Barva střídá barvu, fialové, žluté, modré kostky domů tvoří celé dlouhé ulice. Jedna z kostek představuje cukrárnu a u kavárenského stolku před růžovým domem sedí na židličce plyšový medvídek.

Za běžných okolností by takový obrázek evokoval představu dětského pokojíku a hry v plném proudu. Ne ale po setkání s románem Amberville. Kdo román přečetl, bude spíš čekat, že každou chvíli medvěd vysrkne zbytek kávy, rozloží si noviny a nerušen projíždějícími auty, za jejichž volanty sedí další plyšáci, se pustí do čtení. Barevné ulice a plyšoví hrdinové, to je prostá realita románu, který vyšel v roce 2007 v gigantickém švédském nakladatelství Bonniers.

Samotný fakt, že děj knihy nesou místo obvyklých lidských postav plyšová zvířata, by ovšem sotva zajistil knize takový úspěch, jakého se po svém vydání ve Švédsku a následně na světových knižních trzích dočkala. Jen těch knih pro děti, které zavrhly lidského hrdinu ve prospěch nějaké fantastičtější a zábavnější možnosti. Jenže Amberville vypráví prostřednictvím hlavní postavy Erika Medvěda drsný příběh, v němž jde o život.

Úvod se nese v duchu klasické gangsterky, když několik zabušení na dveře Erikova bytu na padrť rozbijí celý jeho poklidný život. Do bytu vtrhne velký šéf podsvětí se svými nohsledy a dá nebohému medvědovi ultimátum – splnit prakticky nesplnitelný úkol, nebo brutálním způsobem sejde ze světa Erikova milovaná manželka, Emma Ramlice. Jako zapomenutý bumerang se tak vrací Erikova neslavná minulost a čtyři léta rané dospělosti strávená v Kasinu Monokowskij, podsvětní baště města Mollisan Town. A jelikož minulosti nelze uniknout, nyní bezúhonný a vážený občan Erik Medvěd povolá své tři dávné kumpány a stává se opět vůdcem party bez skrupulí. Je zřejmé, že při plnění úkolu se půjde přes mrtvoly. Pro Erika je tu ovšem oproti minulosti jeden podstatný rozdíl: tentokrát se přes mrtvoly půjde ve jménu lásky.

Všudypřítomná plyšová kopyta, látkové čumáky a obočí vyšitá křížkovým stehem sotva odlákají čtenářovu pozornost od toho množství rekvizit a prvků, které jsou jako doma na stránkách detektivek takzvané drsné školy. Zápletka nese neklamné rysy černého románu, detektivního žánru vzniklého v USA před druhou světovou válkou. Mollisan Town má vedle pestrobarevných čtvrtí také své šedé a ponuré oblasti, a noc plná zářících neonů odhaluje jeho ostré zuby. Čtyřmilionové město má hierarchii ne nepodobnou kupříkladu Chicagu meziválečných let. Početnou vrstvu občanů diriguje špička oficiálních zástupců ministerstva životního prostředí a nadto církve, od nichž vedou nitky do podsvětí a ještě o něco dál, až k děsivým možnostem městské Skládky. Spolu se vpádem mafiánského holuba do Erikova života se zakládá děj plný akce, který vytváří permanentní napětí.

Ve své studii o typologii detektivního románu (1973) píše literární vědec Tzvetan Todorov, že čtenářův zájem o děj takové knihy je udržován očekáváním toho, co se stane. V závorce udává Todorov lakonický výčet těch nejběžnějších důsledků: mrtvoly, zločiny, rvačky. Toho všeho se skutečně v průběhu pátrání po Seznamu smrti dočkáme. Násilí, které je nosným prvkem černého románu, je pro Erika a téměř všechny ostatní postavy v průběhu děje obvyklým prostředkem docilování plánů, jakkoliv se to ve světě obývaném plyšovými hračkami zdá nemyslitelné. Dočkáme se i dvou brutálních vražd, při nichž je ve vzduchu cítit spálenina, praskají švy a létají chomáče bavlny. Ještě překvapivější je pak citový chlad, jenž projevy násilí doprovází, další nezbytný rys charakterizující drsné postavy černé detektivky. Erik a jeho tři „spolupracovníci“ se v podstatě nijak neliší od gangsterů, k nimž jednu dobu patřili, jejich metody zastrašování a mučení si s mafií v ničem nezadají. Jenže v drsném světě se hrubě nevyplácí být mušketýrem. Nejpodstatnějším rozdílem mezi Erikovou partou a kupříkladu Hyenou Battailem tak je motivace – zatímco gangsterský hyena či samotný Nicholas Holub jsou vedeni ryze egoistickými pohnutkami, je Erikovo jednání motivováno snahou pomoci někomu blízkému, nejprve manželce, posléze také dvojčeti Teddymu. Podobně za jednáním Sama Gazely a Tom-Toma Vrány lze najít kladný cit, přátelství k Erikovi. Peníze, slibované starým kamarádům jako odměna v samotném počátku příběhu, jsou ze strany Erika Medvěda spíše jen znakem nejistoty ohledně pevnosti dávných svazků, dále v příběhu už se o nich nemluví.

