Harry a Lydie se trápili už se svým třetím předkem a docházeli k názoru, že je to divný brouk. Ani trochu je to nepřekvapilo, neboť z prvních dvou se rovněž vyklubaly svérázné exempláře, a tak litovali dne i hodiny, kdy se přihlásili do Programu předků při odboru živých dějin. Jednou u večeře se Harry, který měl už Wada Wordmorea plné zuby, rozhodl toho podivína dovézt svému kongresmanovi Doyi Collingwoodovi do jeho kanceláře v Raleighu v Severní Karolíně.
Do programu je dohnala nejdestruktivnější ze všech tužeb: touha po sebezdokonalení. Když v rámci oslav stopadesátého výročí občanské války zavolali Harrymu Beachamovi z oddělení archivnictví a historie, sdělili mu, že podle jejich záznamů má nejméně tři předky, kteří se toho velkého konfliktu zúčastnili, a zeptali se, jestli by se s nimi nechtěl setkat, odpověděl samozřejmě, že ano, že by se s nimi setkat chtěl.
Který jižan by neřekl totéž?
Jižané mají rovněž ve zvyku brát výdobytky moderní technologie jako hotovou věc. Odměřený neosobní ženský hlas mu do sluchátka vysvětlil, že počítač dokáže z pouhého mikroskopického kousku kosti vylovit z minulosti nejen fyzické rysy osoby, jíž ta kost kdysi náležela, ale rovněž její individuální projevy až do posledního drobného tiku či zakoktání. Harry a Lydie budou moci ve vlastním domě přivítat tři oživlé historické exempláře z masa a kostí. Samozřejmě nejde o skutečné maso, jen jakýsi proteinový tmel, ale krev je opravdová, naprosto autentická. Je to ovšem krev prasečí, to je z biochemického hlediska nutné.
„Umějí mluvit?“ zeptal se Harry a dostalo se mu ujištění, že hovoří, pamatují si do nejmenších detailů své někdejší životy a dokonce vyprávějí i vtipy – samozřejmě poněkud zastaralé. Také jedí, spí a holí se, prostě se ve všem chovají jako lidé. „Motto našeho oddělení je ,Budujeme lidstvo pro historické účely‘,“ řekl hlas.
Harry se nenuceně zeptal na cenu a žena v telefonu mu ji sdělila. Byl příjemně překvapen, ale stejně požádal o několik dní na rozmyšlenou, zda se do programu přihlásit.
„To nebude nutné,“ řekl ženský hlas. „Už jsme všechno zařídili a první předek je už na cestě k vám. Oddělení archivnictví a historie při Ministerstvu reality Spojených států amerických ručí za to, že vás setkání s živými dějinami skutečně uspokojí. Přeji hezký den, pane Butchere.“
„Moment,“ řekl Harry. „Jmenuju se Beacham.“ Ale spojení se přerušilo, a když se pokoušel zavolat zpátky, přepínali ho z jedné kanceláře do druhé a nechávali ho na drátě čekat tak často a tak dlouho, že to znechuceně vzdal.
Takže pokud šlo o Harryho, celá záležitost tím skončila. Byl přece Beacham, žádný Butcher, na své jméno byl hrdý, a jestli se u jeho dveří ukáže nějaká umělotina z oddělení archivnictví, pošle ji, odkud přišla.
Nic takového ale dělat nemusel. Když poručík Aldershot předložil Lydii s vzorným zasalutováním své doklady, byly v naprostém pořádku. Střetla se s ním u domovních dveří a okamžitě jí ten snědý hnědooký muž v hnědé konfederační uniformě a klobouku se širokou střechou učaroval. Za ním na chodníku stál otlučený lodní kufr lemovaný kůží.
„Vy jste určitě ten předek, kterého k nám poslali,“ řekla.
„Paní, poručík Edward Aldershot ze Severní Virginie se hlásí podle rozkazu.“
Zmatená Lydie se řádně začervenala a rozhlédla se kolem, aby zjistila, jestli jejího úžasného návštěvníka nesleduje některý ze sousedů, bydlících stejně jako oni v satelitním městečku Prosluněné akry. Vzala svazek listin, které jí zdvořile nabídl, začala ho otevírat, ale pak se s prsty na zauzlované stužce zastavila, řekla „Tak pojďte přece dál“ a ustoupila do předsíně. Poručík svižně popošel dopředu a těsně předtím, než překročil práh, si sundal klobouk. „Miláčku,“ zavolala Lydie. „Harry, miláčku. Náš předek je tady.“
Harry sešel dolů v náladě pod bodem mrazu, ale za chvíli stál beze slova a s očima navrch hlavy před Aldershotem, který mu vystřihl učebnicový vojenský pozdrav a zahlásil své jméno a armádní jednotku. „Dáma bude tak laskavá a ukáže vám mé listiny, pane.“
Ale Harry a Lydie jen stáli s otevřenou pusou, dokud poručík neukázal na svazeček v Lydiině ruce. Když ho Harrymu dávala, znovu se začervenala, a Harry ve snaze zakrýt svůj údiv pronesl poněkud škrobeně: „Aha. Samozřejmě… vaše listiny… ovšem.“
A světe div se, byly naprosto bez chyby. Byl tu dopis z oddělení dějin, který Aldershota identifikoval, gratuloval Beachamovým k příležitosti užívat si po dobu tří týdnů jeho společnosti a vysvětloval, jaká cenná zkušenost je čeká. Přiložen byl Aldershotův rodný list, velmi stručný nástin jeho vojenské kariéry a také rodokmen, v němž Harry s úlevou nenašel ani jednoho Butchera. Kam až oko pohlédlo, všude samí Beachamové, Lawsonové, Hollinsové, Bredvoldové, Aldershotové a Harperové, až k začátku devatenáctého století.
„Vypadá to dobře,“ řekl Harry. „Jsme rádi, že vás můžeme přivítat jako jednoho z nás.“
„To rád slyším, pane,“ řekl poručík a vysekl další parádní vojenský pozdrav.
„Formality si můžete odpustit,“ řekl mu Harry. „Nemusíte mi salutovat ani říkat pane. Jste mezi přáteli.“
„To je od vás laskavé. Nejspíš mi ale bude chvilku trvat, než se přizpůsobím, pane.“
„Brzy mezi nás zapadnete,“ ujistila ho Lydie. „Jsem si jistá.“
„Děkuji, paní,“ řekl Aldershot. „Občas si dopřeju trochu tabáku a whisky. Doufám, že vám to nebude vadit.“
„Ale kdepak. Pokud jste to dělával… tedy chtěla jsem říct, pokud to patří k vašim zvykům, jen si poslužte.“ Jako správná plachá žena se opět začervenala. Vždyť skoro řekla pokud jste to dělával, dokud jste byl naživu. „Harry, mohl bys prosím přinést poručíkův kufr?“

Konfederační důstojník popsal své záliby příliš skromně. Žvýkací tabák si nedopřával, ale přímo ho hltal. Ze smotku, který nosil v kapse kalhot, si dýkou ukrajoval černé smolnaté hrudky a žvýkal tak agresivně, jako by pochodoval proti nepřátelské brigádě. Stal se z něj živý gejzír tabákové šťávy. Plival nepřesně nejen do kbelíku na šampaňské a dalších nádob, které mu Beachamovi k tomu účelu poskytli, ale do všeho, co bylo po ruce a mělo vyhloubené dno. Trpěla i pohovka, koberce, ubrusy, poručíkovo povlečení a jeho šaty – ty především.
Vlastně celý jeho zevnějšek rychle a neodvratně chátral. Za tři dny už nenosil svou pěknou hnědou uniformu, ale převlékl se do běžnější konfederační šedé, která dělala dojem, že se ošoupává Beachamovým přímo před očima. Jeho bujný černý knír, který podle Lydie dokonale ladil k jeho tmavým očím, se nejprve rozcuchal a pak zpustl. Často se neholil i čtyři dny po sobě a začal páchnout potem, špinavým spodním prádlem a whisky.
