Finský prozaik Petri Tamminen (1966) vystudoval žurnalistiku a jako novinář i několik let pracoval, než se stal v roce 1998 profesionálním spisovatelem. Sám o sobě tvrdí, že je velmi plachý, a aby mu někdo vůbec byl ochoten naslouchat - aby navázal vztahy s ostatními lidmi -, musel začít psát. Rodilý Helsinčan se po studiích z ruchu hlavního města přestěhoval do venkovského domu v krásné jezerní krajině severně od Lahti a do jeho textů tak mnohem víc pronikla příroda. Lidské osudy a mezilidské vztahy jsou ovšem autorovým hlavním tématem od samého počátku tvorby.

Tamminenovu literární kariéru nastartoval úspěšný debut Životy (Elämiä, 1994), jehož základ tvoří devětatřicet kratičkých, zhruba stránkových próz, v nichž shrnul životní osudy svých hrdinů v obdivuhodné zkratce a s humorným nadhledem. Přestože v zásadě navazuje na velké mistry finské povídky Anttiho Hyryho, Anttiho Tuuriho a zvláště pak Veija Meriho, zvolil Tamminen velmi osobitý styl, který sám charakterizoval takto: „Napsal jsem mezi řádky velké mezery, doufal jsem, že se do nich čtenáři vejdou a naplní si je vlastními vzpomínkami. Tato základní idea je přítomna ve všech mých dílech.“

Další sbírka povídek nazvaná Mužský stesk (Miehen ikävä, 1997) potvrdila Tamminenův talent a zároveň jej definitivně zařadila mezi „mužské“ spisovatele, tedy ke skupině autorů, kteří prostřednictvím literatury brání pozice mužů ve finské společnosti ovládané silnými ženami, podobně jako třeba jeho o málo starší kolegové Kari Hotakainen, Juha Seppälä či Hannu Raittila.

Románový debut Chybný postoj (Väärä asenne) Tamminen vydal až v roce 2000, šest let po povídkové prvotině. Hlavnímu hrdinovi, novináři Harrimu, jednoho dne manželka oznámí, že čeká dítě, a roztočí tak spirálu úzkostí a obav, v nichž se budoucí otec trpící bakteriální fobií zmítá. I v románu si autor udržel úsporný styl – krátké věty a opakování větných konstrukcí vytvářejí poměrně rytmický celek zbavený navzdory tématu veškerého sentimentu.

Poté se Tamminen vrátil opět ke své hlavní zbrani – lakonické próze – a v rozmezí dvou let mu vyšly knihy Schovávačky (Piiloutujan maa, 2002) a Vzpomínky (Muistelmat, 2004). Jen málokdo vzpomíná v sedmatřiceti letech a toto Tamminenovo dílko má také do klasické memoárové literatury pořádně daleko. Autor do knihy shromáždil líčení obyčejných a přesto jedinečných chvilek svého života. Polemizuje s životopisy, v nichž je život zobrazen jen jako souhrn velkých činů a úspěchů. Pokud na ně budeme čekat, ten skutečný život nám může snadno proklouznout mezi prsty.

Předloni pak Tamminen vydal druhý román Strýčkova ponaučení (Enon opetukset). Hlavní postava románu – nesmělý dospívající mladík – má jediný cíl: chce dospět ve stejně vtipného a hrdinného muže, jakým je jeho rozšafný strýc. Ten je sice jen o deset let starší, ale už dobře ví, jak to v životě chodí. Nebo aspoň chodit má. 

Petri Tamminen je držitelem celé řady literárních cen (mimo jiné byl v roce 2006 román Strýčkova ponaučení nominován na nejvýznamnější finskou literární cenu Finlandia). Jeho díla byla přeložena do švédštiny, němčiny, lotyštiny, polštiny i japonštiny.