V podvečer 12. listopadu zemřel v New Yorku malíř, básník a autor slovních i výtvarných konceptuálních experimentů, Vagrič Bachčanjan. Bylo mu 71 let. Když jsme jej před dvěma lety navštívili v jeho newyorském bytě na 7. avenue, abychom s ním natočili rozhovor, ve vzduchu se vznášel lehký stín konce. Ne snad stín smrti – tehdy byl Bachčanjan ještě relativně zdravý, i když těžký letní newyorský vzduch dával jeho srdci viditelně zabrat. Šlo o konec daleko prozaičtější (a veselejší): Bachčanjan totiž právě v ten den ve své virtuální galerii vystavil poslední, tisící obraz a ukončil tak nejdéle trvající výstavu na světě. Co den, to obraz, koláž, muchláž, citace z jiného autora nebo výtvarná anekdota.

Tisíc dní není v lidském životě vůbec krátká doba a Vagrič se s touto skutečností vyrovnal po svém. Na stole v salónu leželo smuteční oznámení, ve kterém se autor loučil se svým projektem – a nevypadalo to, že by bylo určeno cizím očím. Pro Bachčanjana byla anekdota, absurdní kousek a obecněji jakékoliv svobodné vyjádření něco víc, než jen umění do galerie – byl to jeho životní postoj. To jsme měli pochopit hned vzápětí, kdy nás Bachčanjan zatáhl do svého nového „projektu Stalin“ – museli jsme každý nakreslit Stalina tak, jak si ho představujeme. Alenin vyšel jako Puškin a můj, disgrafický, jako Hitler. Za odměnu jsme do notesu dostali několik razítek v podobě Stalinova portrétu, do jejichž obrysů Vagrič zručně vlepil výstřižky z novin – tak se obličej vůdce národů v okamžení proměnil v reklamu na coca-colu či ňadra lepých modelek.

Podobných kousků, triků a gest, které se postupně složily ve výjimečné dílo a z nichž přímo čiší radost a uvolněnost, provedl Bachčanjan za svůj život nejednu tisícovku. Jen namátkou: spisovatel Eduard Limonov (občanským jménem Savenko) dostal od svého přítele Bacha (jak si Bachčanjan nechal zkráceně říkat) darem ten nejtrefnější básnický pseudonym, čtenáři potom stovky drobných parodických kombinací, ať již výtvarných nebo slovesných, na které se těžko zapomíná. Pro představu alespoň několik Bachčanjanem stvořených názvů literárních děl: „Otcové a děti kapitána Granta“, „Piková dáma s psíčkem“ , „Tichý Don Quijote“...

Jako v každém dobrém humoristickém gestu však i v tom parte na stole byla trocha hořké pravdy, nebo snad intuice. O necelý rok později zemřel básník Vsevolod Někrasov a dnes, když tu není ani Bachčanjan, je najednou jasně cítit, že se nenávratně vytrácí éthos umělecké poctivosti, jíž byli tito dva umělci spolu s několika málo dalšími z generace 60. let zárukou.

Pravda, sám Bachčanjan na generace a časové hranice příliš nevěřil. Celý život marně toužil po tom stát se spoluautorem Daniila Charmse. Tento jeho sen se dlouho nemohl naplnit – Charms totiž zemřel krátce poté, co se Bachčanjan narodil. Až teď, v té jedné velké knize, která tu zůstává navždy, už jejich jména stojí vedle sebe.