Intenzitu své žízně totiž také vylíčil příliš mírně. Už první večer a pak všechny následující nebyl nikdy daleko od láhve, a když si rovnou nenaléval, alespoň tím směrem vrhal zamilované pohledy. Pil kukuřičnou whisky značky George Dickel, čistou nebo ředěnou vodou s cukrem, a vášnivě chválil její kvalitu například větou „Dybysme jí měli o kapku víc u Chancellorsvillu, dopadlo by to všechno úplně jinak.“ Alkohol na něj ale nijak zvlášť nepůsobil; nikdy neztratil kontrolu nad svými motorickými reflexy, ani se to neprojevovalo na jeho řeči.
Přesto se kvalita jeho vyjadřování od těch radostných prvních chvil s Beachamovými změnila. Už Harryho nečastoval svým Ano, pane a Ne, pane, ale byl to pro něj náš přítel Harry a kumpán, případně starej brach. Na Lydii se stále obracel jako na paní, ale nepřímo o ní mluvil jako o naší milé hospodyňce. Nikdy nebyl hrubý či nezdvořilý, ale jeho formálnost sklouzla do žoviálnosti a pak poklesla k ledabylé důvěrnosti. Jeho společenské způsoby se rozpadaly přibližně stejnou rychlostí jako jeho šedá uniforma, která na konci druhého týdne už byla řádně roztrhaná.
Jenže poručíka neposlali do obydlí Beachamových jako učitele tance, nýbrž jako vyslance z oddělení živých dějin, největšího odboru Ministerstva reality, které hrdě sdílelo většinu cílů své nadřízené organizace. A o živých dějinách poručík Aldershot skutečně dokázal nabídnout obdivuhodné množství informací. Přehled jeho kariéry, jenž s ním přišel z vládní agentury, stěží naznačoval rozsah a délku jeho bojových zkušeností. Bojoval u Vicksburgu, Fredericksburgu a Gettysburgu, přežil Shiloh, Antietam a Richmond, projevil statečnost u Bull Runu, Rich Mountain, Williamsburgu a Cedar Mountain, vyznamenání mu předávali Zollicoffer, Beauregard, Johnston, Kirby-Smith, Jackson a Robert E. Lee. Tomu říkal „generál Bobby“ a popisoval ho jako „nejskvělejšího jižanskýho džentlmena, jakej kdy svejm nepřátelům nakopal prdel“.
Harryho znalosti dějepisu nebyly rozhodně tak hluboké jako jeho nadšení pro tuto oblast, takže si před Aldershotovým příchodem nenašel čas, aby si nastudoval něco o bitvách a taženích, které se odehrály před jedním a půl stoletím. I tak ovšem hrdinské činy močkou potřísněného a v lihu naloženého poručíka začaly nahlodávat Harryho důvěřivost. Aby byl Aldershot na všech bojištích, jež zmínil, musel by strávit většinu války na hřbetech dvou tuctů rychlých ořů, a aby všechny ty masakry přežil, musel by zaměstnávat čilou kohortu strážných andělů. Každý voják oplývající takovou odvahou, chladnokrevností, inteligencí a vynalézavostí by měl v učebnicích dějepisu své jméno vyvedené zářivě rudými písmeny, ale Harry si nepamatoval, že by někdy o nějakém Aldershotovi slyšel. Samozřejmě neviděl dějepisnou knížku už přibližně sedm let, takže na něj možná jenom zapomněl.
Z mnoha důvodů bylo totiž těžké vojákovým popisům nevěřit; měl v nich spoustu přesných detailů a vyprávěl velice živě. Když líčil nějaký incident, v němž se projevila něčí udatnost či bázlivost, úplně ožil a pak se rozpálil, svíjel se na židli, prskal tabák, házel do sebe whisky a oči měl divoké a zalité krví. Houpal se na židli sem a tam, jako by byl v sedle a přeskakoval křovinaté překážky v bitvě u Fallen Timberu. Zničil přitom dvě židle a hostitel mu musel přinést z garáže zahradní křesílko s ocelovou konstrukcí.
Nejživější a nejpodrobnější byl při popisování krveprolití. I když mluvil jen prostým jazykem, jak by podle něj voják měl, podnítil Harryho představivost a Lydiino rozrušení tak mocně, že oba cítili, jak se jim historický konflikt dokonale přibližuje. V Aldershotových větách nasáklých bourbonem slyšeli polnici za svítání, skřípot vozů s municí,práskání výstřelů, hřmění děla, koně řičící bolestí a hrůzou. Viděli pole pod závoji kouře z pušek, večerní táborové ohně na vrcholku kopců a za soumraku nepokojné přecházení hlídek po obvodu ležení. Cítili vůni pražené kukuřice, pach bahna sahajícího až po pás i smrad z latrín a ještě horší zápach sněti v polních lazaretech.
Poručíkovy popisy bitev byly nejprve krvavé, pak mrazivé a nakonec hrůzné a ve srovnání s přesností, s jakou líčil údery, rány a zabíjení, se zdála mdlá a nevýrazná i Homérova Iliada. Vypěstoval si zálibu ukazovat na vlastním těle, kam zasáhla některého z jeho druhů minometná střela, kudy vyšla ven a jakou újmu během své cesty způsobila. Mluvil o vyražených zubech, odštípnutých kostech a vyloupnutých očích. Když začal popisovat operace a amputace, přičemž drahnou dobu prodléval na hromadě odříznutých lidských údů v polní nemocnici ve Fredericksburgu, Lydie ho prosila, ať ji ušetří.
„Tohle možná nemusíme slyšet celé,“ žádala ho. Oči měla rozšířené a uslzené, v obličeji zbledla a hlas se jí třásl.
Harry řekl: „Ano, myslím, že na tom, co Lydie říká, něco je. Možná bychom mohli tu a tam pár drsnějších podrobností vypustit.“ Také jím poručíkovo vyprávění zjevně otřáslo.
Aldershot řekl: „Samozřejmě jsem nechtěl naši milou hospodyňku v žádným případě rozrušit. Doufám, paninko, že to vobyčejnýmu vojákovi, kerej nikdy neovládal řečnický umění, vodpustíte. Podle mě jste fakticky statečná, páč nejedna jižanská nóbl panička by vomdlela, dyby slyšela, jaký to dovopravdy bylo. Zvlášť dyž povídám vo tom, jak to vypadá, dyž postřelenýmu chlapovi vyhřeznou vnitřnosti.“
„Prosím vás, poručíku,“ řekla Lydie. Dala si tři hlty chardonnay, což ji rychle uvedlo do normálního stavu, ale na talíř dušeného vepřového se dívala s hrůzou.
„A co vy?“ zeptal se Harry. „Byl jste někdy zraněn?“
„Já?“ odfrknul Aldershot. „Depak. Mě ti modropupkáči nikdy nedostali, ne že by se vo to pořádně nesnažili.“

Tahle debata se odehrála koncem druhého týdne. Nejprve Aldershot říkal svým někdejším protivníkům nepřátelé a pak to změnil na nájezdníky ze Severu. Druhý týden to ale už byli výhradně modropupkáči a třetí ti proradní yankeejští bastardi, k čemuž vždy přidal omluvu pro Lydii – promiňte mi ten výraz, paninko.
Zdálo se, že i tenhle malý projev dvornosti ho stojí jisté úsilí. Třetí týden už sešlý konfederační voják vypadal, jako by zestárnul o deset let. Jeho šaty byly samý cár a záplata, knír neudržované houští, oči ztratily barvu a výraz a jazykový projev postrádal návaznost, zněl vyčerpaně a byl rozkouskovaný. Bylo jasné, že ho vzpomínání příliš vysálo, tolik ho unavilo, že to skoro nemohl vydržet. Snížil příjem tabáku, jako by mu i žvýkání ubíralo příliš mnoho síly, zato se zvýšila jeho konzumace whisky, i když nadbytek alkoholu jeho vystupování nijak neoživil.
