Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa

Práce se uceleně zabývá polským antisemitismem včetně dnešního tzv. antisemitismu bez Židů a hlavními milníky polsko-židovských vztahů posledních dvou set let. Sleduje vývoj stereotypu Žida v průběhu 19. a 20. století a skrze něj se snaží postihnout specifika historického vývoje moderní polské společnosti a roli, kterou Židé, přesněji jejich obraz, sehráli při utváření kolektivní identity polského národa. Ve spojitosti se socioekonomickým postavením Židů se také zaměřuje na relativní hospodářskou zaostalost polské společnosti v rámci světové dělby práce a její zranitelné postavení mezi Německem a Ruskem.

Stereotyp Žida pojímá autor jako vědění, jež v polské sociální realitě existuje objektivně, čili nezávisle na konkrétních lidech, kteří ho sdílejí, přičemž představuje určitý protiklad k tomu, jak Poláci chápou sami sebe. Dekóduje stereotypní obraz Žida jakožto specifickou formu xenofobie, pomocí interpretace symbolického jazyka židovského stereotypu odkrývá její obecně platnou funkci v kolektivním vědomí společnosti a obnažuje emoce a jejich spouštěcí mechanismy, které za určitých okolností vedou k násilí vůči cizincům (Židům).

Faktograficky spočívá těžiště práce ve společenských událostech a reáliích zejména v rakouské Haliči a v ruské Kongresovce zhruba od poloviny 19. století do roku 1918 a potom v meziválečném a komunistickém Polsku do roku 1968, kdy režim drtivou většinu Židů, respektive občanů židovského původu, donutil ze země odejít. Zvláštní pozornost autor věnuje chování Poláků k Židům v souvislosti s druhou světovou válkou a holocaustem. Výkladovou osu práce, která je rozdělena do šesti kapitol, představuje stereotypní vědění o Židech, na něž se autor soustřeďuje z několika úhlů pohledu daných odlišnými sociálními kontexty.

První kapitola se soustřeďuje na stereotyp Žida a jeho funkci v prostředí polského venkova, přičemž se snaží načrtnout základní kontury vidění světa jen povrchně christianizovaných zemědělců, které existuje v blíže nespecifikovaném historickém čase a v kontextu práce představuje k uchopení (polského) moderního antisemitismu východisko. Stereotypní vědění chápe autor jako relikt pohanských časů, kdy bylo třeba kvůli přírodním nebo válečným pohromám přinášet bohům lidské oběti, a pojímá Židy jako ztělesnění smrti, což nejzřetelněji ukazují předsudky o rituální vraždě. Zároveň autor zkoumá roli Židů v (post)feudální společnosti na území někdejší polsko-litevské unie a sociální antagonismus, který mezi rolníky vyvolávala.

Druhá kapitola zobrazuje diametrálně odlišný svět polské šlechty, její povstalecké a konzervativně-katolické tradice a zrod moderního nacionalistického hnutí. Sleduje vývoj kdysi pozitivních šlechticko-židovských vztahů, které se s nastupující průmyslovou revolucí po zrušení nevolnictví a se sílícím národnostním útlakem zvlášť v ruské a pruské části Polska začaly zhoršovat. Poslední část pojednává o obtížích, jimž historicky slabé etnicky polské měšťanstvo muselo čelit při své transformaci v moderní buržoazii. V souvislosti s Židy, kteří ji do značné míry suplovali, věnuje pozornost genezi polské moderní (středostavovské) kolektivní identity a zrodu tzv. antipolonismu jakožto světopohledu, jenž chápe moderní svět jako spiknutí namířené výlučně proti Polákům a Polsku. Tématem třetí kapitoly je výrazná role emancipujících se Židů v socialistickém hnutí od poslední třetiny 19. století a v meziválečné komunistické straně v souvislosti s rostoucími protižidovskými sentimenty. Analyzuje stereotypní obraz Žida-bolševika, který posílila zkušenost polsko-sovětské války let 1919–1921 v návaznosti na boj o hranice nového samostatného státu. Poslední oddíl se soustřeďuje na okupaci východní části země Sovětským svazem v letech 1939– 1941 a údajnou židovskou kolaboraci se staronovým okupantem. Stereotypu Žida, jeho roli v polské politice od 90. let 19. století po rok 1968 (kromě období nacistické okupace) a antisemitismu jakožto politické doktríně se věnuje čtvrtá kapitola. Rýsující se snahy řešit „židovskou otázku“ dává spolu s předešlou kapitolou do spojitosti s těžkou hospodářskou situací a z ní vyplývajícími frustracemi společnosti.

Pátá kapitola rozebírá xenofobní stereotyp Žida jakožto vědění, které naplňuje svou praktickou funkci za specifických okolností při pogromech. Jejich mechanismem se zabývá při rozboru násilností v modelových případech Varšavy roku 1881, Lvova roku 1918 a Kielců roku 1946. Kromě toho popisuje pogromy posledních desetiletí carské říše, násilnosti v rakouské Haliči roku 1898, masakry po vyhlášení nezávislosti roku 1918, při polském tažení na východ a násilí za Velké hospodářské krize.

Poslední kapitola se týká nejen polské pomoci Židům, ale také jejich udávání, olupování a zabíjení v době holocaustu. Zvláštní pozornost věnuje lokálním „konečným řešením“ roku 1941 na územích dobytých Německem na Sovětském svazu, přičemž zejména na masakrech v městečkách Jedwabne a Radziłów ukazuje součinnost archaického stereotypu Žida s moderním racionálním uvažováním. Závěr práce dokumentuje debatu, jež v reakci na kontroverzní práci amerického historika a sociologa Jana Tomasze Grosse o jedwabenském pogromu probíhala v Polsku v letech 2000–2002. Na jejím základě se snaží postihnout specifické potíže a deformované chápání reality, jež polské společnosti desetiletí oficiálně i konsensuálně udržovaná lež o minulosti přinesla. Kromě polské, německé, ruské, anglosaské, izraelské, české a běloruské historiografie se výklad opírá o soudobé novinové články, pamflety, svědecké výpovědi, memoáry a sociologické průzkumy. Zvláštní akcent klade také na beletrii, která s ohledem na zvolenou metodologii zobrazuje relevantní lidské typy.