Kdo byli ti muži na Parníku filozofů? Lenin je považoval za třídní nepřátele, avšak za co se považovali oni a jaký byl jejich svět předtím, než byl tak neurvale zničen? Kontrast mezi mašinérií totalitního režimu a životy skutečných lidí, které ovlivnil, je zřejmý ze vzpomínek spisovatelů jako jsou Berďajev a Losskij. Nejslavnější z Leninova seznamu nežádoucích myslí, Nikolaj Berďajev, byl překvapený extrémním jednáním, s jakým s ním bolševici zacházeli, protože si myslel, že jak on, tak oni jsou socialisté. Avšak smířil se se svým osudem, prodal majetek a stejně jako jeho kolegové profesoři se rozhodl čelit těm, kdo mu nepřáli nic dobrého, odvahou a stoicizmem. 27. září přijel z Moskvy do Petrohradu onou dobře známou železniční linkou, která spojuje ruské „asijské“ hlavní město s jeho „evropským“ hlavním městem. První, snadná etapa jeho nevratné cesty do ciziny byla teď za ním. Vlaky nebyly toho roku právě v nejlepším stavu, ale to nebylo nic nového. Jako Rus cítil Berďajev, že patří k národu houževnatějšímu než většina jiných, k národu, který v nedávných letech ukázal, že dokáže snést téměř všechno. Po své zkušenosti během revoluce, kdy spadla bomba na dvůr rodinného domu, a pak během občanské války, kdy suterén blízko jeho knihkupectví vyletěl do vzduchu, ho už nic nemohlo vylekat. Sotva vnímal, že se ve vlaku netopí a není v něm voda.

Bylo mu čtyřicet osm let. Při jeho poslední jízdě ruským vlakem s ním byla jeho jednapadesátiletá žena Lidija Judifovna, její mladší sestra Jevgenija Rappová, odloučená od manžela, a jejich matka Irina Vasiljevna Truševová. Berďajevova tchyně, přestože bude žít ještě dalších osmnáct let, se netěšila dobrému zdraví a chodila o holi. Berďajevovi byli svědomitá, staromódní rodina, starali se jeden o druhého, i o cizince v nouzi.

Berďajevův petrohradský kolega, profesor Losskij, který měl být vyhnán až za dva měsíce, nabídl, že skupinu ubytuje na noc. Jeho adresa byl Kabinětská ulice, asi deset minut pěšky na jih od místa, kde říčka Fontanka protéká pod hlavní městskou dopravní tepnou, Něvským prospektem, a asi stejně daleko od Moskevského nádraží. Ve skutečnosti nádraží pořád ještě nazývali Nikolajevským nádražím, podle posledního cara Mikuláše II. Car byl zavražděn v roce 1918, avšak Rusko se sovětizovalo jen pomalu. Berďajev, ve své zemi pořád ještě bohatý muž, zavolal drožku, zatímco o několik ulic dál se dělaly přípravy na jeho příjezd.

Tu noc se sešly v setmělém Petrohradě zajímavé ruské rodiny z předrevoluční inteligence: Berďajevovi a Losští, a Truševovi a Stojuninovi, rodiny, do nichž se oba muži přiženili. Berďajevovi, jejichž rodinné sídlo bylo v Kyjevě, patřili k aristokracii. Nikolajův otec byl voják, matka napůl Francouzka. Její matka byla komtesa Choiseul. Francouzština byla tedy od dětství jedním z Berďajevových jazyků. Matčin vliv byl římskokatolický a zaujal místo vedle otcova pravoslaví. Berďajev nikdy nepohrdal svým privilegovaným původem. Naopak, stejně jako dva nejslavnější ruští aristokratičtí revolucionáři, Alexandr Gercen a Pjotr Kropotkin, usiloval o dodržování klasického imperativu noblesse oblige.