V předvečer svého odjezdu se poručík Aldershot vykroutil z vyprávění o zničení Atlanty a poskytl jim jen velmi stručný nástin kapitulace u Appomattoxu. Poprvé během oněch tří týdnů šel brzy spát.
Následujícího dne přišel dolů pozdě a ke snídani si vzal jen kávu. Odtáhl svůj kůží lemovaný lodní kufr ke vstupním dveřím, a když se s Beachamovými loučil, jednou nohou na něm stál. Vážně si potřásli rukama. Když Aldershot promluvil k Lydii, držel si klobouk na srdci: „Paninko, vaše pohostinnost byla příkladná a vobyčejnej voják jako já na něco takovýho nikdá nezapomene.“
Lydie ho vzala za ruku; začervenala se a cítila, že by měla udělat pukrle, jenže nevěděla jak.
Harrymu se podíval přímo do očí. „Sbohem, starej brachu,“ řekl. „Měl jsem se u vás dobře.“
„Bylo nám ctí,“ řekl Harry. „Opravdu.“
Pak přijela vládní dodávka, přišel řidič, aby naložil Aldershotův kufr, ještě jednou si podali ruce a poručík odjel. Když Harry a Lydie sledovali, jak se s námahou vleče po chodníku, nedokázali ani promluvit; tak žalostným působil dojmem. Ramena měl povislá, hlavu tlačil dopředu a místo chůze se poraženecky šoural. Když vylezl do kabiny dodávky a bez zamávání a bez ohlédnutí odjel, padl na ně hluboký smutek, a tak tam minutu nebo dvě stáli, pro povzbuzení se navzájem drželi a hleděli do jasného liduprázdného rána.
Nakonec Harry zavřel dveře a otočil se. „Nevím jak ty,“ řekl, „ale já jsem unavený. Úplně to cítím v kostech.“
„Já taky,“ řekla Lydia. „A musím taky uklidit dům. Všude jsou plivance tabáku. Všechno v domě je potřísněné.“
„Připadám si, jako bychom právě prohráli válku.“
„Však taky ano, miláčku.“
„Řeknu ti, co udělám, tedy pokud ti to nebude vadit. Zavolám těm lidem z oddělení dějin a řeknu jim, aby už žádné další předky neposílali. Nedokážu si představit, jak by mi bylo po dvou dalších hostech, jako byl poručík.“
„Asi máš pravdu,“ řekla. „Udělej to radši hned.“
Harry šel k telefonu a vytočil řadu čísel do úřadů, aby zjistil, že všechny do posledního jsou celé hodiny obsazené.
A tak se v pondělí ráno přesně o půl jedenácté ukázal u dveří vojín William Harper a s plachou úklonou podal Lydii své listiny. Měl na sobě obyčejnou šedou uniformu, která zažila lepší časy, ale byla čistá a úhledná. Neměl žádný kufr, u nohou mu ležel jen spacák. „Paní, myslím, že mě očekáváte,“ řekl.
Její první reakcí bylo poslat ho okamžitě pryč, ale dodávka už určitě odjela, protože nebyla nikde v dohledu, a navíc její druhou, silnější reakcí bylo pozvat ho dovnitř a dát mu najíst. Poručíkovi Aldershotovi bylo určitě něco přes čtyřicet, i když při odjezdu vypadal na šedesát, ale vojínu Harperovi sotva dvacet.
Předložil své listiny a počastoval ji úsměvem, který nejspíš považoval za okouzlující, jenže byl tak mladý, plachý a nejistý a měl tak upřímný pohled, že působil spíš vyděšeným než sebevědomým dojmem.
Získal si Lydiinu naprostou přízeň. Vzala svazek, aniž se na něj podívala, zato se téměř něžně zahleděla na Harpera a jeho velké jasně modré oči a růžovou pleť s lehkým chmýřím, které svědčilo o tom, že žiletku příliš často nepoužívá. Byl to subtilní mladík, hubený a dobře stavěný, a ruce s dlouhými prsty měl jemné jako pianista. Pod jejím pohledem znervózněl a začal nepokojně šoupat nohama.
„Paní,“ zeptal se, „jsem skutečně ve správným domě? Možná mě poslali někam jinam.“
„Ale ne,“ řekla Lydie. „Běžte dovnitř. Jste tady správně.“
„Nechtěl bych obtěžovat,“ řekl vojín. „Ti lidi od vlády říkali, že jste mě k sobě pozvali. Nerad bych se vnucoval.“
„Jsme rádi, že jste přišel. Ničeho se nebojte.“
Díval se kolem sebe a nevycházel z údivu. „Máte to tady hrozně veliký. Pro mě je těžký zvykat si na domy a všechny ty věci, co teď lidi mají.“
„Máme štěstí,“ řekla Lydie. „Spousta lidí na tom není tak dobře.“ Když viděla, že neví, co by odpověděl, sehnula se a zvedla jeho spacák. „Pojďte prosím dál. Právě jsem se chystala, že uvařím čerstvou kávu. Dal byste si, že?“
„Ano, paní.“
V kuchyni si vojín Harper sedl ke stolu a jako náměsíčný pozoroval každý Lydiin krok a každý její pohyb. Jeho nervozita ustupovala, ale ještě zdaleka se necítil pohodlně. Lydie si dávala pozor, aby se laskavě usmívala a mluvila potichu, ale Harperův oddaný pohled jí prozradil, že už mladíkovo srdce dobyla. Když před něj postavila kávu a vedle ní konvičku se smetanou a cukřenku, nesklopil zrak, ale podíval se jí přímo do tváře. „Tak, vojíne Harpere,“ řekla, „vypijte si svou kávu. A chtěl byste něco k jídlu? Můžu vám udělat sendvič nebo tu zbyl kousek čokoládového dortu. Máte rád čokoládový dort, ne?“
„Nemám hlad, paní. Dám si jen tu kávu, abych se probral. Cítil jsem se trochu unavenej.“
„To je samozřejmé,“ řekla. „Dopijte kávu, já vám ukážu váš pokoj a můžete se trochu prospat.“
„Jste velmi laskavá, paní. To nemůžu odmítnout.“

Když Lydie vojína uložila, zavolala manželovi do práce, videopůjčovny Harryho horké hity, aby mu sdělila, co se děje.
Šťastný z toho nebyl. „Ale Lydie,“ namítal, „přece jsi ho měla poslat, odkud přišel. To byl náš plán.“
„Prostě jsem nemohla,“ řekla. „Je tak mladý. A byl unavený. Už spí.“
„Ale přece jsme se domluvili. Copak si nevzpomínáš? Domluvili jsme se, že ho vyhodíme.“
„Počkej, až se s ním setkáš. Pak ho klidně vyhoď. Jestli to dokážeš, já ti bránit nebudu.“

Když se Harry s mladíkem setkal, stejně jako Lydie ho nedokázal vypoklonkovat. Harper byl tak nevinný, ochotný a upřímný, že k němu Harry cítil sympatie, i když viděl, jak dělá psí oči na jeho ženu. Nabídl mu panáka – Aldershot ve spodní přihrádce přehlédl půl lahve bourbonu – a vůbec ho nepřekvapilo, když klučina odmítl. „Než jsem šel do války, slíbil jsem to mámě, pane.“
„Aha,“ řekl Harry a vážně přemítal o rozdílu mezi poručíkem a vojínem. „Ale v armádě muselo být obtížné ten slib dodržet.“
„Ani ne, pane. Ne, když to byl slib mámě. A abych řekl pravdu, alkohol mi moc nechutná.“
Šálkem čaje ale nepohrdl, lžičkou si do něj nasypal tolik cukru, co se v něm dokázalo rozpustit, a překypoval vděkem.
