(Už jsme málem napsali, že zvláštnost téhle vesnice spočívá v tom, že není ničím zvláštní, ale to určitě není celá pravda. Jistě existují i jiná místa, kde naprostá většina domů je mladší než devadesát let, osady, které se nemohou honosit žádným významným jedincem, nikým, kdo vynikl ve sportu, v politice, obchodu, literatuře, zločinech. Jednou věcí se však od ostatních míst přece jen lišíme: nemáme zde totiž žádný kostel. Ani hřbitov. Byl opakovaně učiněn pokus nás této zvláštnosti zbavit. Kostel by nesporně propůjčil celému okolí svůj charakter, tichý zvuk kostelních zvonů povzbudí skleslého člověka, zvony přinášejí poselství věčnosti. Na hřbitovech rostou stromy, na větvích vysedávají ptáci a zpívají. Ředitelka základní školy Sólrún se dvakrát pokusila sebrat podpisy pod petici, jejímž cílem bylo získat trojí: kostel, hřbitov a faráře. Podařilo se jí však shromáždit maximálně třináct jmen, což nestačí ani na faráře, natožpak na kostel, a už vůbec ne na hřbitov. Umíráme samozřejmě stejně jako ostatní, ale mnoho z nás se dožívá vysokého věku, v poměru k počtu obyvatel není nikde v zemi tolik lidí přes osmdesát, což je asi třeba zmínit jako zvláštnost číslo dvě. Celých deset obyvatel vesnice se blíží stovce, smrt na ně zřejmě zapomněla a my o večerech slýcháme jejich chichotání, když hrají na plácku za domovem seniorů minigolf. Nikomu se ještě nepodařilo najít vysvětlení tohoto vysokého průměrného věku, ale ať už je to díky stravě, životnímu názoru nebo poloze hor, stejně volky nevolky děkujeme za dlouhověkost faktu, že máme tak daleko na hřbitov, a proto se zdráháme podepsat Sólrúninu petici v tichém přesvědčení, že ten, kdo by to udělal, podepisuje vlastní rozsudek smrti, ba že na sebe smrt přímo přivolává. Je to samozřejmě naprostá hloupost, jenže i nesmysl může znít přesvědčivě, když se jedná o smrt.

Jinak se o nás nic pozoruhodného říct nedá.

Stojí zde několik desítek rodinných domků, většinou středně velikých a navržených bezduchými architekty nebo inženýry: je divné, že máme tak malé požadavky na ty, kdo dodávají našemu prostředí tvářnost. Jsou zde také tři řadové domy o šesti bytech a několik hezkých dřevěných domků z první poloviny dvacátého století, nejstarší je devadesát osm let starý, postavený roku 1903 a už tak zvetšelý, že když kolem něj jedou velká auta, snižují rychlost na minimum. Největší budovy mají jatky, Mlékárenské středisko, Nákupní družstvo a Pletárna. Žádná z nich není krásná, ale máme zde zato pěkné malé molo do moře, které bylo vybudováno před padesáti lety. Nikdy k němu nepřiplouvají lodě ani čluny, ale je radost čurat z mola do moře, čůrek vydává při dopadu na vodu laškovný zvuk.

Vesnice leží víceméně uprostřed správního kraje, venkovské obce s roztroušenými zemědělskými usedlostmi se rozkládají na sever, jih a východ a moře je na západě. Je krásné dívat se na fjord, i když v něm nejsou a nikdy nebyly skoro žádné ryby. Na jaře k sobě fjord přiláká spousty veselých a optimistických ptáků, občas se na pobřeží najdou mušle a v dálce se zvedají z moře jako děravý chrup tisíce ostrůvků a útesů, večer nad nimi krvácí slunce, a to potom přemýšlíme o smrti. Řekneš si možná, že přemýšlet o smrti není zdravé, člověka to sráží a naplňuje beznadějí, nedělá to dobře cévnímu systému, ale vše nasvědčuje tomu, že aby člověk nepřemýšlel o smrti, musel by být doslova mrtvý. Zamyslel ses mimochodem někdy nad tím, co všechno, ne¬ li úplně všechno je dílem náhody? Může to být docela nepříjemné pomyšlení, v náhodných událostech lze stěží rozpoznat nějaký smysl, a život se nám potom jeví jako bezcílné bloumání, život jako by někdy mířil všemi směry a neustále končil uprostřed věty — možná právě proto ti chceme vyprávět příběhy z naší vesnice a venkova kolem ní.