Amberville se ale nespoléhá jen na napětí vytvářené přítomným dějem a zachovává také tajemství, životodárný prvek klasického detektivního příběhu, který se ovšem neomezuje jen na tento žánr a obohacuje strukturu mnoha děl, v nichž jeho postupné rozkrývání přispívá k čtivosti a zároveň představuje oblíbené postmoderní prolínání žánrů. V románu Amberville jsou tajemství hned dvě. Spolu s hrdiny příběhu netušíme, jak je to ve skutečnosti se Seznamem smrti, jestli vůbec existuje, kdo jej sestavuje a jak z něj nějaké jméno vyškrtnout. A navíc se postupně odhaluje tajemný příběh Erikovy rodiny a jeho bratra Teddyho, který vrcholí překvapivým odhalením týkajícím se Emmy Ramlice a na ústřední dějovou linku se tak plynule napojuje.

K udržení správného tonusu podstatně přispívá struktura románu. Neosobní vypravěč sedmadvaceti kapitol je vždy v nejlepším přerušován osobním vyprávěním některých postav. Nejčastěji se jedná o dlouhé promluvy Teddyho Medvěda. Jejich retardační funkce je jen zdánlivá, právě proto, že jsou hlavním zdrojem informací o životě obou dvojčat, byť z perspektivy vypravěče poněkud nespolehlivého. Zároveň vnášejí Teddyho monology do románu plného násilí úvahy o tom, co je za daných okolností víc než příhodné – o dobru a zlu. A zatímco dobrem posedlý Teddy přemítá donekonečna o tom, kde se v plyšácích bere zlo a jak je vlastně definovat, jeho identický bratr pracuje na aktivní záchraně Teddyho života prostředky mírně řečeno zavrženíhodnými. Úvahy Erikova bratra jsou, jak lze nejprve z jejich povahy tušit a jak posléze naplno vyplyne z děje, výplodem nemocné mysli a čtenáře mohou až nudit či iritovat, nicméně kontrast mezi hloubavou a neúnavnou analýzou dobra a zla na jedné straně a frenetickou činností reálných figur na straně druhé je výmluvný. Žádná z postav románu by v Teddyho úzkém měřítku neobstála. O nikom z Erikovy party včetně něj si ani není možné dělat iluze, dokonce Tom-Tom Vrána, přihlouplý obr budící svou dojemnou měkkostí téměř soucit, závěrem neodolá v náporu stresu snadnému cíli a dá příšerný průchod latentní agresi. Jenže fatální trhliny dostanou i postavy považované za vzor ctnosti a čistoty – otec dvojčat Boxer Bloom, Emma Ramlice a samozřejmě hlavní záporná postava, Tučňák Odenrick.