Harry se připravil za pomoci ginu s tonikem na další drsnou porci dějin. „Určitě jste bojoval v mnoha bitvách,“ řekl.
Vojín Harper smutně potřásl hlavou. „Jen ve dvou, pane.“
„Ve kterých?“
„U Bethelu a pak nás poslali k Richmondu.“
„Vy jste byl u Manassasu?“ Tahle místa vryl hluboko do paměti Beachamových Aldershot.
„Ano, pane.“
„A jaké to tam bylo?“
„No víte –“ Poprvé zvedl vojín Harper zrak a podíval se Harrymu přímo do tváře. Jeho chlapecký výraz byl směsí omluvné uctivosti a zmatku. Položil si šálek na koleno a řekl: „Pane, pokud by vám to nevadilo, radši bych o tom nemluvil.“
„Vy nechcete mluvit o Manassasu?“ zeptal se Harry. Pak jeho údiv zmizel, neboť mu naplno došlo, že Manassas byl určitě místem, kde vojín Harper padl.
„Mně se nechce o válce mluvit vůbec, pane.“
„Aha.“
„Vím, že se to ode mě čeká, ale já se k tomu prostě nedokážu donutit. Otevírá to znovu starý rány.“
„To je v pořádku. Chápu.“
„Ne, pane, myslím, že nechápete. Je to pro mě strašně těžký. Otevírá to starý rány.“
„Nedělejte si s tím hlavu. Odkud pocházíte?“
„Ze Salemu ve Virginii,“ řekl vojín Harper. „Měli jsme hned za městem farmu. Hrozně se mi po ní stejská.“
„To je normální.“
„Po rodině se mi stejská taky, pane. Je to hrozný.“ A pak začal mluvit o svém životě před válkou a jeho příběh byl tak idylický a poutavý, že Harry zavolal Lydii z kuchyně, aby si ho šla taky poslechnout.
Vojín hovořil s nadšením o takových běžných činnostech jako setí kukuřice, kování koní, opravování vozů, sečení sena, dojení krav a tak podobně. Když o těchto záležitostech mluvil, jeho už tak jasná tvář se rozzářila ještě víc, a když se do svých příběhů pořádně zabral, jeho plachost se rozplynula a jeho jazyk byl téměř básnický.
Byl jediným mužem v rodině samých žen; otec mu zemřel, když mu bylo pouhých jedenáct let. Připustil, že ho matka a jeho tři sestry zbožňovaly, ale Beachamovým bylo zřejmé, že neměl ponětí jak moc. Do armády nemusel; narukoval pouze kvůli smyslu pro povinnost a ze strachu, že pokud do armády nevstoupí, bude se za to později hanbit. Předpokládal, že se černoši oddaní rodině, Jupiter a Peter (nikdo je nebral jako otroky), postarají o ženy i o farmu. Jenže krátce poté, co Billy odešel do války, se ti dva vytratili a už o nich nikdo nikdy neslyšel. Když se Harper dostal do bitvy u Manassasu, právě vyřizovali jeho žádost o povolení k návratu domů.
Rád vzpomínal na rána, obzvlášť na ta letní. Probudit se do vůně šunky, kávy, vdolků a jáhel, pohlédnout z verandy do polí, na nichž se třpytí rosa, vidět, jak potůček na úpatí hory probleskuje mezi keři – takové zážitky v něm budily pocit, že až se jednou dostane do ráje a vylodí se na tom zářivém břehu, bude to pro něj změna k horšímu. Mlhavě modré hory oplývaly vysokou zvěří i koroptvemi, vačicemi i křepelkami, a Billy vždycky osedlal svou kaštanově hnědou klisnu Kleopatru, vzal tátovu starou pušku s dlouhou hlavní a lovil na svazích hor od rána až do noci.
O své klisně mluvil s obzvláštním zaujetím. „Kdybych vám vyprávěl, jak je Kleo chytrá a co všechno jsem ji viděl dělat, mysleli byste si, že si schválně vymejšlím,“ řekl. „Ale nevymejšlím. Je to doopravdy ten nejlepší kůň na světě, nejchytřejší a nejhodnější. Ne že by neměla spoustu odvahy. Podle mě je chrabřejší než medvěd, ale s dětmi hodná jako chůva. A na lov neznám lepšího koně, bez výjimky.“
Beachamovi se smáli a marně se snažili představit si, že by si vojín Harper vymýšlel schválně, nicméně bylo jasné, že pokud jde o jeho koně, obdiv ho mohl svést z přímé cesty faktů bezděčně, aniž by si to uvědomil. Kleopatra totiž prý věděla, kde se v místních kopcích vyskytuje lovná zvěř a na požádání dokázala vyhledat nejlepší úkryt, odkud se dala střílet vysoká nebo různé druhy ptactva. Žádný kůň se nevyznal v lese líp než ona. Harry přitom cítil, že Harper trochu přehání, když se zmínil, že Kleopatra také dokáže vyčenichat pstruha v řece a zavést svého pána k nejlepšímu místu k rybaření. Lydie si zase nechala pro sebe své pochybnosti, když Billy popisoval, jak Kleo uhasila vlastními kopyty oheň, a tím zachránila Harperovým dům, stodolu i životy všech čtyřech členů rodiny.
Nicméně jí však musel přes obličej přece jen přeběhnout nevěřícný výraz, protože se na ni Billy zkoumavě zadíval a tím nejupřímnějším tónem řekl: „Ale ano, je to pravda, ujišťuju vás o tom. Můžete se zeptat Julie nebo Annie nebo mojí mámy. Řeknou vám, že je to všechno svatá pravda.“ Tehdy si Lydie uvědomila, že jí nesmí být na tváři poznat, co si myslí, a že Billy Harper pořád zapomíná na to, že jeho rodina zůstala v minulosti a on je sirotkem v cizím světě.
Při vyprávění na sebe zapomínal tak dokonale, že mu vypadl z paměti i jeho nešťastný úděl. Přesto ho něco trápilo. Jak šly dny, byl stále nepokojnější a jeho tichá výřečnost začínala mizet. Ke konci druhého týdne už jeho rozrušení nedokázaly zmírnit ani otázky na Kleopatru.
Třetí týden v pondělí jim pověděl, co má na srdci. „Vím, že chcete slyšet něco o válce,“ řekl ponuře. „A taky vím, že se ode mě čeká, abych vám o ní povídal. Já ale nedokážu znovu otevřít ty rány. Měl bych to ovšem nejspíš zkusit, protože kvůli tomu mě sem poslali.“
„Nemusíte dělat nic, co nechcete,“ řekl Harry. „Neřekli nám, že máte povinnost mluvit o válce. Vlastně je toho spousta, co nám neřekli. Rád bych se k těm lidem z oddělení historie jednou dovolal.“
„Přesně tak,“ řekla Lydie. „Už mě unavuje poslouchat pořád o té ošklivé staré válce. Radši bych si poslechla něco o tvé mámě, o tvých sestrách a o farmě.“
Jenže všechno jejich ujišťování Billymu náladu nepozvedlo. Čím víc ho utěšovali, tím zasmušilejší byl. Bylo vidět, jak se proti tématu války obrňuje, aby o něm mohl začít mluvit, a začali mít o něj obavy, neboť jak rostlo jeho odhodlání, zvyšovala se i jeho nervozita.
Když třetí středu začal po večeři přece jen vyprávět, byl viditelně zoufalý. Ruce se mu chvěly, oči zabořil do béžového koberce před svým křeslem a mluvil slabě a nezřetelně. Jeho věty byly neuspořádané a sotva jim bylo rozumět; navíc se potil.