Kropotkin byl už dospělý, když se vzbouřil proti vojenskému prostředí, ale Berďajev opustil vojenskou kadetskou školu v sedmnácti letech. Stejně jako Gercen studoval filozofii, která ho v osmdesátých letech devatenáctého století dovedla přímo k marxizmu a potom k jeho zavržení a ke střetu jak s carskou vládou, tak s budoucími bolševiky. Za svou účast v revolučních nepokojích na kyjevské univerzitě byl Berďajev v letech 1902–1904 odsouzen k mírné formě vnitřního vyhnanství.

Potom, a zvlášť po revoluci v roce 1905, zahájil střemhlavou kariéru jako učitel, sociální bojovník a veřejný činitel. Tato kariéra skončila až jeho smrtí v cizině v roce 1948. To všechno by odpovídalo Berďajevovu statusu inteligenta, člena inteligence v podstatě smíšené z různých tříd. Od kolébky až po univerzitní katedru bylo jejím úkolem pomáhat ruskému rolnictvu a nižším třídám k tomu, aby našly své místo v důstojnějším a spravedlivějším společenském systému, než jaký představoval carizmus.

Berďajev potkal Lidiji, dceru notáře, v Kyjevě v roce 1904, krátce po svém návratu z vyhnanství a jejím propuštění z vězení. Obě Truševova děvčata měla dobré vzdělání a strávila asi rok v Paříži, aby dokončila svou výchovu. Avšak stejně jako vzdělaná střední třída byly Lidija i Jevgenija sociálně uvědomělé a před svým dvacátým rokem zcela přirozeně propadly narodnickému způsobu „chození mezi lid“ a vyučování na zaostalém venkově jak všeobecným předmětům, tak i polickému uvědomění. Poté, co se v roce 1903 oddaly „revolučním aktivitám“, byly tři měsíce ve vězení, kde vyhlásily hladovku.2 Setkání Berďajeva s Lidijí naplnilo na obou stranách idealistickou touhu po lásce a pochopení. Lidija se rozvedla se svým prvním manželem a v roce 1904 se s Berďajevem vzali. Ani jeden z partnerů nebyl výrazně smyslný, podle Berďajeva zůstalo jejich manželství nenaplněné, pročež byl až do konce života založen „osudný problém pohlaví“. Nicméně si vybudovali celoživotní pouto společné religiozity a společenské angažovanosti spolu se zvykem vést kultivovaný život. Četli klasiky, poslouchali hudbu, sledovali den za dnem politické dění a žili střídmě. Nikolaj byl bouřlivý a samotářský, Lidija byla nervózní a někdy hysterická, ale tato kvintesence předfreudovského páru se dokonale doplňovala. Je pravděpodobné, že Lidija i Jevgenija, když byly mladé, se příliš uspěchaně provdaly za muže, kteří byli ze správné třídy, avšak nebyla to volba jejich srdce, protože Jevgenija rovněž opustila svého manžela Rappa. Jako neprovdaná žena se stala – trochu jako sestra Marty Freudové, Minna – součástí rodiny své sestry a oddanou přítelkyní svého švagra. Když pak Lidija zemřela, Jevgenija se starala o Nikolaje v posledních třech vdoveckých letech jeho života a on jí věnoval svou autobiografii.

