Snímek Yukia Ninagawy Hadi a náušnice (Hebi ni piasu, 2008) vychází ze stejnojmenné knižní předlohy jednadvacetileté Hitomi Kanehara, jež svým debutem – sadomasochistickým románem způsobila v Japonsku hotovou senzaci a sklidila dokonce nejrůznější literární ceny, včetně prestižní Akutagawovy.

Není pochyb, že se autoři filmové adaptace snažili těžit z úspěchu pět let staré knihy, jíž se v Japonsku zejména mezi mládeží prodalo na milion kusů – mimochodem v roce 2006 vyšla v překladu Jana Levory i česky. Navíc v hlavní roli záškolního milostného trojúhelníku tokijské barbíny se dvěma „drsnými hochy“ se objevila Juriko Yošitaka, mladičká hvězda z filmu Adrift in Tokyo i různých televizních seriálů: její nahoty si divák užije na plátně dost a dost. 

Předloha, kniha Hadi a náušnice, se stala bestsellerem zejména proto, že ji Hitomi Kanehara napsala o světě, který z vlastního obtížného, revoltujícího dospívání dobře znala. Cítíme z ní melancholický smutek ještě nezralé, a přesto vyžilé generace, která se omámeně žene za dalšími výstřednostmi, pózami či otrlými rozkošemi - a přitom je uvězněná v urbanistickém šumu supermoderního Tokia a jeho konzumní kultuře. Z knihy citelně promlouvá generační přecitlivělost a deprese z okolního světa. Ovšem zajímavé i dráždivé na tom je, jak se Kanehara (jinak dcera uznávaného profesora literatury) inspirovala ozvuky sadomasochistické kultury Japonska. A jak dokáže stroze, věcně vyjádřit mladické pocity pomocí jednou hrubé, jindy dětinské sexuality.

Kolem devatenáctileté Rui, která si tak říká podle značkové ikony Louis Vuittona (Japonci nemají hlásku „l“), se rozprostírá dnešní prázdnota trendové společnosti bez budoucnosti, bez rodičů i kontaktu se skutečností. Neví, co má chtít, necítí se být z ničeho ani zklamaná, jen se ráno probouzí s kocovinou a bolehlavem nad vlastní existencí. Odbarvená japonská „barbína“ se upíná akorát ke dvěma klukům z prostředí klubů a extrémních komunit, aby se pod jejich vlivem poddávala delirickým fantaziím. Představují je řeči o vytetovaných hadech, piercingem rozdvojeném jazyku či dračí mystice, podporované dávkami alkoholu a sadistického sexu. Rui zároveň váhá mezi těmito dvěma muži - punkáčem Amou, jenž kvůli ní na ulici zavraždil opilého otrapu, a sadistickým tattérem Šibou. Nakonec toto její rozpolcení symbolizuje i propletení čínského draka a jednorožce kirina, které si nechala vytetovat na záda – jako by šlo o zápas s drakem, jehož má v sobě a který může uletět i s její duší.

Ve filmovém přepisu se renomovaný divadelní režisér a herec Ninagawa pokusil převyprávět tento příběh mladičké autorky téměř scénu po scéně. Upřímně řečeno, generačně vzdálený, o dost starší adaptátor ale vytvořil voyeuristický film o cukrové i sebestředné „Karkulce v černém lese“. Mimochodem, tajemného tattéra si zahrála další hvězda japonského filmu, Tatsuyo Fujiwara, jehož jsme mohli vidět v hraných přepisech komiksů Battle Royal a Death Note (Desu nôto). Ninagawova adaptace je plná póz, sklouzávajících po povrchu všech masek, piercingů, tetovacích jehel, které doplňují scény postelového dovádění po vyučování. Pětasedmdesátiletý režisér si očividně nevěděl moc rady s pubertálními grimasami, jež doplňují hovory o Bohu i o smrti. Nezvládl v té hrozivé kráse tokijského molochu rozvinout dívčí psychologii, natož gradovat její postupné uzavírání se do sebe. Nezachránila jej ani potemnělá komiksová atmosféra zastrčených klubů špatně skrývajících perverzi, či vážná hudba kontrastující s výjevy propichování jazyka, tapetování zad a vůbec sebeničivého deformování těla.

Nicméně filmový přepis je zajímavý tím, jak zápasí s převedením výlučné literární erotiky do vizuálních obrazů. Převedení „intimního záznamníku“ erotického života zůstává v kinematografii jedním z obtížných úkolů. Jak totiž zachytit sex na plátně, aniž by z toho vznikl sled romantických klišé či banální pornografie mechanických kopulací? Jak nepůsobit pouze na zvědavost diváctva? Japonci nad těmito otázkami přemýšlejí úplně jinak – nikoliv v opozici ducha a těla, vnějšího a vnitřního, romantiky či pornografie. Nejsou traumatizováni pocitem viny, ani lascivity, natož pak obsedantním šílenstvím sexuality. Naopak spojení vášně s prožitkem bolesti odráží v jejich očích mnohem celistvěji náš život - stejně jako drobný pohyb ruky může u čajového obřadu ukrývat symboliku celého vesmíru. A tak i nekonečné sexuální scény Hadů a náušnic, u kterých se leckterý konzument západní pornografie bude nudit, lze chápat jako rituály.

Mohlo by se zdát, že se celý film nepovedl – až na divadelní postelové scény, pohybující se na nebezpečné hraně nezralého sexu a sadismu. Sedíte trochu ve strachu, co ještě přijde, co se může dále stát. Pobuřuje vás nucená, avšak slastná bolest hlavní hrdinky. Chvílemi je to samoúčelné, chvílemi nám ten syrový výjev připomíná, co všechno ještě znamená dospívat. Objevovat nejisté taje člověka, rýt na papír první bolesti. A v neposlední řadě také hledat, jak se smířit s podobnými tíživými tajemstvími.