„Nahoře na hřebenech byli čumilové,“ řekl. „Když McDowell přivedl oklikou svý oddíly, byli jsme tam dole na polích u Manassasu. Viděli jsme je nahoře, myslím ty diváky, půjčil jsem si od Jeda dalekohled a koukl se; pili víno, smáli se a byly tam dámy v kočárech a taky děti, zapalovaly rachejtle. A tak když jsem mu dalekohled vracel, řekl jsem mu: ,Nevěřím, že bude nějaká bitva, když se na nás kouká ta honorace, McDowell a generál Bee se nejspíš domluví.‘ Jenže on řekl: ,Kdepak, Billy, bojovat se bude. Ani jedna ze stran teď nemůže couvnout, už jsme se dostali k sobě moc blízko. McDowell bude muset bojovat přímo tady, kousek od Washingtonu, protože nahoře na kopci by se mohl dívat sám Lincoln.‘ Ale já mu nevěřil. Nikdy by mě nenapadlo, že toho dne dojde k boji.“
Zarazil se, olízl si rty a požádal o sklenici vody. Lydie ji přinesla z kuchyně – zvonily v ní kostky ledu – a s opravdovou něhou řekla Harperovi, že ve svém příběhu nemusí pokračovat.
Harper vzal sklenici, upil z ní a vypadal, že Lydiina slova neslyšel. Očima stále hleděl do země a začal znovu vyprávět: „V devět ráno už bylo teplo a my věděli, že bude pořádný horko, a pak to bez jakýkoli výstrahy začalo. Seržant Roper nám stačil jenom říct, abysme se vzmužili, protože je tam nejspíš víc Yankeeů než mravenců v mraveništi, když jsme najednou po levý straně uviděli kouř z pušek, byl tam takovej malej svah, pak jsme uslyšeli výstřely a po úplně první salvě Jed upadl a uprostřed hrudníku měl díru po kulce, ale ještě než stačil dopadnout na zem, schytal další do ramene, a ta mu skoro utrhla levou ruku. Ani v nejmenším jsem nepomyslel, že jsou tak blízko, aby na nás mohli vystřelit. Lehl jsem si k Jedovi a vzal ho do náruče, ale nemohl jsem už nic dělat a donutili mě, abych ho nechal ležet a začal bojovat.“
Normálně Harper míval obličej zdravě růžový a lehce zpocený, ale teď ho měl bílý jako křída a úplně mokrý. Pod očima měl temné kruhy, a když je poprvé zvedl, uvězněný ve vlastních vzpomínkách, zdálo se, že nevidí Lydii, Harryho ani nic kolem sebe. Potil se tak vydatně, že jeho uniforma tmavla, nebo si to Lydie alespoň zpočátku myslela, jenže pak vstala a najednou pevně sevřela Harryho paži. Z Harperova rukávu kapala krev, přes zápěstí až na koberec.
„Tak jsem si klekl na koleno, abych zjistil, co můžu dělat, zvedl jsem pušku, ale nevěděl jsem co dál. Bylo mi jasný, že jsou všude kolem, protože mí druhové pálili ostošest, ale já pro samej kouř a prach nic neviděl. Po pravici jsem viděl odlesky hlavní a říkal jsem si, že bych mohl vystřelit, ale možná tam byli naši. Na lovu jsem byl docela dobrej střelec, ale v bitvě jsem nevěděl kam mířit.“
Jeho hlas se ztlumil téměř v šepot a jeho úbor i židle, na níž seděl, byly prosáklé krví. Harry si vzpomněl, že je to krev prasečí, a ne lidská, ale stejně ho to děsilo – možná dokonce víc, než kdyby krvácel on sám. Rychle se podíval na Lydii a hned jí přispěchal na pomoc. Už věděl, co Billy Harper myslel tím, když říkal, že hovor o válce mu otevírá staré rány.
Chytil svou ženu za paži a dovlekl ji do ložnice. Šla s ním bez hlesu; měla stažené rysy a obličej jí zbělel. Cítil, jak se celé její tělo třese. Uložil ji do postele a řekl, aby zůstala v klidu a nehýbala se, že se o všechno postará. Všechno bude zase v pořádku.
Ale když se vrátil do obýváku, Harper ležel na podlaze obličejem dolů. Sesul se ze židle a nehybně spočíval v husté a páchnoucí kaluži nahnědlé krve. Harry si klekl, aby ho prohlédl, a bylo mu jasné, že nežije, že jeho život doslova vyschl.
Harry zavolal záchranku a sedl si, aby si promyslel, co zdravotníkům řekne. Možná vojína Harpera vůbec neodvezou, možná ho nebudou brát jako skutečnou lidskou bytost. Na koho by se v takovém případě měl obrátit? Věděl, že oddělení archivnictví a historie nemá smysl volat: když se o to pokoušel posledně, hlas na pásku ho informoval o tom, že volaná čísla už neexistují. Teď se snažil kontaktovat poštou, po telefonu i faxem svého kongresmana Doye Collingwooda, ale dosud nedostal žádnou odpověď.
Když ale sanitka přijela, mladí zdravotníci okamžitě situaci pochopili a zdálo se, že je to pro ně rutina. Chlapík s nazrzlým knírkem – Harry si žalostně pomyslel, že vypadá jako mladík – se na nehybnou postavu na koberci jen letmo podíval a hned se zeptal: „Občanská válka?“
„Ano,“ řekl Harry. „Proboha, to je strašné. Manželka má skoro hysterický záchvat. To je prostě příšerné.“
Chlapík přikývl: „Sbíráme je v takovým stavu každou chvíli. Vadný součástky a fušeřina. Někdy nám volají i čtyřikrát do tejdne.“
„Copak se nedá nic dělat?“
„Pokoušel jste se už spojit s archhisťákama?“
„S kým?“
„S lidma z oddělení archivnictví a historie… ve Washingtonu,“ vysvětlil, ale pak uviděl Harryho výraz a řekl: „No nic, chápu. Ale něco vám řeknu. Radši bych se měl podívat, jestli je v pořádku vaše žena. Kde je?“
Harry ho dovedl do ložnice, a když zdravotník Lydii ošetřoval, stál u něj. Zamumlala, že děkuje, ale oči měla pořád zavřené. Mladý doktor jí dal nějaké prášky a vrátil se s Harrym zpátky do obýváku. „Bude v pořádku,“ řekl. „Jen si nejspíš prožije pár nepěknejch nocí.“
Řidič už vytáhl nosítka a dokutálel na ně Harperovo tělo. Vojín měl otevřené oči a jeho obličej prodělal strašlivou změnu, která byla horší než smrt, změnu, po níž vypadal, jako by nikdy nebyl člověkem – v tomhle ani v žádném jiném životě.
Harry musel odvrátit zrak. „Můj bože,“ řekl.
„Strašný, že jo?“ Zdravotníkova reakce byla pobavená a věcná. „Hroznej šunt, ti archhisťáčtí simíci. Ale točej se v tom pěkný prachy, víc než by člověk na první pohled čekal.“
„Jak jste je to nazval?“ zeptal se Harry. „Sumíci?“
„Simíci. Tak jim říkáme. Simulákra z oddělení archivnictví a historie. Za peníze daňovejch poplatníků, víte, jak to myslím. Tady mi to podepište,“ řekl a podal Harrymu podložku a pero. „Tady taky,“ otočil stranu. „A tady, tady, tady, tady, tady, tady a ještě tady.“

Zdravotník Lydii předpovídal zlé noci, ale trpěla i přes den a zůstávala v posteli. Nechávala zatažené žaluzie a zhasnutá světla a na videokostce běžely pořady vážné hudby. Harry svěřil svůj obchod do péče svých dvou asistentů a zůstal doma s manželkou; připravoval jí skrovná jídla, utěšoval ji, dohlížel na pokládání nového koberce a vybíral novou židli do obýváku. Křeslo čokoládové barvy, které koupil, se Lydii nejspíš nebude líbit, ale to nevadí. Až se postaví na nohy, může ho vyměnit.
Naplánoval si, že s ní zůstane doma týden nebo dva, do doby, než se ujistí, že už vláda do domácnosti Beachamových nepošle žádné další simíky. Harry to slovo vyslovil s ošklivým zlostným sykotem: sssimík. Vložil do té sykavky tolik nenávisti, kolik jí jeho zuby snesly, ale ani to mu nepřineslo uspokojení.