Losští byli mnohem méně političtí a méně výstřední než Berďajevovi. Provinční původ Nikolaje Losského byl také mnohem skromnější, i když ne nízký. Jeho dědeček z otcovy strany byl katolickým knězem východního ritu, otec byl lesním dozorcem, který se stal okresním policejním ředitelem. Nikolaj byl jedním z patnácti dětí. Žili v malém městě blízko rusko-lotyšských hranic, ve většinou polské oblasti. Byl to chytrý, tichý hoch, který hladce procházel školou až do doby, kdy narazil na politickou bariéru. V devatenácti letech utekl do ciziny, protože byl pronásledován za svou kritiku carizmu a zahájil svá vysokoškolská studia ve Švýcarsku. Ve dvaceti letech se přiženil do vzdělané střední třídy, kterou bylo možné nazývat ruskou velkoburžoazií. Losskij byl rovněž filozof, avšak s akademickou tradicí, která ho vzdálila, alespoň pokud jde o vystupování, od více individualistického a charismatického světa ruských mystických myslitelů. Berďajevova varování, předpovědi a vize, pokud šlo o společenský a spirituální život jeho současníků, se nikdy nevydávaly za vědecké, zatímco Losskij, ve svém hledání dobra a pravdy, kladl důraz na racionalitu a metodu, a tak právem mohl očekávat, že jeho knihy budou recenzovány v mezinárodních profesních časopisech jako Mind. Nicméně v praxi nebyla vzdálenost mezi Berďajevovými a Losského příspěvky k filozofii nijak veliká, protože oba byli Rusové až do morku kostí, pracovali v jiném časovém vymezení než anglo-americké polemiky a lišili se rovněž od evropské kontinentální filozofie. Vraceli se zpět ke strukturám myšlení, které hlavní proud racionálního myšlení na Západě už dávno zavrhl. V době, kdy Wittgenstein a Russel prosazovali nadřazenost precizního jazyka spolu s matematickou logikou, snažil se Losskij vzkřísit práci racionalisty a deisty sedmnáctého století, Gottfrieda Leibnize. Berďajev bral svou inspiraci ještě radikálněji z mystických tradic starověkého Řecka. Jeho prameny byli Platon, neo-platonisté jako Plotinos, řečtí otcové církve, Mikuláš Kusánský (Nicolaus Cusanus) z patnáctého století a antiracionalista Jakob Böhme o dvě stě let později.

Ve svých Dějinách ruské filozofie, které napsal začátkem padesátých let dvacátého století, se Losskij zmiňuje o Berďajevovi takto: Berďajev se zejména zajímá o problém osobnosti. To je duchovní, nikoli přírodní kategorie. Není to substance, je to akt tvoření… Některé jeho myšlenky nejsou v přísném souladu s tradičním učením pravoslavné nebo katolické církve…

Berďajev, který byl paradoxně duchem mnohem modernější než Losskij, se zajímal o to, co by se dnes nazývalo performativním aktem poznání. Byla to podivínská postava, která riskovala a odmítala patřit k jakémukoli konkrétnímu času a tendenci. Jeho slovník byl často vágní a mystický, avšak jedním z jeho úspěchů bylo pochopení důležitosti, kterou myslitelé dvacátého století přikládají subjektivitě.

Praha
Praha poskytla dočasný domov velké ruské básnířce Marině Cvětajevové a některým méně známým spisovatelům. Ale hlavně byla v prvních letech akademickým střediskem emigrace. V dubnu 1923 uspořádaly ruské akademické a pedagogické skupiny z celé diaspory své první setkání v Praze, financované československou vládou. Koncem téhož roku byla v Praze otevřena Ruská lidová univerzita (Russkij Narodnyj Universitět), a to díky snahám Michaila Novikova, který se stal jejím prvním rektorem.

Nejdůležitější fakultou Ruské univerzity byla právnická. Když pak její vedoucí Novgorodcev v roce 1924 zemřel, přestěhoval se z Berlína do Prahy Bogolepov a převzal jeho práci. Každý rok se na ni zapsalo několik set Rusů. Losskij na její historicko-filologické katedře vyučoval logice a jiným aspektům filozofie. Na této fakultě působil i Lapšin. Praha se tak stala v roce 1924 prvním městem mimo Rusko se skupinou expertů světového významu na ruské problémy. Když si Prokopovičova Ekonomická kancelář, přeložená z Berlína, „dala za cíl vyprodukovat analýzu SSSR, která by dokázala rozlišovat mezi různými elementy dogmat a ideologie… a přirozenými procesy vývoje režimu, uvědomil si Prokopovič, že jak emigranti, tak cizí specialisté vyžadují přesné informace, aby mohli hodnotit situaci a dělat realistické předpovědi.“

Myšlenkově nezávislá instituce byla tak úspěšná, že se Prokopovič a Kuskovová stali zvláštními ekonomickými poradci československé vlády. V roce 1940 se Ekonomická kancelář přestěhovala do Ženevy a financovala ji Carnegie Foundation.

