Petrimu Tamminenovi (nar.1966) letos vyšel první knižní překlad do češtiny – román o zrání v muže nazvaný Strýčkova ponaučení. Autor byl při této příležitosti hostem Světa knihy 2009 a náš rozhovor se dotýkal jeho literárních vzorů, atmosféry v předrevoluční Praze, ale i prchavosti nadšení a jeho plánů do budoucna.

LF: Přijel jste do Prahy poprvé v roce 1988 ve stopách svého krajana Penttiho Saarikoskiho, který zde pobýval v 60. letech 20. století. Proč jste si ze Saariskoskiho mnoha měst vybral právě Prahu?
PT: Kniha Dny v Praze (Aika Prahassa) je má nejoblíbenější Saarikoskiho próza. Kromě toho jsem už objel jeho nejdůležitější krajiny ve Finsku a v Bretani. Tenkrát jsem ta místa objevoval s velkým nadšením, našel jsem například chatu u Suomusjärvi, kde Saarikoski napsal krásně teskné letní básně do své sbírky Dívám se ven přes Stalinovu hlavu.

- V jakém směru se Praha tenkrát lišila od Finska? Jaké byly nejviditelnější rozdíly? A jak se město od poslední návštěvy změnilo?
- Když jsem přijel v srpnu 1988 do Prahy poprvé, bydlel jsem v hotelu Evropa. Zrovna tam natáčeli nějaký seriál nebo film, odehrávalo se to asi ve dvacátých letech 20. století. Bylo velmi impozantní pozorovat tu kavárnu s vysokým stropem a všechny ty herce oblečené do dobového nóbl oblečení. Tenhle první vjem tak nějak ovlivnil všechno, co jsem v Praze viděl, měl jsem pocit, že se procházím historickým filmem. Samozřejmě byly nápadné i známky tehdejší moci, jistá smutná netečnost. Také mi z nějakého důvodu velmi utkvělo, že když někdo na ulici něco jedl, třeba oplatku, kterou jsem si kupoval na Národní – a tu jsem si mimochodem dával každý den, – tak se lidé, které jsem míjel, dívali, co jím. Tehdy před 20 lety jsem v Praze pobyl nejdéle tři týdny; letošní návštěva trvala jen pár dní. Ale Praha je určitě prosvětlenější a hlučnější. A zacpanější. Na druhou stranu mám dojem, že město přišlo o ten modravý opar, který se nad ním tehdy vznášel – pamatuji si ta modravá oblaka kouře za starými náklaďáky.

- Bylo tehdy složité bavit se s místními lidmi?
- Během své první cesty jsem mluvil asi jen s jedním místním člověkem, ale zato celou hodinu. Stalo se to na Kampě, šel jsem se podívat na dům, v němž Saarikoski bydlel na ulici Rosy Luxemburgové, a zeptal jsem se na cestu jedné mladé ženy. Vyměnili jsme si nakonec adresy a já jí napsal. A už za tři týdny jsem za ní přijel znovu. Navštívil jsem Prahu v letech 1988 a 1989 celkem třináckrát.

- Byl jste už tehdy rozhodnut stát se spisovatelem? Nebo to rozhodnutí padlo až později?
- Už jsem tenkrát psal nějakou dobu. Pak jsem na jaře 1989 uspěl v jedné literární soutěži. Dostal jsem tu zprávu do Prahy, táta mi volal a říkal, že moje jméno bylo v novinách. Zúčastnil jsem se té soutěže s povídkou, v níž jsem popisoval právě ty svoje pražské zážitky. Domnívám se, že literární soutěže jsou pro mladé spisovatele velmi důležité – na svůj text se člověk dívá jinak, když ho má poslat porotě; a pokud je dokonce oceněn, může mít takové povzbuzení rozhodující vliv.

- Dostal se do vašich textů nějaký pražský motiv i později?
- O tom neobyčejném roce jsem později už nikdy nedokázal psát. Ten příběh by mohl obsahovat všechno možné, přelomové okamžiky ve světě i romantiku, ba i napětí, ale neumím to téma uchopit. Mám pocit, že je to námět pro úplně někoho jiného, někoho, kdo píše údernější a emocionálnější texty než já.

- Fotografie, které jste nám promítal při květnovém literárním večeru v Café Nordica, nebyly obyčejné „turistické“ fotky. Měly silný emocionální náboj. Fotografujete často? Řekl jste, že si deník nepíšete, protože to je pro spisovatele jen další práce – používáte místo něj fotografie?
- Když jsem byl mladý, tak jsem měl se sebevyjádřením tak naspěch, že fotografování kráčelo bok po boku s psaním. Měl jsem pocit, že se všeho musím chopit hned, zaujmout k tomu stanovisko. Šlo o to, že stojím sám za sebe a mohu a smím něco říct. Fotografování byl takový pozvolný začátek mého komentování okolního světa, jakoby ve spolupráci se světem samým. Asi jsem se vždycky vyhýbal konfliktům. Dnes fotím už jen členy rodiny – svět se mě už tolik netýká. Je to trošku depresivní, znavené, vzpomínám s nostalgií na tu dobu, kdy jsem byl nadšen vším, co jsem viděl. Ale teď už mám na práci jiné věci.

