Claude Habibová, profesorka na Sorboně, je uznávaná autorita na období francouzského 18. století. Napsala již celou řadu románů a knih esejí, kromě jedné knihy od J.J. Rousseaua, již editovala, se však u nás podle celorepublikového katalogu českých veřejných knihoven zatím nenachází její jediná kniha. To se nyní zásluhou nakladatelství Academia mění: v českém překladu totiž vyšla její publikace Francouzská galantnost. V šesti kapitolách autorka čtenáře seznamuje s významem i historickým, literárním, společenským a obecně kulturním vývojem galantnosti, tj. pojmu reprezentujícího určitý vztah mezi muži a ženami.

Co znamená být galantní? Podle autorky jednodušeji vidíme a jsme schopni definovat to, co galantní není. Habibová líčí, jak se z Indie vrátila jedna její přítelkyně, která tam pracovala. K jejímu překvapení tam do ní na chodnících neustále vráželi muži. Nebylo to cílené, ale Indové se zcela jednoduše před ženami nesnižují. - Habibová používá i příklady z etologie: podobně jako u ptáků si samičky vybírají samečky na základě nejroztodivnějších kritérií, jimiž se jim samečci chtějí zalíbit, také v případě galantního modelu se muži chovají jako opeřenci a oddávají se okázalosti. Nadýmají se a chtějí oslnit. A jakkoli se to může zdát marnivé, je veškeré toto chování podle autorky výrazem odevzdanosti. Ve chvíli, kdy žena přestává být cenou skutečného boje, ale stává se soudkyní symbolického soupeření, moc se zvrátila. Rozhodnutí je na straně ženy.

Aby mohl být znovu objeven význam „preciózního projektu“ galantnosti, bylo podle Habibové nutné rekonstruovat pozadí nezdvořilosti, ze kterého preciozita vystoupila a nabrala smyslu. Jako ukázku citujme třeba autorkou uváděný výrok M. de Montaigne „Na klozetu či na manželce si představíme přijatelněji řemeslníka než velkého hodnostáře; zdá se nám, že se nikdy nesníží ze svých vysokých trůnů až k životu“. Podle Habibové bezpochyby již není vhodné postavit ženu, byť i jen syntakticky, na místo nočníku. Pohrdání k trávicímu ústrojí se dodnes nezměnilo, zatímco sexualita se nám jeví jako úkryt tajemství lidské duše.

Habibová takto ukazuje, co nám dnes z ideje galantnosti ještě zůstalo, ale hlavně co vše už je z ní ztraceno. Soudobé vztahy mužů a žen na Západě líčí velmi kriticky: dnes podle ní ženy mluví o přátelích jako síti, národě jako celku sociálních výhod, o manželovi jako coachovi. „Co z toho mám?“, ptá se Habibová smutně. „Žádná něha, žádné nadšení, žádný duchovní vzlet.“ Autorka konstatuje, že po rozkladu romantického ideálu lásky následovalo soudobé „citové bezvěrectví“, jež vyvolalo mezi muži a ženami „pouze rozvrat, nedůvěru a rozumující hořkost na způsob Kundery. Vznikla záhada moderního neštěstí“.

Autorka na mnoha místech polemizuje s feminismem. Přijmeme-li, jak nás k tomu podle ní nutí feminismus, že galantnost je podvodem určeným k tomu, aby zastíral fungování patriarchátu, zapomínáme, že nadvláda muže nad ženou se provozovala bez galantnosti po tisíciletí a bez ní pokračuje i ve většině současných kultur. Je lepší se s touto feministickou vizí pronásledování rozejít, protože galantnost nikdy nesloužila k utiskování žen, ale vznikla dle Habibové jako šťastná forma vztahu mezi pohlavími. Čím více svěřujeme policii a soudům péči o ochranu žen, tím více narůstá nebezpečí násilnického chování. „Pokud ženy svěřují policii péči o svou ochranu, komu přenechají povinnost civilizovat mužskou touhu?“, ptá se Habibová pateticky. Právě ženy přitom podle ní mohou způsobit, aby byli muži pozorní a uctiví, ale ještě je nutné, aby to chtěly a aby uznaly, že jim tato povinnost přináleží. Jemnost mravů podle ní nepadá z nebe.

Na četných stránkách své knihy se Habibová věnuje rozborům krásné literatury, jíž se v závěru svého textu stává mocnou apologetkou: znovuobjevení citové kultury totiž podle ní vyžaduje návrat ke krásné literatuře, ne proto, aby byl „vybroušen kritický duch a formován občan“, ale „aby byla literatura objevena jako svůdná konzervatoř umění milovat a vyjadřovat lásku“. Je to příliš idealistické? Možná, i když na autorčinu obhajobu uveďme, že se v celé své knize projevuje jako autorka přijímající lidskou povahu se vším, co je v ní obsažené, a právě proto, díky tomuto svému „realismu“, prosazuje potřebu galantnosti.