Podle Ivana M. Havla představuje kognitivní věda nejmodernější intelektuální odpověď na klasickou výzvu Poznej sebe sama. Nejnovější publikace referující o tomto oboru, Kognitivní věda dnes a zítra, podle editorů představuje soubor prací zastupujících všechny oblasti tvořící „toto víceoborové vědní odvětví, tedy lingvistiku, neuropsychologii a kognitivní psychologii, logiku, informatiku, neurologii či filozofii“. Ačkoli do knihy přispěly skoro tři desítky autorů (vedle zmiňovaného Havla třeba Jaroslav Peregrin, Ladislav Tondl, či Naděžda Pacltová), hned uveďme, že v ní nejsou zastoupeni zdaleka všichni odborníci, kteří se u nás kognitivní vědou zabývají: ani K. Pstružina, který zkoumal filozofické základy kognitivní vědy v knize Svět poznávání, ani Marek Petrů, autor knihy Fyziologie mysli – úvod do kognitivní vědy. Petrů se zastává „vědy v první osobě“, která by dokázala integrovat fenomenologickou analýzu (vnitřní pocity subjektu), a uvádí konkrétní experimenty, v nichž byly vnitřní pocity učiněny relevantní součástí měření.

Také recenzovaný sborník Kognitivní věda dnes a zítra se v některých kapitolách a s různým úspěchem zaměřuje na veličiny těžko měřitelné: Jozef Keleman kupříkladu upozorňuje na to, že je mýtem domnívat se, že existuje něco jako ryze logické, racionální myšlení; mysl je vždy ovlivňována našimi předpoklady a hodnotami. Další studie pojednává o vědeckém (či spíše pseudovědeckém?) výzkumu genia loci; Cyril Höschl se zase ve svém příspěvku zabývá vztahem umění a neurovědy. Podle tohoto psychiatra představují umění a hra „společného jmenovatele rozvoje sociální dimenze jazyka, motoriky a emotivity a z vývojového hlediska jsou nositeli značné selektivní výhody“. O tomto tématu už Höschl dříve zkráceně referoval na vlnách ČRo Leonardo, ale jeho cenný příspěvek patří k těm, které neškodí si připomenout. Podobným směrem míří také text arteterapeuta a teoretika výchovy Jana Slavíka o tom, jak je estetické vnímání přítomné v reálných životních situacích, které bývají „amalgámem aisthéta a noéta“, a že „mezi vědou a uměním jsou příbuznosti hlubší, než se obvykle předpokládá“. Mne asi nejvíce zaujal příspěvek Ireny Vaňkové s názvem Kognitivní ligvistika v kulturních souvislostech. Tato přední česká odbornice v tomto oboru ve svém textu vysvětluje, že kognitivně orientovaná lingvistika se zaměřuje na vztahy jazykových znaků k označovaným věcem: tedy hlavně k jejich obrazům, korelátům, konceptům, pojmům – utvořeným a existujícím jednak v lidské mysli, jednak v kultuře určitého společenství. Tak například hněv konceptualizujeme nejčastěji jako horkou kapalinu v uzavřené nádobě: své tělo prožíváme jako nádobu a emoce jako horkou substanci, jíž je tato nádoba naplněna (všechno se ve mně vařilo, vřela ve mně krev, bublalo to ve mně, vybuchl jsem, exploze zlosti). Přístup Vaňkové přitom sympaticky nepostrádá širší a hlubší oborové zakotvení, třeba i ve filozofickém konceptu „těla, společenství, jazyka a světa“ Jana Patočky.

Vzhledem k tomu, jak se stále zvyšuje význam, který v našich životech hrají sofistikované stroje, i k tomu, že časem budeme moci s našimi počítači komunikovat postřednictvím hlasu nebo jen prostřednictvím našich myšlenek, čímž se z dnešních lidí postupně stávají kyborgové, se výzkumy fungování lidské mysli stávají čím dál tím více důležité. Sborník Kognitivní věda dnes a zítra ukazuje, jak jsou tyto výzkumy a jednotlivé přístupy vzrušující, ale i roztříštené a nejednotné: jednotlivé stati se pohybují na široké škále od přísně exaktního výzkumu zkoumání lidských genů až třeba k významu těžko přesně definovatelných mytických archetypů jako mentálních reprezentací. Už jenom to, že se tak odlišné texty a tak různě orientovaní autoři, jimž navzdory všem rozdílům snad přeci jde o poznání téhož, objevili v jedné knize, si ale jistě zaslouží uznání.