Byl tak naštvaný a cítil takovou bezmoc, že si začal přát, aby se dostavil další exemplář, jen aby ho mohl poslat zpátky se vzkazem pro ty, kteří ho poslali. V duchu si připravil několik proslovů, jeden sžíravější, upřímnější a pádnější než ten druhý.
Na žádný z nich ale nikdy nedošla řada, zato na očekávaného třetího návštěvníka ano, i když s týdenním zpožděním. Tenhle se ale neohlásil, nezaklepal na dveře a nepředložil listiny jako před ním Aldershot a Harper. Jen tak stál na zahrádce, zády k domu, a zíral na obydlí na protější straně a na děti, které na asfaltových cestách Prosluněných akrů jezdily na kole a honily se za míčem. Často se díval na oblohu, na shluky nadýchaných mráčků, které mu pluly nad hlavou; sundal si svůj velký šedý klobouk s měkkou krempou a zastínil si oči dlaní.
Klobouk byl šedý, ale nebyla to šeď konfederační, nýbrž světlejší, přírodnější, skoro stejná, jakou mělo všechno ostatní, co měl ten člověk na sobě. Ani jeho oděv nebyl vojenský: bavlněné kalhoty s širokým koženým páskem a měkká vlněná košile s rozhaleným límcem. Když si sundal klobouk, přepadly mu přes uši zářivě šedé kadeře a sluneční světlo dodalo té záplavě stříbra bělavou gloriolu. Otočil se, aby se podíval na dům Beachamových, a Harry zjistil, že má nádherné šedé vousy, čisté, lesklé a majestátní, a že jeho pohled je jasný a hřejivý.
I z míst, kde stál Harry, se dalo poznat, že je výraz toho muže pozoruhodný: klidný, důvěřivý, neohrožený a uklidňující. Když si klobouk znovu nasazoval, rozpoznal Harry v jeho pohybu lehkost a eleganci, nic rozmáchlého nebo nuceného. Vyzařovala z něj přirozená pohoda, což Harryho mysl ukolébalo. Pošle ho pryč, jistěže pošle, ale řeč, kterou si připravil, už začal v duchu zmírňovat, ubírat jí na zuřivosti, potlačovat trochu její hořkost.
Ale kdy ten chlapík přijel? Jak dlouho už tam stojí a pozoruje svět jako by nic, zatímco jeho malý šedý batoh leží jen tak na trávníku? Možná tam stojí už hodiny, přesto nic v jeho chování neprozrazuje netrpělivost.
Harry otevřel dveře a na muže zavolal. „Hej, vy tam. Stojíte mi na zahrádce.“
Muž se pomalu otočil a předvedl se v celé své kráse, jako by si přál, aby ho prozkoumali od hlavy až k patě a zjistili, jak je na tom fyzicky. „Mé jméno je Wade Wordmore,“ řekl a v hlase měl spoustu něžné síly. „Přišel jsem z velké dálky a překonával čas i prostor; jsem návštěvník, jehož vyslali.“
„Ano, to souhlasí,“ řekl Harry. „Poslala vás vláda, ne? Z odboru historie k Beachamovým, že je to tak?“
„V jistém ohledu je to pravda,“ řekl Wade Wordmore. „Ale já věřím, že je v tom víc než tohle.“
„Běžte pryč,“ řekl Harry. „Nechceme vás. Už jsme tu měli dost –“ Započatou větu nedokončil; zjistil totiž, že se nedokáže podívat Wordmoreovi do očí a říct mu Už jsme tu měli tolik pitomejch simíků, že nám to vystačí do konce života.
Sssimíci.
„Rád jdu kamkoli, lhostejno, zda mě chtějí či nechtějí,“ řekl Wordmore. „Svět je mým domovem, na něm svobodně bloumám a přemítám, každá částečka má pro mne stejné kouzlo, tváře mužů a žen mě na cestách naplňují radostí.“
„Nechci, abyste se tady potloukal jako potulný pes,“ řekl Harry. „Vraťte se, odkud jste přišel. Vraťte se k lidem od vlády.“
„Co pro mne znamenají vlády?“ odpověděl šedivý muž. „Já, Wade Wordmore, Američan, jehož nezadržují žádné hranice, jenž se neváže na jedno místo a cítí se doma v každém podnebí a ve všech zeměpisných šířkách, neuctívám žádné zákony kromě zákonů vlastní dokonalosti (vím, že jsem dokonalý, neboť jak by mohl statný muž ryzího zdraví dokonalý nebýt?) a mám dostatek síly, abych překonal všechny meze.“
Tohle byl tvrdý oříšek. Harry předvídal, že archhisťáci pošlou další vadné simulákrum, ale rozhodně si nepředstavoval, že bude mít na krku blázna jako vystřiženého z učebnice psychiatrie. Ze způsobu, jakým Wordmore zvedl svůj batoh a pověsil si ho na rameno, bylo jasné, že je ochoten vyrazit nazdařbůh do století, o němž nic neví, a vůbec nedbá na to, co dobrého či zlého se mu může přihodit. A mimo tohle satelitní městečko pro bohaté budou Wordmoreova dobrodružství většinou nepěkná. Jeho podivínství a vášnivé řečnění z něj učiní snadnou oběť šikany a násilí.
„Proboha,“ řekl Harry. S tím se nedalo nic dělat. „Proboha, pojďte dovnitř.“
Sotva Wordmore přešel přes práh, sundal si svůj měkký klobouk. Ale tohle uctivé gesto posloužilo jen k zvýraznění jeho přirozené majestátnosti. Vešel do Harryho domu, jako by ani nebyl host, jako by mu celý dům patřil. „Jsem vám nesmírně vděčen, pane, jakož i všem ostatním v tomto domě. Lhostejno zda bílý či černý, Číňan, Laskar či Hotentot, všichni jsou si z mého pohledu rovni a já jim přeji hezký den.“
„Ti, jak o nich mluvíte, už tu nejsou. Zbyl jsem tu jen já a má žena Lydie. Není jí dobře a nebude ji těšit, že jsem vás vzal dovnitř. Budu jí mít co vysvětlovat.“
Ale Lydie už stála ve dveřích do předsíně. Přes noční košili si přehodila pestrý pléd s květinovým vzorem, přesto její obličej vypadal v sousedství těch veselých barev ještě bledší a její kruhy pod očima ještě temnější. Nejspíš měla horečku. „Ale Harry,“ řekla tiše a unaveně.
„Miláčku –“
„Mezi silnými jsem ten nejsilnější,“ řekl Wordmore zvučným klidným hlasem, jenž se záhy ztišil téměř k šepotu: „Mezi slabými jsem ten nejvlídnější.“ Zasunul si batoh pod levou paži, šel k Lydii, vzal ji za ruku a táhl dopředu, jako by ji vedl na taneční parket. Posadil ji do nového čokoládově hnědého ušáku, laskavě se na ni usmál a vydatně ji poctil pohledem svých šedých očí, v nichž se zračila nesmírná účast.
Reagovala bázlivým úsměvem a pak se zaklonila a zavřela oči. „Doufám, že na nás budete hodný,“ řekla hlasem slabým jako tlukot vzdáleného cvrčka. „Harry a já jsme nikdy nikomu neublížili. Jen jsme se chtěli něco dovědět o předcích, kteří bojovali v občanské válce. Nejspíš to nebyl moc dobrý nápad.“
Harry řekl: „Nevybavuju si, že bych někdy slyšel o nějakých Wordmorech mezi svými příbuznými. Jste si jistý, že patříte do rodiny?“
„Každý muž je mým bratrem, každá žena mou sestrou,“ prohlásil Wordmore. „Všem patřím stejně, nikoho nepřehlížím. Ve všech příbytcích mě vítají, neb vládnu dobrým zdravím a svěží myslí a všem, kdo v nich prodlévají, přináším dobré zprávy.“
Při těch slovech Lydie otevřela oči a několikrát rychle po sobě mrkla. Pak počastovala Harryho jedním z nejvyčítavějších pohledů, jaký kdy člověk vrhl na svého životního partnera.