Zažít úhel pohledu ústřední negativní figury je nám umožněno prostřednictvím dalších několika kapitol vsunutých do hlavního vyprávění, ač netušíme až do jeho odhalení, že jde právě o hlavního představitele církve, „cesty dobra“. Přestože tyto úseky nejsou přímým vyprávěním faduxe Odenricka, jsou autentické a šokují mírou zla, která tuto postavu charakterizuje. Svým přístupem k městu jako k vlastnímu majetku napodobuje tučňák mafiána Elihu Willssona ze stránek románu Rudá žeň klasika žánru drsné školy Dashiella Hammetta, i když Odenrickovi nejde ani tak o peníze jako o absolutní manipulaci. Rovněž ostatní tři vložené kapitoly, jež jsou výpověďmi vedlejších postav příběhu, mají v sobě značný potenciál čtenáře šokovat, jak odhalují nepřikrášlenou skutečnost. Z promluvy Hyeny Batailla pochopíme, co jej dovedlo až na místo totálního zmaru a udělalo z něj bezcitnou zrůdu, navíc se utvrdí jasně negativní důsledky dlouhodobého podlého plánu Hada Marka. Emma Ramlice ve své promluvě boří všechny vzletné představy, které o ní čtenář získal prostřednictvím zaslepených očí obou dvojčat, a představuje se jako povrchní lhářka neschopná ušlechtilého citu. A sugestivní proud vědomí mučeného Velblouda nenechá nikoho na pochybách ohledně povahy Sama Gazely a sadismu jdoucího až na dřeň. Ještě dále se těmito náhledy do konkrétních myslí obecně relativizuje povaha těch, kterým by snad člověk měl tendenci přisuzovat jen kladné vlastnosti. Nebo snad už čtenářova představa fikčního světa Mollisan Townu po několika prvních stranách drsného příběhu nezahrnuje plyšové kožíšky a knoflíkové oči?

Obraz antropomorfizovaného plyšáka v mysli čtenáře se skutečně musí vzhledem k probíhajícímu ději podstatně upravit. Přesto jistá obecná charakteristika spojená se zvířaty, které plyšáci představují, zůstává platná. Tak si had ponechává vlastnosti přisouzené mu již na základě starozákonního příběhu o vyhnání z ráje a představuje v ambervilleském příběhu typ zrádce, královnou skládky je potkanka, jíž sekunduje hyena a netopýři, mafiánský holub má své gorily, o děsivých vlcích a tygrovi v rolích Šoférů smrti ani nemluvě. A naopak hlavním hrdinou celého příběhu je medvěd, plyšový medvídek, k jakému ani není třeba si vytvářet nějaké sympatie, vždyť je to téměř prototyp objektu náklonnosti z dětství většiny čtenářů. O to těžší je přijmout relativitu Erikovy skutečné povahy, kladné konotace spojené s neživým medvídkem by mnohem snáze obstály konfrontovány s jeho bratrem.

Plyšové hračky jako důležitý atribut dětství, to je s největší pravděpodobností jedna z věcí, jimiž se fikční svět románu Amberville liší od našeho vlastního, reálného světa. Fakt, že v této knize to budou plyšová zvířata, která si prožijí její děj, přijmeme na první straně. Přítomnost lidské postavy není vlastně tak úplně vyloučena, s přibývajícími stránkami ale očekávání proluky do světa lidí slábne, je zřejmé, že Mollisan Town je prostor sám pro sebe, kde lidská stopa otisk nezanechá. Principy tohoto světa jsou zvláštní směsí něčeho, co důvěrně poznáváme a co může fungovat stejně dobře pro plyšáky jako pro člověka, a nových, překvapivých faktů, z velké části vynucených podstatou obyvatel tohoto světa. Přes jednoznačný dar života tak kupříkladu plyšáky doprovází jistý dojem průmyslovosti, jelikož se nerodí svým matkám, ale na továrním pásu. Jejich výchova následně už ovšem probíhá řekněme „obvyklým“ způsobem, a i když na plyšové hračky v dětském pokojíku medvědích dvojčat opravdu nenarazíme, na lampičky ve tvaru fotbalových míčů ano.

Paralel s naším světem je vlastně mnohem více než odlišností. Život po přivezení do rodiny probíhá na známé ose, děti se duševně vyvíjejí, chodí do školy. Dospělí plyšáci si volí různá povolání, vdávají se a žení se a pokud je jejich život v souladu s oficiálními požadavky, v poněkud totalitním přídělovém systému nic nebrání jejich žádosti o děti. Ve světě plyšáků je prostor pro umění všeho druhu, pro velká nákupní centra, pro alkohol, je tu prostor pro erozi vlastního názoru vtíravou reklamou. A navzdory vší kontrole a systému je tu prostor pro chyby, jaké zapříčiní například traumatické dětství Tom-Toma Vrány.

