22. leden 2009 – 100 let od autorova narození

Jedněmi obdivován jako guru, druhými jaksi přehlížen. Kým vlastně byl? Víc prozaik, nebo básník? Učitel, nebo malíř, anebo fejetonista Lidových novin? Jeho letošních 100 let by se mělo oslavit už konečně nějak důstojněji, konečně shrnout všechny ty pokusy o jeho oživení. Kocourek překážel a překáží, ale jeho význam ještě pořádně není ani zhodnocen. Protože bohémský expresionista, nebojící se erotiky ani snových vizí, byl nepříliš vhodný pro škatulky, a protože socialista, po roce 1989 nějak „odsunut“. Můžeme ho charakterizovat jako solitéra, ale sotva to pobere jeho velikost. Kdo to vlastně byl ten Josef Kocourek? Narodil se 22. ledna 1909 v Brdě u Nové Paky, po maturitě na novopacké reálce (1919– 1927) absolvoval v Jičíně doplňovací kurz na učitelském ústavu. Kvůli vztahu ke spolužačce není připuštěn k maturitě, ale reparát udělá v záři 1928. Od října nastupuje jako menšinový učitel na školy na severní Moravě – nejprve Mírov. Zde napíše mj. svou novelu Žena, která vyšla až v roce 1968. Žena je jedním z vrcholů českého expresionismu (sám vzpomínám na hodiny s Martinem Podivínským v Olomouci, kde byla tato kniha zařazena mezi Weinera, Weisse a Klímu), vedle toho udržuje čilou korespondenci, píše deníky a – zamilovává se. V dubnu 1929 je na vlastní žádost přeložen do moravského Šilperka (dnešní Štíty). Zde napíše další novelu Srdce (vydáno 1932), temnou, expresívní a beznadějnou. Zamiluje se do své žačky, zároveň se projevují první příznaky celkové zchátralosti. Založí zde Klub Podivných Živností a začne s jeho členy vydávat časopis Šíp (a nešťastně se zamiluje do rozvedené paní). Korespondenční styk s ním navazuje Jugoslávec Vladimír Zorzut, který přeloží do slovinštiny většinu Kocourkových povídek. V květnu 1931 je přeložen do Řepové u Mírova. Píše novelu Kalendář, v němž se obracejí listy (dočká se časopiseckého vydání, 1932–1933). V Řepové jako učitel naráží na odpor vůči tomu, že je Čech (má zde problémy jako menšinový učitel). Píše poemu Frývaldov, reakci na události související s hospodářskou krizí. (Frývaldov vyšel knižně v roce 1961.) Přivádí svou dívku do jiného stavu. Jeho fyzický stav se zhoršuje, v říjnu 1932 je propuštěn z nemocnice jako beznadějný případ a začne psát svůj asi nejznámější román Zapadlí vlastenci 1932, který dokončuje jen několik dní před svou smrtí. Vlastenci vycházejí v roce 1961, avšak se zásahy Kocourkova třídního učitele Miloslava Jirdy, kterému odkázal svou písemnou pozůstalost. Umírá 31. března 1933 v rodném Brdě.

Od mládí byl Kocourek neustale pronásledován nutkavou potřebou psát, jako by věděl, že se dožije jen „wolkerovských“ 24 let. Ovšem jeho rukopisné nebo po časopisech roztroušené dílo vycházelo a vychází poněkud zvláštně. Kniha Kalendář, v němž se obracejí listy vychází v roce 1937 (a pak až v roce 1949 s pozměněným názvem Déšť spláchl ohniště). Zapadlé vlastence 1932 připravil k vydání učitel Miloslav Jirda v roce 1961 (ovšem tato edice je podobně jako všechny Jirdovy edice poznamenána více než problematickými zásahy téměř cenzurní povahy), takže Kocourkův vlastní text můžeme číst až v edici Jiřího Skaličky z roku 1982. Jirda vydal (místy ve spolupráci s Jiřím Skaličkou a Zdeňkem Filipem) v průběhu 60. let ještě knihu povídek Šest milostných (1964), soubor textů Srdce v dlani (1964), již zmíněnou novelu Žena (1968) a asi nejproblematičtější svazek, výbor z deníků nazvaný Extáze (1971), o kterém pojednává blíže příspěvek Víta Ondráčka. Kupodivu ani tyto zásahy nezahubily dílo Josefa Kocourka, naopak se vytvořila (zejména v nastupující normalizaci) kolem jeho odkazu zvláštní, neformální a neorganizovaná skupinka obdivovatelů a nadšenců.

V roce 1980 vyšel výbor z Kocourkovy tvorby nazvaný Z konce světa (1980), Jiří Skalička je autorem také Kocourkovy monografie Průvodce životem a dílem Josefa Kocourka (1984), Zdeněk Filip se dlouhodobě zabýval Kocourkovou pozůstalostí. Ta je nyní v šumperském vlastivědném muzeu, protože Památník národního písemnictví o ni prý nejevil zájem... Devadesátá léta a současnost jsou pro Kocourka znovu poněkud chudé – našel své obhájce v Jaromíru Typltovi a Vítu Ondráčkovi, vycházejí v reedici povídky Šest milostných (1999) a Žena (2000), ale k zásadnímu rozhodnutí vydat z Kocourkovy pozůstalosti bez dřívějších zásahů jeho dílo v nějaké alespoň rozumné úplnosti ještě nedošlo [tvrzení odpovídá vzniku článku v lednu roku 2009; nyní vycházejí Kocourkovy Deníky oproštěné od cenzurních zásahů – pozn. red.]. Dovedl bych si představit svazek básní, svazek sebraných povídek, svazek deníků a korespondence i svazek fejetonů a svazek novel. Známe toho z Kocourka vlastně málo, nebo nás pořád mimoděk zastrašuje jeho osud a solitérství? Ale možná se blýská s tou stovkou na lepší časy. Vít Ondráček vydal loni v reedici nedostupný román Srdce, nakladatelství Dauphin uvažuje o vydání původních a neupravených deníků. Nezbývá než jen držet palce všem dalším nadšencům Kocourkova díla – třeba se k další stovce dočkají jeho sebraného díla a konečně i důstojného zařazení tohoto expresionistického autora k vrcholům českého písemnictví přelomu dvacátých a třicátých let.