávů kabátů a košil na ramínkách
ve skříni, které se k sobě tisknou jako cestující v přeplněné
tramvaji nebo jako ti, kteří nazí netrpělivě
čekají ve frontě před plynovou komorou v
koncentračním táboře. Ze zásuvek
a rukavic, jimž se tam v létě zdá o kruté
zimě. Z našich rozšířených zorniček. ...
Světla, které stejně jako nás a všechno kolem
nás, brzy obejme tma a bude nás až
do příštího rána líbat svými
ledovými rty. Světla, které najde
útočiště v našich srdcích. A tam
stejně jako v srdcích květin a ptáků přečká noc. A
dál bude mít strach ze tmy. I ve
snech. Pokud nebude spolu s námi bdít,
dokud se neobjeví hvězda jitřenka
a před úsvitem se ohlásí zpěv
světlem pozlacené tmy srdce. Smutný
zpěv, který se hlasitě odráží v srdci tmy, která
má stále strach ze světla.

OBČAS VIDÍM KRAJINU KRASU OČIMA VAN GOGHA

Občas vidím krajinu Krasu očima
Van Gogha. ... Očima, do nichž skanulo
roztavené zlato slunce. V nichž se odráží
smysl života a ožije každé zátiší. ...
Na talířích zavoní plody slunce,
citrony a jablka, které namaloval
štětcem ze slunečních paprsků. Šílenými tahy
z přílišné lásky a touhy.
Stejnými jako ty, kterými namaloval
pozlacené obliny snových nahých žen.
A všechno, protože byl štědrý, posypal
zlatým prachem. ... Občas vidím krajinu Krasu
očima Van Gogha. ... Vidím jeho zlatý
klobouk, který ho měl chránit před sluncem, do
něhož ustavičně, i ve snech, hleděl.
Vidím jeho rukou pozlacená obilná pole,
louky, střechy a zdi domů v Arles.
Zlatou židli v jeho pokoji. Zlato na tvářích
jeho portrétů a autoportrétů. Zlatou
aureolu okolo lidí a předmětů, kteří se
tak vyhnuli práchnivění a smrti. Barvu
zlatého slunce na jeho plátnech, kterou
uchovávají ve vzpomínkách hvězd, které září
jako okna domů v objetí zlověstné tmy.
Černější než roztažené perutě krkavce,
kterým se ani v noci nedaří zakrýt slunce,
které v jeho očích nezapadá. ... Občas vidím
krajinu Krasu očima Van Gogha. ...
Častěji však poslouchám řeč přírody
jeho uříznutým uchem. V němž se
barvy promění ve zvuky, neslyšitelné světlo
v nesnesitelnou bolest.

 
ČASTO SE MNE PTÁŠ

Často se mne ptáš, jestli je všechno, co jsem
napsal, pravda. ... Většinou ti odpovídám
polibkem, přiťuknutím sklenkou,
tajemným úsměvem Mony Lisy...
Často se mne ptáš, jestli je všechno, co jsem
napsal, pravda. ... Když jsem sdílnější,
ukážu ti fotografii, na které
na římském hřbitově sarajevský básník
Izet Sarajlić klade kytici květů
na můj hrob, nedaleko od Moravii.
A řeknu jen: V básních všechno roste a umírá
rychleji než v životě.