Přes všechnu podobnost jsou zjevné některé rozdíly zabraňující úplnému ztotožnění světa románu Amberville s tím naším. Stabilní počasí, jiná hierarchie ministerstev, Magnus jako bůh-stvořitel. Ztotožnění by totiž nebylo žádoucí, protože svět plyšáků by přišel o svou samostatnost a jeho obyvatelé by se stali jen oživlými věcmi. Dva nejmarkantnější rozdíly – jakým způsobem přicházejí plyšáci na svět a jakým z něj odcházejí – by jako rozlišovací znak rozhodně nestačily. De facto nejsou od vzniku a zániku plyšových zvířátek ve světě lidí odlišné vůbec, stačí jen zelenou dodávku nahradit jakýmkoliv autem zavážejícím hračkářství a červený pick-up lze s drobným zjednodušením připodobnit k popelářském vozu blížícímu se ke kontejneru s věcmi z vygruntovaného pokoje adolescenta. Proto ten mírně kuriozní fakt, že počasí nad Mollisan Townem je neměnné, získává hodně na důležitosti. Navíc je jistě velká výhoda pro plyšáka, když si může být jistý, že ho ve chvíli procházky nechytne silná průtrž mračen.

Z toho, co plyšáci jedí, je zřejmé, že v jejich světě stejně jako v lidském existují zvířata, jen jejich klasifikace co do nebezpečnosti je od té naší odlišná. Nebezpečným predátorem číslo jedna je pro plyšáky pochopitelně mol (to je mimochodem jeden z mála nabízejících se žertů, které na účet plyšových postav zazní). Tím se dostáváme od narození k druhému pólu života plyšáka. Tam stejně jako na jakéhokoliv jiného tvora čeká smrt. Protože ale ošoupanost je snad jediným příznakem vyššího věku a jak se dozvíme, „i utržená hlava se dá přišít zpátky“, plyšáky nečeká smrt jak ji známe, instituce bez zákonů a pravidel, naopak tu panuje řád a smrt je tak předmětem obrovské, byť skryté moci. Plyšáci mají nicméně podobně děsivou představu o nahodilosti smrti jako my lidé, protože princip cest obávané červené dodávky je stejně jako to, kam Šoféři plyšáka dovezou a co se stane poté, obestřen tajemstvím. Oproti přídělovému Seznamu mláďat je Seznam smrti tak tajený, že o samotné jeho existenci prakticky nikdo neví, nikdo nemá přesnou představu o tom, že osud začátku i konce jeho života je napsán na nějaké listině. To otevírá prostor pro dohady. Dopídit se alespoň k zrnku pravdy lze prostřednictvím mýtů, jež světu Mollisan Townu dodávají rozměr hloubky, vývoje a ukotvenosti. Seznamu smrti je věnováno mnoho pověstí, zmínky o něm obohacují refrény stovky let starých básní, jeho vyobrazení podle některých plyšáků lze nalézt i ve freskách největšího chrámu Sagrada Bastante.

Pro tajnosti okolo posledních věcí plyšáka má jejich strážce mnoho dobrých důvodů. V neposlední řadě přispívají k potřebě duševní útěchy, kterou mohou plyšáci nalézt u boha a církve. Ten paradox, že je pro nicnetušící plyšáky nejvyšší pozitivní morální autoritou a zároveň pánem nad jejich životy, si fadux Odenrick shlížející z výšky na „své“ město slastně vychutnává. Nezdá se, že by krutý a zlo ztělesňující tučňák sám v něco věřil, spíše opájený svou mocí působí, jako by chtěl převzít piedestal určený Magnusovi. A naopak každá chvíle, kdy si tučňák uvědomí nedostatky své moci, třeba právě při pohledu z okna na Počasí, je pro něj nesnesitelná.

Touhu po moci a kontrole na různých úrovních sdílejí s Odenrickem i další záporné postavy, mezi nimiž rafinovaností vyniká Had Marek. Jeho obludný plán se zrodil z docela ušlechtilé touhy kreativně se vyjádřit a sebechválou zaslepený had se neštítí pro svůj cíl ničit umělecký potenciál a životy jiných. Mizerný umělec na strategickém místě nenápadně a trpělivě usměrňuje podobu veškerého literárního trhu. Jeho taktika je z hlediska obecného myšlení o literatuře poměrně zajímavá a také pěkně jedovatá: zaškrtit proud „čitelných“ knih, ponechat čtenářům jen nestravitelné experimentátory a klasiky, a po patřičně dlouhém čase předhodit vyhladovělému publiku vlastní tvorbu, která je svou přístupností zasytí jako dlouho odpíraná laskomina. Bylo by zajímavé dozvědět se, zda Markovi plán vyšel. Dříve ale domelou pomyslné Magnusovy mlýny a právě skrz svůj vlastní plán dojde had drastického konce. Příznačně se tak stane na nejtemnějším místě celého fikčního světa, na Skládce, a spouštěcím mechanizmem konce je zrada ze strany kamaráda.