Nehodláme vyprávět o celé vesnici, nepůjdeme od domu k domu, to bys ani nevydržel, ale určitě bude řeč o žádostivosti těla, která ve dne v noci ochromuje mysl, o šťastném řidiči náklaďáku, Elisabetiných temně sametových šatech, muži, který přijel autobusem, o urostlé Thuríd překypující tajnou touhou, muži, který nemohl spočítat ryby, a ženě s ostýchavým dechem, o osamělém farmáři a čtyři tisíce let staré mumii. Budeme vyprávět o všedních událostech, ale také o takových, které přesahují naše chápání, a to zřejmě jen proto, že pro ně neexistuje vysvětlení. Lidé mizí, sny mění život, skoro dvě stě let staří nebožtíci se zjevují, místo aby pokojně leželi na svém místě. A samozřejmě ti chceme vyprávět o noci, která se nad námi klene a čerpá svou moc z hlubin kosmu, o dnech, které přicházejí a odcházejí, o ptačím zpěvu a posledním okamžiku. Bude to určitě mnoho příběhů, začneme tady ve vesnici a skončíme na zápraží jedné venkovské usedlosti na severu, ale teď už začínáme, všechno je na místě, veselí a osamělost, zdrženlivost a výplody fantazie, život a sen — ba ano, sny.)

Vesmír a temně sametové šaty
Jedné noci se mu začaly zdát sny v latině. Tu igitur nihil vidis? Dlouho však nebylo jasné, o jaký jazyk to jde, sám se domníval, že je to nějaký výplod fantazie, ve snu se může stát cokoliv a tak dále. V té době vypadala naše vesnice poněkud jinak, pohybovali jsme se trochu pomaleji a Nákupní družstvo drželo všechno pohromadě, kdežto on byl šéfem Pletárny, čerstvý třicátník. Všechno mu v rukou jen hrálo, za ženu měl takovou krasavici, že nejednoho chlapa přepadal při pohledu na ni divný pocit v bránici, měli spolu dvě děti a předpokládáme, že o jednom z nich, Davidovi, bude na těchto listech ještě řeč. Mladý ředitel byl jako zrozený k vítězství na všech frontách, rodina bydlela v největším rodinném domě vesnice, on řídil Range Rover, dával si šít oblek na míru a my všichni ostatní jsme byli proti němu jako šedé myši. A pak se mu začaly zdát sny v latině. Jazyk nakonec rozluštil starý doktor, bohužel nedlouho poté umřel, když na něj s divokým štěkotem skočilo Gudjónovo psisko, staré srdce to nevydrželo. Zastřelili jsme toho ďábelského psa hned druhý den, a měli jsme to udělat dřív. Gudjón vyhrožoval žalobou a pořídil si pak jiného psa, který se ukázal být ještě horší, někteří z nás se ho pokoušeli přejet, ale ta bestie má příliš hbité nohy. Starý doktor neuměl z latiny skoro nic, pár slov a názvů některých tělesných orgánů, ale přesto to poté, co si ředitel Pletárny dokázal uložit shora uvedenou větu do paměti, postačilo.

Člověk, který se pustí do snění v latině, je sotva utkán z obyčejného materiálu. Angličtina, dánština, němčina, ba i francouzština, a dokonce španělština, to prosím, umět něco z těchto jazyků je nesporně užitečné, člověku se každopádně zvětší svět, ale latina? To je něco úplně jiného, něco o tolik jiného, že se to už ani neodvažujeme na tomto místě dále rozvíjet. Ale ředitel byl muž činu, máloco mu byla zatěžko a měl vůli nad vším zvítězit. Tím více ho dráždilo, že se jeho sny hemžily jazykem, kterému nerozuměl. Na to se dalo reagovat jediným činem: odjet na dva měsíce do Reykjavíku na soukromý intenzivní kurs latiny.

Byl v těchto letech naprosto impozantní, až neobezřetně. Odjel na jih Range Roverem, když předtím pro svou ženu koupil novou Toyotu Corollu s automatickým řízením, aby zatímco on bude na jihu, nemusela příliš namáhat své krásné, štíhlé nohy, ačkoliv důvod ke koupi dalšího auta neměl, neboť leckdo by ji byl ochoten nosit na rukou po všech ulicích vesnice, ba po všech cestách života. Takže odjel na jih v obleku od krejčího, s rozhodným a netrpělivým výrazem v tváři, sebejistý, leč v hloubi jeho duše — což jsme tehdy ovšem nevěděli — se rozprostíraly poklidné sny podobné široširé vodní hladině, a u břehu na něj čekal člun.