Grafický román Gemma Boveryová vyšel v originále již před deseti lety, přesto však stojí za přečtení i dnes. Autorka Posy Simmondsová si totiž vybrala zcela nadčasové téma, o jehož inspiraci nemůže být pochyb: komiks čerpající z Flauberta, jehož autorkou je žena a Angličanka k tomu?

Proč ne. Simmondsová se drží kostry původní předlohy až nebývale přesně a s velkým nadhledem. Starý známý příběh situuje do londýnských poměrů přelomu 20. a 21. století, a tak ho představuje v moderních kulisách. Dlužno podotknout, že sice již nevzbuzuje mravní pohoršení jako původní Flaubertovo dílo, ale na čtivosti nic neztratil.

Grafické zpracování Gemmy Boveryové je dost netradiční. Simmondsová neupustila od vyprávění v er-formě a podání prostřednictvím očitého svědka událostí (po vzoru Flauberta). Musela se proto vyrovnat s dlouhými pasážemi citových výlevů a podrobnými popisy všech událostí, což je u komiksu poněkud nezvyklé. Řešení našla kdesi na pomezí obou médií. Kniha není řadový komiks, ale nepodobá se ani klasickému románu. Dá se charakterizovat jako bohatě ilustrovaná kniha s komiksovými pasážemi.

Simmondsová je uznávaná ilustrátorka a karikaturistka a propojit text s obrazem se jí skutečně podařilo. Přesto je pro čtenáře poněkud náročnější zvyknout si na tuto netradiční formu vyprávění, kde se střídají promluvy vypravěče, dialogy v bublinách a deníkové zápisky.

Příběh je podaný retrospektivně, po smrti Gemmy Boveryové jej vypráví je Raymond Joubert, soused Boveryových. Vykládá jej ze svého pohledu a kombinuje jej s pasážemi z Gemminých deníků, jichž se po její smrti zmocnil. Postupně se ukazuje, že byl po celou dobu možná i něčím víc než jen pouhým pozorovatelem.

Kdo je Gemma Boveryová v podání Posy Simmondsové? Žena kolem třicítky, která vede v Londýně hektický život ne nepodobný Bridget Jonesové. Po nevydařeném vztahu se marně snaží postavit na nohy a najít nový cíl. Ten nakonec nalézá v nudném rozvedeném restaurátorovi nábytku Charliem, v jehož zpustlém bytě sní o naplnění všech svých očekávání. Vzdává se obstojné práce a navzdory finanční tísni se věnuje restaurování bytu, přičemž se marně snaží sblížit s Charlieho dvěma dětmi.

Sám Charlie je slaboch, kterému vlastně nevadí, že ho jeho exmanželka dokonale využívá, a nevidí, jaký to má dopad nejen na něj, ale i na Gemmu. Ta se probudí z předem ztracených snů o ideálním manželském životě ve chvíli, kdy získá dědictví. Rozhoduje se k ráznému kroku a kupuje rozpadající se dům ve francouzské Bretani.

Právě zde se rozehrává hlavní dějství nového podání nesmrtelného příběhu. Stejně jako paní Bovaryová i Gemma na venkově nejprve podléhá dalším výplodům své přebujelé fantazie. Nevyhnutelně však následuje bezbřehá nuda, načež se Gemma znovu utíká ke snění a později k milenci (i zde se Simmondsová drží předlohy: Gemma se seznamuje s venkovským šlechticem), od něhož už není daleko ke smutnému konci v okamžiku, kdy sny narazí na realitu.

Pozoruhodné na díle Simmondsové je, jak málo musela zasahovat do původního syžetu. Zároveň je nezbytně nutné ocenit její výběr kulis, které s příběhem v moderním provedení dokonale ladí. Flaubert v roce 1856 přivedl do literatury nový typ ženské hrdinky. Simmondsová jej úspěšně použila o sto padesát let později – se všemi důsledky, jaké tento postup může nést. Není ovšem pochyb o tom, že se jedná o zdařilou adaptaci, která živoucí ženskou hrdinku zbavuje patiny a zdařile ji do literárního kontextu navrací v novém, zcela funkčním pojetí.

Snící Gemma Boveryová jako by patřila spíš do 19. století, zároveň je to ale i moderní žena, která se chtě nechtě stále ocitá v zajetí všeobecně platných pravidel a konvencí, jež se kupodivu od dob paní Bovaryové příliš nezměnily. Marně se je snaží zbořit tím, že se beznadějně utíká do vlastní křehké reality. Možná se autorce podařilo vystihnout i některé ženské myšlenkové pochody, na které Gustav Flaubert ani nepomyslel…