Ve středu 18. listopadu 2009 předal belgický král Albert II. Cenu nizozemského písemnictví (Prijs der Nederlandse letteren) Ceesi Nooteboomovi. Cenu v hodnotě 40 000 eur uděluje každé tři roky Nizozemská jazyková unie (Nederlandse Taalunie) a spisovatelům z nizozemské jazykové oblasti ji střídavě předává nizozemská královna a belgický král.

Taková jsou holá fakta, ale jak to proběhlo přesně? Při předávání jsem byla osobně. Nizozemská jazyková unie se totiž systematicky snaží zdůrazňovat význam překládání, a tak jako překvapení pro laureáta nechala o pár týdnů dřív natočit v amsterodamském Překladatelském domě film, kde Nooteboomovi překladatelé žijící v Nizozemsku předčítají ze svých překladů – já jsem četla úryvek z Nooteboomovy novely Ráj ztracený (Paseka 2008). Film se promítal před zahájením vlastního ceremoniálu a vbrzku bude k vidění i na autorových webových stránkách www.ceesnooteboom.nl.

V bruselském Královském paláci tedy tentokrát zazněla i čeština. Kromě skupinky, která se podílela na tomto filmu, dostali ovšem pozvání i Nooteboomovi překladatelé z nejrůznějších zemí a mnozí z nich se do Bruselu skutečně (i oni na vlastní náklady) vypravili. „Filmová“ skupinka si ale udržela určitou výlučnost i v tom, že jsme se při recepci jménem všech překladatelů směli sejít s Albertem II. a jeho ženou Paolou. Belgická královská rodina je příkladem vícejazyčnosti – i když je známo, že jsou v zásadě frankofonní (královna Paola je přitom rodem Italka), mluví oba velmi pěkně nizozemsky. Zda nizozemsky také čtou, je jiná věc. Když slovinská překladatelka poznamenala, že přeložila i „vašeho, belgického spisovatele Erwina Mortiera“ (minulý týden dostal v přímém televizním přenosu cenu nizozemských knihkupců AKO), zdálo se, že královna to jméno slyší poprvé. Přesto má skutečnost, že spisovatelé tuto nejvýznamnější cenu nizozemské jazykové oblasti přejímají z královských rukou, bezesporu velký symbolický význam.

Nizozemská jazyková unie slučuje Nizozemsko, Vlámsko a Surinam a jejím cílem je rozvíjet nizozemský jazyk, literaturu a školství. To se zrcadlí i ve složení poroty: tentokrát v ní byli dva profesoři z Amsterodamské univerzity, dva profesoři z vlámských univerzit (Gent, Leuven), surinamská spisovatelka Ismène Krishnadath, nizozemská spisovatelka s indonéskými kořeny Marion Bloem a vlámský autor Marc Schaevens.

Přestože se cena tedy uděluje každé tři roky, proběhl tento ceremoniál v Královském paláci v Bruselu naposled v roce 1995, kdy cenu z rukou Alberta II. dostal nizozemský spisovatel Harry Mulisch. V roce 2001 zde měl cenu převzít jiný nizozemský velikán Gerard Reve. Přítomnost jeho partnera Joopa Schafthuizena při ceremoniálu však nebyla žádoucí – oficiálně proto, že se o udělení ceny nevhodně vyjadřoval v médiích. Neoficiálně se toto rozhodnutí přičítalo tomu, že proti Schafthuizenovi v té době běželo vyšetřování v souvislosti se zneužíváním nezletilého. Reve, trpící Alzheimerovou chorobou, se však bez Schafthuizenova doprovodu nemohl obejít. Obnos (tehdy 16 000 eur) mu byl nakonec poukázán poštou a cenu mu přijel předat domů zástupce Nizozemské jazykové unie. K dalšímu zádrheli došlo v roce 2007, kdy měl v Bruselu cenu převzít nizozemský spisovatel Jeroen Brouwers. Tento autor rozpoutal rozruch kolem finanční odměny. Ve srovnání s knihkupeckými cenami (AKO, Libris – 50 000 eur) a Cenou P. C. Hoofta (za celé dílo – 60 000 eur) označil obnos 16 000 eur ve spojení s touto státní literární cenou za „výsměch“. Když se ukázalo, že vzhledem k platným pravidlům částku nelze jen tak operativně zvýšit, Brouwers cenu zhruba měsíc před slavnostním předáním odmítl. V roce 2008 pak příslušné instance odhlasovaly zvýšení na současných 40 000 eur (plus 20 000 eur určených k propagaci a šíření autorova díla) a rozhodly, že vyhlášení dalšího laureáta se výjimečně o rok uspíší. Brouwers tehdy vyjádřil ochotu cenu za nových podmínek přijmout, ale takovou možnost organizátoři zamítli. Brouwers tak vlastně vybojoval zvýšení ceny pro své kolegy. Tak se stalo, že belgický král Albert II. letos předával tuto cenu po čtrnáctileté přestávce.

