Zcela stručně. Po smrti Josefa Kocourka přešly deníky spolu s ostatní rukopisnou pozůstalostí do vlastnictví jeho učitele z novopacké reálky profesora Miloslava Jirdy. Ten nejprve otiskl v Kultuře 1961 na pokračovaní ukázku nazvanou Z milostného deníku Mikuláše Koukola. Druhou verzi pak vydalo pod názvem Extáze v roce 1971 nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Jde opět o Jirdou upravené deníky, doplněné navíc i korespondencí. Úpravy ale přesáhly únosnou míru a naplnily místy výhrady jiných soudruhů, které se objevily už za autorova života nad Kocourkovým románem Kalendář, v němž se obracejí listy:
„...Doporučil jsem, aby byl knize dán stručný úvod, který by jí trochu narovnal linii. Patrně jej asi napíši sám...“ (Bedřich Vaclavek 11. 3. 1932)
„...Mám však některé námitky a myslím, že bys udělal dobře, kdybys některá místa přepracoval...“ (Ladislav Štoll 1932)

Z deníků, uložených dnes v archivu šumperského muzea, je zachováno devět z původních patnácti (čísla 7 až 12 chybí). Jirda totiž originály nezištně půjčoval a mnohé se mu už, jak si sám později stěžoval, nevrátilo zpět. K úplnému vydání deníků tedy pravděpodobně nedojde nikdy, v případě ztracených čísel by byl editor závislý na Jirdově verzi z Extáze. Považuji za zajímavé otisknout ukázku původního deníkového zápisu, týkajícího se střelby do dělníků ve Frývaldově (dnešním Jeseníku), a tentýž text z Extáze v „úpravě“ Miloslava Jirdy.

„DNES
možná poteče krev do špinavého sněhu, hladoví dělníci bez práce a příležitosti krádeže budou ohmatávat očima četnické bodáky, neschopni je vyrvat z rukou zlosynů a postřílet je, maminky se budou doma strachovat o své muže, milenky o své špinavé samečky a Josef Kocourek by si přál, aby se nikdo z nich nevrátil živý. Lomcuje mnou vrozená nenávist ke všemu co vládne, okrádá, pomocí lžispravedlnosti a lžiumění. Jak bych JÁ mohl byt vojákem revoluce, když bych musil první zradit krále!
DNES
jsem nemocen,
nemohu kouřit,
nejraději bych se položil doprostřed světnice, natáhl hnáty a zdechl jako kůň, který dotáhl cirkus na poslední stanoviště a končí cesta páně.“

(Deník Josefa Kocourka, 25. února 1931)

„DNES možná poteče krev do špinavého sněhu, hladoví dělníci bez práce budou očima ohmatávat četnické bodáky, neschopni vyrvat jim je z rukou. Lomcuje mnou vrozená nenávist ke všemu, co vládne a okrádá pomocí lžispravedlnosti a lžiumění.

DNES jsem nemocen, nejraději bych se položil doprostřed světnice, natáhl hnáty a zdechl jako kůň, který dotáhl cirkus na poslední stanoviště a končí cesta Páně.“

(Extáze, Kruh, Hradec Králové, 1971)

Tato ukázka ovšem nechce nijak zastírat fakt, že Kocourek, rozhořčený (stejně jako mnozí jiní intelektuálové) událostmi v Radotíně, Košůtech, Duchcově a Frývaldově, napsal poemu Frývaldov s věnováním „Památce zabitých soudruhů“, která zcela jednoznačně obžalovává stávající řad a volá po rudé revoluci.

Mimochodem, Jirda text Frývaldova neznal, po téměř třiceti letech jej poskytl k otištění Kocourkův přítel z Šilperka Otakar Václavík, který jej dostal s věnováním autora 5. 12. 1931 jako „málo vhodný dar k Mikulášské zábavě“.

„Nelze však dnes Jirdovi vyčítat, že postupoval tak, jak postupoval. Činil tak určitě bona fide. Avšak je bohužel zároveň zřejmé, že texty upravoval podle svých představ a vlastního uznání,“ říká Jiří Skalička v Průvodci životem a dílem Josefa Kocourka. (Profil, Ostrava 1984)

Právě Skalička – společně se Zdeňkem Filipem – se při editorské práci na druhém vydání Kocourkových Zapadlých vlastenců 1932 vrátil k původnímu textu a očistil ho od Jirdových úprav z roku 1961. Uvádí, že jen v první kapitole nalezl takových oprav 124; někdy šlo o editorský omyl nebo přehlédnutí, i drobnější škrty však pozměnily text věcně, občas Jirda vynechával místa, která pokládal za vulgární, připisoval verše, škrtal naopak místní označení, ušlo mu někdy nesprávné znění v textu a jindy nedocenil význam Kocourkovy původní myšlenky. Při srovnávání některých deníkových pasáží jsem se podivil, jak Jirda v upřímné snaze zvýraznit Kocourkův talent neváhá omladit autora o více než rok: „já, sedmnáctiletý, (přidal Jirda) nejsem ještě tak dospělý a silný, abych uměl regulovat přiliv vlivu na mou žhavou duši.“ (dopis Martě Suchardové z února 1927 – Kultura, 1961)

Na jiném místě, kde Kocourek zachytil návrat ze šumperského baru – „...kdy už svítá, kdy pepek spí na zadních sedadlech a já, nevyspalý po mnoho nocí, řídím pikolu a je mi celkem jedno, vřítím-li se s ní po horském svahu nebo vyštvu tachometr někam k sedmdesátce...“ –, Jirda zase přidal deset kilometrů: „někam k osmdesátce“.

Snad tento malý textologický exkurz nevyznívá samoúčelně. Vydáni Extáze bylo v sedmdesátých letech pro mnoho čtenářů skutečnou událostí a v atmosféře normalizace působilo svou otevřeností, syrovostí a bohémstvím jako zjevení. Vira v rudou hvězdu na východě se ovšem mezitím rozplynula, změnila v pravý opak. Navrátila se ke svému významu původnímu – znamení muří nohy. Několikrát se mi vracel v těch časech sen, kdy sedím s Kocourkem v nějakém zaniklém hostinci, snad v Pace U Nálevků nebo na Bergschenke, a vím, jak to s tou vysněnou zemí dopadne, vím, ale zároveň nemohu najít odvahu Kocourkovi těmito fakty vzít poslední naději...