Bylo to v roce 1992, když do budovy britské ambasády v blíže nejmenovaném pobaltském státě vstoupil ošuntěle oblečený muž a za sebou vlekl těžký kufr. Předtím navštívil americké velvyslanectví, ale tam byl se svým kufrem jako provokatér odmítnut. Oním mužem byl Vasilij Mitrochin, bývalý archivář sovětské tajné služby KGB a jeho kufr obsahoval pozoruhodné dokumenty o její činnosti. O archiv se staral několik desetiletí a stejnou dobu pečlivě opisoval, vynášel a skrýval tajné dokumenty. Po nějakém čase byl i se svou rodinou tajně převezen do Velké Británie a britskou kontrarozvědku čekalo několik let vyhodnocování.

Některé ze špionážních operací vylíčili Christoph Andrew, profesor soudobých dějin na univerzitě v Cambridgi, spolu s Vasilijem Mitrochinem, v knize s názvem Neznámé špionážní operace KGB, v češtině vydané v roce 2001. V závěru loňského roku dostali čeští čtenáři druhý díl, který se soustředí převážně na akce ve třetím světě.

Začátkem sedmdesátých let hlásila CIA Bílému domu, že třetí svět se začíná přiklánět na stranu Sovětského svazu a její zpráva soudila, že Brežněv a sovětské vedení mohou být se svým postavením ve světě spokojeni. V Bílém domě to však spokojenost nevyvolávalo; už v roce 1970, když zvítězil ve volbách v Chile socialista Salvador Allende, byl americký prezident Richard Nixon – jak tvrdí jeho tehdejšího poradce Henry Kissinger – vzteky úplně bez sebe. Déle než deset let totiž Nixon spílal demokratům, že nechali Kubu přejít do rukou komunistů, a teď to vypadalo, že jemu jako republikánskému prezidentovi se v Chile stane totéž. A tak se urychleně postaral o nápravu.

Nixonova návštěva Moskvy v roce 1972 a Brežněvova návštěva ve Washingtonu následujícího roku se staly vyvrcholením období uvolňování napětí v sovětsko-amerických vztazích. Spojené státy evidentně mlčky uznávaly právo Sovětského svazu dělat si ve východní a střední Evropě, co se mu zlíbí a sovětské vedení zase nechtělo provokovat Nixonovu vládu zpochybňováním amerického vlivu v Latinské Americe. Šéf KGB Andropov to tehdy vyjádřil jednoznačně: Musíme mít na paměti, že USA nám umožnily zasáhnout v Polsku a Československu a Latinská Amerika je zase sférou zvláštních zájmů Spojených států.

V roce 1972 došlo také k návštěvě amerického prezidenta Nixona v Pekingu. Bylo to v době sovětsko-čínského rozkolu a během této návštěvy poskytl Henry Kissinger maršálu Jie Ťien-jingovi informace o rozmístění sovětských sil na čínských hranicích, které byly podle jeho slov tak tajné, že k ním neměli přístup ani mnozí vysocí představitelé rozvědky USA.

Po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu, se na tomto teritoriu střetávaly v následné válce všechny možné rozvědky. KGB, CIA, pakistánská, íránská a saúdská zpravodajská služba a poskytovaly afghánským frakcím finance a výcvik. Časem v Moskvě pochopili, že tuto válku nelze vyhrát a tak sovětská armáda, tak jako v předcházejícím století britská, odtáhla s nepořízenou. Právě války v Afghánistánu prokazují, že dobrá rozvědka může sice někdy krátkodobě znásobit diplomatickou a vojenskou sílu státu, ale nedokáže trvale vykompenzovat slabé stránky jeho systému.

Počátkem jednadvacátého století se Rusko i Západ nadále vzájemně špehují, konstatují autoři závěrem. Jedno se však přece jen změnilo: spolupracují v boji proti terorismu. Přínos knihy – kromě poutavého čtení, je také v tom, že otevřeně poukazuje na stále větší snahu zvláštních služeb míchat karty ve vysoké politice a když je to účelné, že dokonce najdou v současném globálním světě společnou řeč.