O společenský život a obecné blaho exilovaných Rusů se staral Zemgor, „Spolek ruských zemských a městských činitelů v ČSR“. Tato organizace byla schválena Kerenským a stala se kanálem, kterým proudila československá vládní podpora ruské komunitě. Financovala školy, univerzity a Prokopovičovu Ekonomickou kancelář, jakož i společenské kluby, zdravotní péči a bydlení.

Na podzim 1924 byla shromážděna největší sbírka ruských vědeckých prací mimo Rusko, Slovanská knihovna, která byla pak umístěna v barokním Klementinu ve středu města. Fakta o velkém ruském exodu začala být v té době také důležitá. Nejlepší ruští historici své generace, včetně Kizevettera, Rozenberga, Ugrimova a Mjakotina z Filozofického parníku, vytvořili velice potřebný Archiv ruské emigrace, který bude jednoho dne vyprávět jejich vlastní příběh a vypovídat o osudu Prahy za druhé světové války. Kromě pokračujícího vzdělávání příští ruské generace bylo hájení integrity dějin pravděpodobně největším úspěchem Ruské akce. Bylo prováděno v příkrém protikladu k tomu, jak sovětský režim falšoval ruskou historii nebo ji znehodnocoval. Menší událostí bylo vytvoření Muzea ruské kultury ve venkovské Zbraslavi, dvacet kilometrů od Prahy. Jeho kurátorem byl Valentin Bulgakov, s významnou pomocí Novikova.

Kromě akademického života hrála v emigraci samozřejmě důležitou roli pravoslavná církev. V rámci „Ruska v zahraničí“ církev podléhala politickým rozbrojům tak ošklivým jako všechno, co se odehrávalo v laické sféře. Avšak kdekoli fungovala, vznikaly církevní obce, které u ní hledaly duchovní podporu a pocit národní sounáležitosti. Muž, jenž záhy vytvořil ryzí ruský náboženský život pro mnohé vykořeněné Rusy, kteří po něm v Praze toužili, byl Sergej Bulgakov. Bydlel v hlavním městě se svou ženou, dospělou dcerou a dospívajícím synem osmnáct měsíců a konal pobožnosti na Staroměstském náměstí v kostele svatého Mikuláše, vypůjčeném od katolíků. Tam otec Bulgakov pohřbil Pavla Novgorodceva, oddal Kizevetterovu dceru s jakýmsi Maximovičem z Ruského archivu a pokřtil třetí dítě Cvětajevové, Georgije. Bylo to o Velikonocích roku 1923 nebo 1924, kdy udělal z ruských Velikonoc nezapomenutelnou událost tím, že stěsnal do improvizované kaple v přízemí emigrantského hotelu Svobodárna neuvěřitelné množství rodin. Ve dvě hodiny odpoledne otec Sergij, který vedl všechny bohoslužby Velkého (pašijového) týdne… vykonal obřad vynášení plátna se zobrazením Krista sňatého z kříže. Také v sobě našel sílu odsloužit večerní službu Velkého pátku, která se změnila na úplné celonoční bdění. Nikdy nezapomenu na zářivý pohled kněze, když po skončení bohoslužby rázně vyšel do dvora a nadechl se z plných plic, aby pozdravil svítání Bílé soboty. Také si dobře vzpomínám na velikonoční jitřní, kterou sloužil jako u vytržení, jež se přeneslo na věřící a shromáždilo pak po bohoslužbě mnoho obyvatel Svobodárny na slavnostní velikonoční snídani …

Bulgakov, kterého všichni velice postrádali, se přestěhoval z Prahy do Paříže v září 1925, právě v době, kdy ruská komunita začala stavět svůj vlastní kostel v jihozápadní části Olšan.