- V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste začal psát, aby vám někdo naslouchal. Jste sám dobrý posluchač? A čí příběhy byste rád poslouchal?
- Je fakt, že se mi nikdy nedařilo o svých věcech mluvit. Ale na druhou stranu při psaní nejde o mne. Při psaní jde o téma, o námět. Dám příklad. V dětství jsem bydlel v Turku, v centru města. V létě jsem chodíval na plovárnu. Když jsem se z ní vracíval, letní ulice byly suché a tiché. Měl jsem mokré vlasy, ale svět byl suchý. Měl jsem podivný pocit, po něčem jsem toužil, ale nevěděl jsem po čem. Ten pocit jsem se později snažil popsat; už se o to snažím léta, ale nemůžu se dostat k samotném jádru věci, dostal jsem se jen někam blízko něj. Zachycování pocitů otevřelo něco, něco jako spojení se světem, bylo to místo setkání. Básně tanka starých japonských mistrů jsou taková místa setkání. Psaní a čtení jsou podle mého lékem na nevyhnutelný pocit samoty.

- Kdo byl na počátku vaším literárním vzorem? A koho čtete nyní?
- Po Saarikoskim přišli Veijo Meri, Antti Tuuri a Antti Hyry. Pak Richard Ford, pak Jasunari Kawabata a Džuničiró Tanizaki. Ale jediná knihu, kterou dokážu číst ve tři ráno, když se probudím a nemůžu usnout a mám pocit, že je všechno už definitivně špatně, je výbor z básní tanka, které přeložil Tuomas Anhava.

- Sledujete práci svých kolegů? Kdo ze současných finských spisovatelů je podle vás nejzajímavější v evropském měřítku?
- Veijo Meri asi už nepíše, ale jeho knihy nezestárly, jeho eseje jsou příkladem nejhbitějšího a nejúčinnějšího myšlení v naší zemi. A Antti Hyry vydá na podzim nový román!

- Myslíte si, že humor Strýčkových ponaučení může u Čechů zafungovat, anebo musí být člověk Fin, aby vašim dílům opravdu porozuměl? Jak byla tato kniha přijata třeba v Německu?
- Když si Němec přečte finský román, nabude dojmu, že všechny postavy jsou alkoholici a že se všichni pořád jen hádají. Finský dialog je bezesporu docela přímý, zdvořilostní slovíčka chybějí, a té kořalky se taky dost vypije. Ve Strýčkových ponaučeních je však podstatná úcta a přátelství mezi chlapcem a mužem a tenhle příběh je jistě platný všeobecně. Je těžké posuzovat svůj vlastní humor, ale řekl bych, že spíš nutí k úsměvu a ne k hurónskému smíchu. Sám se směju, když si myšlenka najde zkratku, nebo když někdo vidí nějaký pocit či situaci velmi přesně.

- Román Strýčkova ponaučení byl nominován na cenu Finlandia, zdůrazňujete ovšem, že ji nezískal. Jak moc je ve Finsku důležité být nominován na literární cenu nebo ji získat?
- Když to řeknu přímo, tak jsem měl radost, že jsem se do nominace dostal a byl jsem zklamaný, když jsem nevyhrál. Základní pocit byl podobný jako při závodech na lyžích v první třídě. Další pocity jsem nijak hlouběji neanalyzoval. Ve snech se to ale asi dělo – když jsem se dozvěděl, že cenu nedostanu, zdál se mi sen, že jsem ryba. Rybář mě vytáhl do člunu, ale pak mě zase pustil zpátky do jezera. Byl jsem podměrečná štika.

- Vloni vyšel váš zatím poslední román s názvem Co je štěstí. Kde se tedy štěstí skrývá? Hledáte ho ještě?
- „Zeptej se sám sebe, jsi-li šťastný, a přestaneš být,“ napsal J. S. Mill. Pokusil jsem se z toho poučit. Štěstí se stalo povinností, ale do téhle hry by se člověk neměl nechat zatáhnout. Štěstí a katastrofy nám nabízejí jedno za druhým, sladké a kyselé. Není snad štěstí nakonec to, když si uvědomíš, že na otázku „ co je štěstí“ se vždycky najde nová odpověď?

- Vaše knihy jsou napsány jednoznačně z mužského pohledu. Myslíte při psaní také na čtenářky? Má cenu vůbec rozlišovat mezi čtenáři a čtenářkami?
- Myslím na čtenáře, který je líný a netrpělivý. O mužích píšu prostě proto, že je znám líp. Jednou z nejmilejších čtenářských reakcí pro mě bylo, když mi jedna žena řekla, že teď svému muži rozumí mnohem lépe.

- Mluvil jste o tom, že jste nikdy nepsal básně. Který žánr byste si chtěl vyzkoušet? Nebo chcete zůstat u krátkých próz?
- Já se pokouším jen popisovat, básníci vidí. Krátká próza je mi nejvlastnější, takový text, který vidíte najednou celý, jako kousek silnice.

- Na čem pracujete nyní?
- Píšu příběhy o mužích a čtení. V dětství jsem nikdy neviděl muže, který by si četl. Strejda sice měl na poličce vyrovnanou řádku „Koltů“ a „Šerifů“, ale on ty kovbojky nečetl, spíš to bylo tak, že pro muže činu byly tyhle knížky něco jako stranické legitimace. Když mám v nějaké finské knihovně besedu o svém psaní, sedí v publiku sedmadvacet žen a manžel jedné z nich. Z jeho výrazu je patrné, že ho tam dotáhla násilím.

- Na jakou otázku byste rád odpověděl – a ještě vám ji nikdo nepoložil?
- Nechtěl byste zařídit dlouhodobý pobyt v našem nervovém sanatoriu?