Zmínila jsem už, že Nizozemská jazyková unie zdůrazňuje význam překladů a překladatelů. Zaznělo to i v projevu Alberta II.: „Jste spisovatel, který získal mezinárodní status. Ten se přirozeně opírá o čtenářské obecenstvo přesahující nizozemsky mluvící čtenáře. Vaše díla jsou přeložena do mnoha dalších jazykových oblastí. Některá dokonce vycházejí nejprve v jiném jazyce; právem udržujete se svými překladateli živé kontakty, jste totiž přesvědčen, že špatné překlady jsou vražednější než žádné překlady. Překládání je řemeslo i umění. Je to umění, protože každý jazyk, každá kultura má vlastního ducha, vlastní osobnost. Zásluha dobrého překladatele spočívá v tom, že po zevrubném seznámení s textem dokáže svébytnost jednoho jazyka věrně převést do jiného jazyka. Překlady zaujímají v nizozemských a vlámských knihkupectvích, ale i na mezinárodním knižním trhu významné místo. Vzhledem k tomu, že globalizace naší planety neustále pokračuje, spočívá význam překladů v tom, že tak občané mají příležitost seznámit se s jinými kulturami a získat pro ně větší pochopení. Pronikají tak do světa toho druhého a mohou se vyvarovat fanatismu vlastní pravdy.“

Vlámský premiér Kris Peters (v zastoupení vlámské ministryně kultury Joke Schauvliegeové, která byla indisponována – snad proto vyslovoval tento řečník jako jediný Nooteboomovo křestní jméno se začátečním „k“ místo „s“ a také z Marcela Reicha-Ranického se v jeho ústech stal „raniki“, což mu pokaždé vyneslo lehce pohoršené zašumění v sále): „Na Nooteboomově psaní překračujícím hranice mají svůj podíl i překladatelé a lesk ceny, kterou dnes oslavujeme, dopadá i na ně. Nooteboom jejich zásluhy velkoryse uznává. Dovolím si ho tu citovat doslova (...): ,Jeden z největších překladatelů v dějinách světa, svatý Jeroným, však víte, co přeložil Vulgatu, ten vychrtlý muž v poušti v červeném kardinálském plášti a s hodným lvem, knihou a lebkou, je patronem všech překladatelů. Nic menšího by nebylo dostačující. Protože překladatelé, když se vyvedou, jsou alchymisty, kteří přeměňují zlato jednoho jazyka ve zlato druhého jazyka, a už jen proto by je měli vyvažovat zlatem...’“

A střípky osobních dojmů? Mnoho známých tváří: hned na bruselském nádraží spisovatel Jan Siebelink, v sále pak básník Remco Campert, zmíněný vlámský spisovatel Erwin Mortier, vlámská spisovatelkaSaskia de Coster, nizozemská spisovatelka Connie Palmenová s novomanželem Hansem van Mierlo (brali se před týdnem), významným politikem. Nizozemský ministr kultury Ronald Plasterk. Pracovníci nizozemského i vlámského fondu na podporu překladů, publicisté. Mnoho překladatelů (a tak teď například vím, že ve dvoumilionovém Slovinsku vycházejí nizozemské knihy v nákladu 1000 – 1500 kusů, což se v desetimilionové ČR děje jen v lepším případě; že v ani ne půldruhamilionovém Estonsku působí pod hlavičkou ministerstva kultury fond, který ze všech sil propaguje estonskou literaturu v zahraničí...). A jinak: cinkání křišťálových přívěšků obrovských lustrů v mírném průvanu. Působivé vystoupení zpěvačky Nynke Lavermanové, která kombinuje fríštinu (jazyk fríské menšiny v Nizozemsku) s portugalským fadem. Závan zašlých časů z červených livrejí s prýmky a šňůrami. A na závěr oběma nohama na zem: na nástupišti před příjezdem vlaku do Amsterodamu se návštěvníci Královského paláce poznají nejen podle svátečního oblečení, ale i podle toho, že honem pořádají obložené housky z nádražního bufetu, protože – belgický král promine – „recepce“ byla ve skutečnosti jen lehké občerstvení a my, „severní sousedé“, jsme byli na nohou od časného rána a v půl třetí odpoledne před sebou měli ještě tříhodinovou cestu domů.

Proslovy, vyjádření poroty i děkovná řeč laureáta jsou v nizozemštině k nalezení na http://prijsderletteren.org/Cees_Nooteboom.php.