Vynikající kniha povídek současného ukrajinského autora, který pochází z Kremence, kde se také většina příběhů jeho próz odehrává. Jak napsal Anton Sančenko v doslovu k této sbírce, přestože se až na jednu výjimku jedná o historickou prózu, nadčasovost problematiky se překrývá se současností.

Kamajev přináší příběhy z nejrůznějších válek, které stíhaly Ukrajinu po celé 20. století. Nepopisuje přímo bitvy či rozhodující boje dvou znepřátelených stran, ale zaměřuje se na tzv. malé hrdiny, obyčejné lidi, ať už se jedná o dívky-spojky, bez nichž by UPA nemohla existovat, mladé lékaře, kteří se rozhodli pomáhat v bunkrech, duchovní poskytující často poslední pomoc, nebo i o německé oficíry za druhé světové války, menševiky, bělogvardějce, rudoarmějce, příslušníky nejrůznějších vojenských i názorových skupin, kteří většinou ani netušili, proč a za co bojují, ukrajinskou inteligenci, měšťanstvo i rolníky, kteří nejvíce dopláceli na přechody armád, bojůvek a banditů. Leitmotivem všech příběhů je však dobro, schopnost přežít a nezradit morální zásady, na nichž byli hrdinové vychováni a kterým se odmítali protivit i v dobách nejhorších represí, hladomorů a válek. Mnoho povídek vzniklo na bázi skutečných příběhů, ať už posbíraných od pamětníků, nebo vyčtených z útržkovitých zpráv, k nimž se autorovi podařilo dostat v archivech. Čtenář se tak často dovídá o událostech, které by se měly minimálně objevit v učebnicích dějepisu, nebo alespoň dostat do obecnějšího povědomí. Například v povídce "Frťan" je zajímavým způsobem zpracované téma, o němž sami Ukrajinci dnes už většinou ani netuší. V době polského monopolu na horilku (horilka = ukr. vodka) na Západní Ukrajině tento prodej Ukrajinci bojkotovali a vodku přestali kupovat a pít.

Texty předkládají ukrajinskou nedávnou historii tak, jak ji zažívali obyčejní lidé, a my si můžeme udělat představu o tom, co asi mohl průměrný Ukrajinec zažít za svůj život a jak je obtížné je vyrovnat se s tím, že sovětská moc se všemi prostředky snažila tuto historickou paměť zlikvidovat. Pokud však byly tyto události z myslí pamětníků vymazány, lidé nedostali možnost psychicky je zpracovat, a to nutně vede k hromadné národní depresi. Tu se Kamajev snaží zmírnit tím, že Ukrajincům jejich historickou paměť alespoň částečně navrací.

Téma návratu do nedávné minulosti, ať už v podobě prostých vzpomínek či reflexe dějinných událostí, se pomalu dostává do současné ukrajinské literatury, která se s touto problematikou od pádu Sovětského svazu nedokázala srovnat a musí k těmto krušným zkušenostem vracet jen pomalu. Je pochopitelné, že celý tento proces obracení se k vlastní minulosti, a tudíž i identitě, je velice bolestný. Bude trvat dlouho, než se s nepochopitelnými zločiny 20. století další a další generace Ukrajinců psychicky srovnají. Jak ale dokazuje Kamajevova próza, literatura je na dobré cestě (v této souvislosti připomeňme skvělý román Antona Sančenka Vesillja z Jevropoju – Svatba s Evropou) a jistě se dočkáme dalších děl, která pomohou zmírnit bolest způsobenou násilnými zásahy komunistické zvůle.