Ruská akce byla financována československou vládou a dodatečnými osobními příspěvky od Masaryka a jeho prezidentské kanceláře. Další peníze přišly od severoamerického filantropa a Masarykova přítele Charlese Cranea, jehož syn Richard, jako první americký velvyslanec v Československu, vytvořil americkou misi, předurčenou k pomoci ruské emigraci. Masarykovu osobní úlohu v Ruské akci, i když by ještě měla být definována přesněji, není možné přeceňovat. „Byly to jeho vlastní peníze – nebo spíš peníze, které mu dala česká vláda, aby je použil podle svého uvážení. Sám pro sebe si nic nevzal. Byl to velice skromný člověk,“ vzpomínal Katkov. Beneš jako prezident od roku 1935 v té tradici pokračoval. Jak Losští, tak Frankovi budou dostávat od prezidentské kanceláře zvláštní dary i potom, kdy Ruská akce skončí.

Místní podmínky v Praze nebyly zvlášť na začátku příliš příhodné. Krásné, ale středověkým způsobem přecpané vnitřní město znamenalo vysoké nájemné a málo volných bytů. Svobodárna, kde byli v různých poschodích ubytováni jak příslušníci inteligence, tak dělníci, byla rozlehlá budova na okraji města obklopená továrnami, v dělnické čtvrti Libeň. Losští tam měli dva pokoje, potom tři, což znamenalo obtížný život pro pět dospělých a jednoho mladého chlapce. Od jara 1924 však alespoň mohli trávit léto u Vltavy na Zbraslavi, jež byla zelená a příjemná. V roce 1929, kdy byl dokončen zvláštní Profesorský dům, se konečně mohli vrátit do Prahy, do Bubenče, středostavovského předměstí plného zeleně, které se stalo známé velkým počtem kultivovaných ruských rezidencí. Ti, kdo nesnášeli Svobodárnu, mohli tuto potíž s ubytováním v Praze obejít tím, že přiznali svou porážku a zůstali na venkově. Sorokinovi žili celých deset měsíců, které strávili v Česko slovensku, v Černošicích. Pešechonovovi stejně jako Cvětajevová bydleli ve Všenorech.

V Československu, tak jako všude jinde na světě, se ruští příchozí často navzájem nesnášeli, nesnášeli ani místní obyvatele a ti zase je. Pešechonov se úmyslně izoloval od svých krajanů, kteří nesouhlasili s jeho politickými názory. Pokud jde o vztahy mezi Čechy a Rusy, nebylo to na společenské frontě snazší než s jinými národy, přes veškerý panslavizmus. Češi mluvili západoslovanským jazykem, plným složitých gramatických pravidel, který je ruštině asi tak blízký, jako je španělština francouzštině. Ruskému uchu zněla čeština nesmírně divně, jako kdyby každý Čech buď kňoural, nebo kázal, jak jednou řekl Jakobson. 18 Kromě lingvistických rozdílů měli Češi docela jiné evropské dějiny a kulturu, živenou evropským katolicizmem a renesancí. Kulturní rozdílnost byla znásobena českou dvousetletou zkušeností, kdy byli Češi součástí rakousko-uherského mocnářství. Tuto rozdílnost nakonec korunoval i vzhled vnitřní Prahy, která se od Moskvy lišila asi tak, jako Londýn od Pekingu. Praha byla gotické, barokní a renesanční evropské město, které naprosto postrádalo asiatské charakteristiky Moskvy a bylo jen velmi povrchně podobné „evropskému“ Sankt-Petěrburgu.

Vzhledem k těmto rozdílům a mnoha dokladům o dlouhé české historii a civilizaci bylo pro Čechy trpké snášet ruskou povznesenou víru ve svou vlastní kulturní a duchovní nadřazenost. Katkov vzpomínal: „Vzdělaní Češi vidí sami sebe jako Evropany. Rusové však cítí, že se od nich liší. Vidí Čechy jako národ maloměšťáků – jak se odvažují nazývat se profesory? My jsme velký národ, jsme nedostižní. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého…“ Zřejmě i Masarykova osobní angažovanost v záležitosti ruské emigrace byla těžko slučitelná s jeho antipatií k obecnému sklonu Rusů k aroganci a výbušnosti. Pro obyčejné Rusy, i pro ruská srdce, bijící nadále i v těch nejvytříbenějších akademicích, byl život v Praze stále ještě životem v exilu.