Literatura se tedy za pomoci Hada Marka a také Hyeny Batailla zapojuje do zápletky jako pole, na němž se střetnou nečekaně silné negativní vášně. Tvůrčí procesy a krize sledujeme přímo spolu s oběma autory, dokonce se nám dostane možnosti zahloubat se do Hadovy příležitostné poezie, vzniklé při čekání na Šoféry. Co je to za zvláštní literární hrátky, začlenit tímto způsobem literaturu do děje napínavého románu a učinit z ní navíc důležitý prvek cesty k řešení? Zdá se, že autor Tim Davys se čtenáři hraje několikanásobnou hru. Jednak je to ona klasická hra detektivního žánru, který vyzývá čtenáře k souboji o odhalení tajemství, v tomto případě dvojitého. Tuto hru překrývá a relativizuje hra s přimícháváním prvků, jaké by v detektivce být neměly, jednoduše řečeno všeho dalšího, co přímo nepatří do rámce detektivní zápletky. A matení soupeře je korunováno volbou postav, ty opět odkazují nad rámec detektivky, a tentokrát do míst, jež nemůžeme přivlastnit žádnému jinému žánru, pokud se nechceme vrátit k výše zmíněné literatuře pro děti.

Literární hravost je zjevně Timu Davysovi vlastní, je to téměř modelový autor toho, čemu říkáme postmoderní literatura. Jeho hra se čtenářem jde totiž ještě dále a překračuje hranice vymezené knize její první a poslední stránkou. Kromě jediného zaměstnance jeho domovského nakladatelství Bonniers totiž nikdo netuší, kdo vlastně Tim Davys je. Z několika anonymně vedených rozhovorů s novináři (pochopitelně nejistými, zda ten, kdo odpovídá na jejich otázky, je vůbec autorem románu), vysvítá jedině to, že jméno autora je pseudonym, za nímž stojí osoba švédské národnosti. Jinak je neznámý skoupý na slovo s tím, že kniha je důležitější než její autor, a nevážnost svých odpovědí jen posiluje suchým tvrzením, že by hlavním hrdinou knihy udělal Sama Gazelu, kdyby jen měl od této postavy patřičný odstup. Román Amberville tak ozvláštňuje třetí tajemství, jehož odhalení si zatím autor nechává pro sebe. Hra tak může pokračovat, lze si klidně představovat, že u laptopu nad stránkami dalšího chystaného díla o světě Mollisan Townu sedí přihrbený plyšový žabák a neohrabanými žabími prsty ťuká do kláves.

Jak to tedy je se světem, který pro nás vytvořil kdosi jménem Tim Davys? Jsme v krajinách drsné velkoměstské detektivky s travnatými ostrůvky filozofického románu, nebo snad dokonce ve světě fantasy? Nakolik jsme se dostali za hranice našeho lidského světa? Ve chvíli, kdy se dozvíme, že Had Marek jeden čas přispíval do Dagens Nyheter, čili do reálně existujícího největšího švédského deníku, je téměř možné rozložit si mapu Švédska a hledat město plyšáků třeba jen kousek severovýchodně od Stockholmu. A tento pocit blízkosti je na místě. Nepoznáváme se snad? Rozladěnost řidičů nad věčnými objížďkami kvůli práci na silnici nebo snaha o protekci pro ne až tak chytrého synka, to jsme přece my. Amberville lze spatřovat jako moderní bajku, podobenství o světě lidí, jež nám má prostřednictvím jiného druhu postav dát odstup od sebe samých a předestřít nám náš vlastní svět s novou intenzitou. Není důležité, že pro plyšáky neexistují rozmary počasí, protože jde předně o rozmary ve vzájemných vztazích, a ty plyšáky postihují stejně, jako je tomu ve vztazích mezilidských. Jde o volbu mezi dobrem a zlem, přesně jak to vidí Teddy Medvěd, jen je někdy nesmírně těžké rozlišit, co je co. Oba póly nicméně koexistují i v drsném světě a dokonce se mističky vah v závěru převáží na tu šťastnější stranu. Lidskému čtenáři, který by snad smutnil nad tím, jak ani v plyšácích už není špetka dobrého, proto budiž hřejivou útěchou, že poslední slovo neměly pistole ani falešné úsměvy. Doslov si vybojovala čistá láska.