Za chvíli ale znovu zavřela oči a zabořila se do ušáku. Harry viděl, že se uklidňuje a dýchá pomaleji a pravidelně. Wordmore vyzařoval silnou tělesnou auru, téměř viditelnou klidnou a zdravou pohodu. Harry byl zvědavý, jestli ten muž náhodou za války nesloužil jako lékař. Na Lydii měla jeho přítomnost zajisté příznivý účinek a Harry se rozhodl, že bude dobré, když tu Wordmore ještě několik hodin pobude. Možná byl blázen, ale neškodný.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se Harry. „Po jednom předešlém předkovi nám tu zbyla trocha bourbonu.“
„Piji jen čistou vodu ze zurčícího pramene,“ odpověděl Wordmore. „Má strava je vždy ta nejprostší a nejvydatnější.“
„My tu máme jen vodu z kohoutku,“ řekl Harry.
„Spokojím se s tím, co nabízíte, každá pohostinnost mne potěší.“ Obrátil svou pozornost k Lydii a položil jí svou jemnou pihovatou ruku na čelo. „Budete opět silná,“ řekl jí. „Nyní odpočívejte a vzpomínejte na letní dny svého mládí, krávy bučící u vrat na pastvinu, drozda zpívajícího v houští, žebřiňák drncající po kamenité cestě a na něm seno, v němž leží chlapci a přátelsky se navzájem drží za ramena.“
Lydie se žalostně usmála. „Já žádné takové vzpomínky nemám,“ řekla. „Vyrostla jsem v Chicagu. Většinou samá auta a pouliční gangy s noži.“
„Vzpomeňte tedy na svou matku,“ řekl Wordmore. „Vzpomeňte na její milující úsměv, když se nakláněla nad vaší postýlkou, hladila vás po vlasech a polohlasem si notovala sladkou a starou melodii. Vzpomeňte na to, jak kolem ní v kuchyni stoupala pára, vzpomeňte na vůni pečícího se chleba a na to, jak se v různých ročních dobách zavařovalo ovoce, z něhož prýštila hustá šťáva.“
Lydie otevřela oči a poposedla dopředu. „Mí rodiče se rozvedli, když mi bylo pět,“ vysvětlovala, „a pak už jsem je vídala málo. Jen o víkendech, když mě některý z nich občas navštívil v klášterní škole.“
Ani to ho neodradilo. „Vzpomeňte tedy na vánoční svátky, kdy jste s milými a oddanými přítelkyněmi čekala na radostné kroky ve vstupní hale –“
„To už stačí,“ řekla Lydie odhodlaně. „Opravdu. Nemusím si na nic vzpomínat. Cítím se už mnohem líp. Skutečně.“
Harry se vrátil s ledovou vodou a zvědavě se podíval na ten párek: „Co se tu děje?“ zeptal se. „O čem si tu vy dva povídáte?“
„Pan Wordmore ze mě vyhání neduhy,“ řekla Lydie.
Šedivý muž klidně, dokonce trochu domýšlivě, přikývl: „Je to dar, jenž mi byl milostivě nadělen při narození, stejně jako byl dán i vám oběma, jakož i všem ostatním.“ Napil se vody.
„Mně taky?“ zeptal se Harry. „Nemyslím, že mám nějaké léčivé schopnosti. Živím se obchodem, mám malou videopůjčovnu.“
„I obchod je dobrý,“ řekl Wordmore. „Unavený účetní řadí na konci dne čísla, stínítko mu zakrývá husté brvy, na čistou stránku s připravenými kolonkami svítí zlatavé světlo lampy a mezitím majitel obchodu, strážce inventáře, se svazkem železných klíčů chrastícím na jeho mužném stehně –“
„Úplně takhle to není,“ řekl Harry. „Ale chápu, co chcete říct. Podle vás je obchod dobrá věc, myslím systém svobodného podnikání a tak.“
„Mezi řemesly a povoláními není rozdílu, všechna jsou stejně důležitá, rybář, jenž sklízí své sítě a skládá je záhyb na záhyb, honák prasat se svou dlouhou tyčí a botami olepenými voňavou mrvou, hledač prasklých odpadních rour a vyprazdňovač latrín –“
„Dobře, dobře,“ přerušil ho Harry. „Prostě zastáváte názor, že by každý měl mít svou práci.“
Wordmore se hřejivě usmál, dal si další hlt vody a přitom jemně zatřásl sklenicí, aby si vychutnal cinkání kostek ledu.
„Nejspíš je čas myslet na přípravu oběda,“ řekl Harry. „Vařit docela umím. Lydie tu zůstane a bude si s vámi povídat a já zatím obstarám něco k jídlu.“
„To ne!“ vykřikla Lydie. „To nedovolím. Je mi už dobře. Hned půjdu a dám se do toho.“
„Podle mě bys neměla,“ řekl Harry. „Měla bys odpočívat.“
„Miláčku,“ řekla Lydie s neklamným odhodláním, „ten, kdo tu zůstane a bude si povídat s panem Wordmorem, budeš ty. Vaření mi nevadí.“
„Má strava je vždy ta nejprostší,“ zanotoval Wordmore. „Hnědý bochník chleba přímo z trouby, jehož vůně stoupá vzhůru, a chladná voda ze zurčícího horského potůčku –“
„Jistě,“ řekla Lydie. „Myslím, že chápu.“
Dobře věděli, co můžou u oběda čekat, a Wordmore je nijak nepřekvapil. Pil poskrovnu, v zelenině se nimral, zato zvučně a květnatě promlouval o čemkoli, co se dostalo na přetřes – jenom se mu nikdy nepodařilo dané téma přesně zaměřit a pouštěl se jen do jeho přibližného okolí. Přesto bylo uklidňující ho poslouchat. Jeho věty, zpočátku tak vřelé, účastné a naplněné lidským citem a klidnou laskavostí, však po chvíli ztratily svou důvěrnost. Stávaly se neosobními a vzdálenými jako nějaký bezděčný zvuk v přírodě: tlumené hučení vzdáleného vodopádu, vítr v netýkavkách na vrcholku hory nebo mořské vlny šplouchající na oblázkovou pláž. Jeho neustávající proud slov nedráždil, protože se Wordmoreovi nedala upřít dobrá vůle, ani nebyl nudný, neboť Beachamovi se záhy naučili neposlouchat ho kvůli obsahu, ale bezděčně vychutnávat jeho zvuk. Harry vnímal Wordmoreovo mluvení jako kulisu a zajímalo ho, jak se na něj dívali jeho současníci. Jistě ho považovali za stejně divného patrona jako Harry a Lydie.
Na druhé straně s ním určitě dobře vycházeli. Byl by z něj příkladný soused, protože nikdy nikomu neřekl křivé slovo. Křivá slova snad vůbec neznal, a pokud to dokázali posoudit, neprojevil nikdy ani stín nelibosti. Když se někdo zmínil o bramborách, Wordmore pěl ódu na brambory, když o mozolech, byly podle něj skvělou a nepostradatelnou součástí vesmíru. Ovád nebo nomád, prestiž nebo chřestýš, Vykupitel nebo pytel, všeho si ten šedý muž nanejvýš vážil a držel to ve velké úctě; všechno dohromady i každé zvlášť činilo svět lepším.
