Zasadit detektivní příběh, který se údajně dá přiřadit k žánru tzv. drsné školy, do pestrobarevného fantastického světa obývaného plyšáky, zní docela praštěně. Na druhou stranu tento nápad vyvolává očekávání a zvědavost: přece to nemůže být jen ptákovina, zvlášť když se na obálce dočteme, že „práva na knihu už byla prodána do více než 20 zemí“. Třeba to bude legrační. Třeba to bude napínavé a originální a třeba příběh obsahuje něco navíc, co detektivní žánr přesahuje.

Duhové, podle místních názvů vskutku multikulturní město Amberville nepředstavuje žádný ráj na zemi. Zdejší obyvatelé plyšáci mohou být fanatičtí, sadističtí, posedlí mocí, povrchní nebo beznadějně zamilovaní, ale v každém případě se jim zpravidla nedá věřit. Navíc je tu někdo nebo něco, co řídí jejich životy. Například úřad, který rozhoduje o jejich způsobilosti vychovávat nového plyšáka přivezeného z továrny. Kdo však určuje, pro kterého z chlupatých obyvatel si ten který den přijede červený pick-up a odveze ho neznámo kam, čímž dotyčnému (pravděpodobně) skončí život? Nikdo přesně neví, kolují různé pověsti. Třeba ta o Seznamu smrti, ačkoli zřejmě jde jen o báchorku pro děti. Hlavní postava vyprávění, Erik Medvěd, nicméně dostane za úkol škrtnout z tohoto seznamu jméno svého bývalého mafiánského zaměstnavatele. Času je málo, následky, pokud by se to nepovedlo, děsivé - vyhrožují mu krutým usmrcením milované manželky Emmy Ramlice. Erika tak dožene jeho divoké mládí, musí znovu sehnat bývalé parťáky a začít pátrat. Časem vyjdou najevo mnohá překvapení, téměř žádná zvířátka nejsou tím, čím se zdají být. Je tu také Erikovo dvojče, které se s ním částečně dělí o zaměstnání a manželku. Jak to všechno dopadne, to snad není tak podstatné, ale dovolím si prozradit, že za nitky tahá církev.

Vytvořit fantastický svět, který by se odlišoval od těch, které už známe, určitě není snadné a tento pokus je sympatický. Jenže nedotažený. Plyšáky (povahy některých odpovídají klasicky připisovaným vlastnostem a představám – kancelářské myši, potkanka jako šéfka skládky, zlý had, zatímco jiné jsou vůči nim v naprostém kontrastu: mafiánský boss holub, sadistický gazela), barevnými ulicemi, zvláštním počasím a autíčky deportujícími odepsané jedince zde originalita víceméně končí. Ještě lze zmínit zvláštní font, který odlišuje pasáže věnované hlavní, jinak ovšem nepříliš zajímavé záporné postavě.
A detektivní příběh? Asi by člověk měl být zvědavý, jak děj bude pokračovat? Snad by se zápletka měla vyvíjet pokud možno logicky? Zvědavá jsem však nebyla ani přes „rafinované“ (podle mě nepříliš obratné) střídání časových rovin a perspektiv a některé zvraty v ději jsem překousnout nedokázala, ani když jsem si opakovala, že zákonitosti v tomto světě nemusí odpovídat našim. Mohla by si například dvojčata s identickým vzhledem, ale diametrálně odlišnou povahou střídat role, aniž by si toho okolí všimlo? Ještě násilněji vykonstruovaný je způsob, jak se Erik Medvěd dozví, odkud Seznam smrti pochází: Hyena Bataille, pracující na skládce, mu tuto informaci takřka vnutí za svolení zlikvidovat nenáviděného Medvědova parťáka Hada. Vysvětlení, proč toto svolení potřebuje, ale zkrátka nedává smysl.

Kdyby to vše bylo dohnáno do větší nadsázky a absurdity, dal by se text považovat za parodii, tak ale nepůsobí. Stejně tak není komický, přestože potenciál k tomu scény násilí mezi plyšovými zvířátky, nebo vůbec představa plyšáků vykonávajících běžné činnosti, mají. Autorka doslovu v knize vidí „moderní bajku, podobenství o světě lidí, jež nám má prostřednictvím jiného druhu postav dát odstup od sebe samých a předestřít nám náš vlastní svět s novou intenzitou“ (s. 300). Podobenství se samozřejmě dá najít téměř ve všem, ale tady mu poněkud chybí invence. Navíc se čtenář musí prokousat pokusy o filozofické přesahy na téma dobra a zla či státní a církevní moci a jejich původu, které však nepřinášejí nic nového. Snaha vykreslit komplikovanou duši Erika Medvěda a dalších postav na mě také příliš nezapůsobila a to, že se hlavní sympaťáci dopouštějí brutálních činů, aniž by to bylo aspoň vtipné jako třeba ve filmech Quentina Tarantina, můj dojem nijak nezlepšilo.

Když už kritizuji téměř vše, přidám také poznámku k překladu. Je samozřejmě ošemetné jej hodnotit, když nemám k dispozici původní text, ale například to, že se někdo „břinkavě chichotá“ (s. 59), že někde „zažil mnohé z nejlepších chvil svého života“ (105), že někoho „skoro jistý nebožtík odsoudil k smrti“ (139) a některé plyšáky „společnost péčí jich samotných nebo jiných vypudila“ (169) mě docela rušilo, takže jméno zkušeného překladatele Roberta Novotného v tiráži bylo nepříjemným překvapením.

Amberville by mělo být úvodním dílem plánované tetralogie, což však z českého vydání nelze vyčíst. Třeba se ukáže, že jde jen o jakousi „přípravu“, uvedení do svérázného světa, a to pravé teprve přijde. Zajímavé by bylo zjistit, kdo se pod pseudonymem Tim Davys skrývá. Osobně bych však ze švédské literatury doporučila jiné tituly.