Wordmore pokračoval tímto stylem tak samozřejmě, že Harry neodolal a podrobil meze jeho tolerance zkoušce. „Řekněte mi, pane Wordmore –“
„Všichni, jež znám, každý z nich, mladý či starý, mne oslovují křestním jménem,“ řekl Wordmore. „Děti mi šplhají do klína a se smíchem boří ručky do mého vousu.“
„Jistě, ovšem, Wade. Ale řekni mi, Wade, co jsi doposud viděl nejhoršího? Nejhroznějšího?“
„V každé své částečce hrozný i nádherný je svět, blesky, jež zasazují úder protipólům, mravenec ve své –“
„Myslím osobně,“ vysvětlil Harry. „Co nejhoršího se stalo tobě?“
Ztichl a přemítal. Když promluvil, hlas měl tíživý a teskný. „Velký konflikt,“ řekl, „při němž jsem pomáhal duším krásných mladých mužů, kteří leželi zranění a nemocní a umírali s hrudí zakrvácenou a –“
„Harry!“ vykřikla Lydie. „Tohle nebudu poslouchat.“
„Dobrá,“ řekl rychle Harry. „Tuhle část můžeme vynechat, Wade. Jenom mě zajímalo, co považuješ za nesprávné, tedy za špatné.“
„Špatným bych to nenazval, byť strašné to vskutku bylo, mladíci tak čestní a krásní, že jsem si přál, aby opět vyzdravěli a mohli jsme se společně procházet v lukách, vystavovat tam na odiv naši lásku a božská aureola kolem našich těl by si pohrávala –“
„Moment,“ řekl Harry. „Počkej chvilku.“
„Jste gay?“ zeptala se Lydie. Naklonila se dopředu a její zájem znovu vzrostl: „Nemyslela jsem si, že už tehdy byli gayové. Myslím za občanské války.“
„Má nálada se neustále nadnáší s pozvedajícím se vánkem, má mysl je šťastná a klidná, mé duše se zmocňuje příjemné teplo, když zřím žábu či termita –“
„Ale ne, ona má na mysli jiné teplo,“ řekl Harry. „Jste homosexuál?“
„Pro mne je pohlaví božskou aureolou, jež vychází z každé bytosti, a já z ní ochotně čerpám, má duše se radostně napojí a tělo se semkne v objetí s Veškerenstvem –“
„Veškerenstvem?“ promluvili Henry a Lydie jednohlasně.
Wordmore přikývl. „Ano, Veškerenstvem. Všemu bez výjimky rozmarně nabízím své –“
„Žábě a termitovi taky?“ zeptal se Harry.
„Ano,“ řekl Wordmore bez váhání. „Proč by neměla vychutnat mou mužnost každá bytost? Já, Wade Wordmore, Američan, celým svým srdcem miluji termita stejně jako –“
„Wade, příteli,“ řekl Harry. „Vy předkové nám moderním lidem ale dáváte pěkné náměty k přemýšlení. Rád bych, aby ses setkal s mým kongresmanem a podělil se s ním o některé ze svých myšlenek. Zítra tě zavezu do hlavního města a představím tě. Co ty na to?“ Potajmu na Lydii vesele mrkl.
„Rétory a státníky vždy řadím mezi své přátele,“ řekl Wade. „Rozpoznávám je na vysokém pódiu, ve větru kolem nich vlají americké prapory, nabírají do plic vzduch a slova se řinou.“
„Tak domluveno,“ řekl Harry. „Sbal si batoh na dlouhý pobyt. Chci, abyste se rychle spřátelili.“

Jenže když následujícího dne dorazili do Raleigh a Harry zamířil k sídlu kongresmana Collingwooda, zjistil, že ulice jsou ucpané houkajícími auty, která do sebe vrážejí, a uštvaní policisté se v tom snaží udělat alespoň nějaký pořádek a systém. Také chodníky byly plné chodců, většina z nich ve vojenské uniformě Konfederace amerických států.
Sssimíci.
„Panebože,“ řekl Harry. Nedokázal si představit, že se do Programu předků přihlásilo tolik lidí, že vytvořili tolik simíků. Když se díval na lidi, kteří určitě simulákra nebyli, viděl v jejich tvářích únavu, vyčerpání, lítost, děs, vinu a kruté odhodlání – tedy všechny pocity, které on a Lydie zažívali v předcházejících týdnech, pocity, které jím ostře pronikaly i teď, v přítomnosti Wordmorea na vedlejším sedadle, který blábolil cosi o úžasných amerických dopravních skrumážích.
Nakonec se otevřel průjezd a on popojel dopředu, kde ho zastavil unaveně vyhlížející policista.
Harry stáhl okénko a strážník se naklonil dovnitř.
„Mohu vědět, s kým jedete, pane?“
„To je Wade Wordmore,“ řekl Harry. „Sotva uvěříte, jak rád se s vámi setkává.“
„Mé jméno je Wade Wordmore,“ představil se vousáč. „A vaše společnost mě těší, obdivuji konstábly na pochůzkách –“
„To mě těší, že máte rád společnost,“ řekl policista. „Užijete si jí až dost.“ Otočil svůj kalný zrak k Harrymu. „Odkláníme dopravu k parkovišti fotbalového stadionu, pane, a každého žádáme, aby doprovodil svého předka na hrací plochu.“
„To je sem vezou všichni?“ zeptal se Harry.
„Ano, pane, skoro všichni. Nejspíš všem došla trpělivost přibližně ve stejnou dobu. Přijíždějí sem takhle už tři dny.“
„Tomu věřím,“ řekl Harry. „Co s tím vším bude dělat oddělení historie?“
„To už neexistuje,“ řekl policista. „Vlastně jsme před chvílí dostali zprávu, že vláda zrušila celé Ministerstvo reality.“
„Zrušila? A proč?“
„Udělali hlasování a nikdo ho nechtěl,“ odpověděl policista.
„Božíčku,“ řekl Harry. „A co teď?“
„To nevím, pane, ale budu vás muset požádat, abyste pokračoval v jízdě.“
„Dobře, už jedu,“ řekl Harry. Poodjel o několik metrů a pak zastavil a zavolal na policistu: „Mám nápad. Co kdybychom všechny ty simíky poslali na sever do států Unie? Koneckonců je zabili oni.“
„Obávám se, že mají stejný problém jako my,“ řekl policista. „Prosím, odjeďte. U stadionu dostanete další instrukce.“
„Dobrá, díky.“ Vytáhl okénko a sunul se zase dopředu.
Wordmore ztichl a udiveně se s otevřenou pusou díval na všechna ta auta, na příval konfederačních vojáků, na matky s bledými plačícími dětmi, na štěkající psy, na policisty, kteří mávali rukama a pískali na píšťalky.
„Vidíš,“ řekl Harry. „Nikdy jsem si nemyslel, že by yankeeové chtěli poznat i své předky, ale je to samozřejmé. Přirozená zvědavost. Přivést historii zpátky k životu se určitě jevilo jako dobrý nápad, ale podívej se, jak to dopadlo. Co budeme dělat?“ Dodávka před ním se pohnula a Harry se opět krokem rozjel.
„Historii národa neustále zřím před sebou jak na pláni ubíhající k majestátním pohořím, jako valící se řeku, krásné mladé muže v uniformách, na tvářích sotva rašící vous –“
Ale Harry neposlouchal. Jeho ruce svíraly volant, až byly kotníky jeho prstů fialové a bílé. „Můj bože,“ řekl. „Takže teď tu máme zpátky všechny naše vojáky a yankeeové zase svoje. Vojenský konflikt je nevyhnutelný. Asi budeme muset vybojovat celou občanskou válku ještě jednou. Ať se propadnu, jestli to takhle neskončí.“
„Krásní mladí muži hynoucí v bitvách v kouři z děl, samo nebe se mračí, matky po nocích pláčí a miláčkové lkají –“
„Buď už zticha, Wordmore. Vím, jak je to hrozné. Je strašné na to vůbec pomyslet.“ Pak si vzpomněl na poručíka Aldershota a vojína Harpera a na tváři se mu na malou chvilku objevilo odhodlané ušklíbnutí. „Modropupkáči,“ řekl Harry. „Tentokrát jim ukážeme.“