Překlady z italské renesační poezie se naše knihkupectví ani antikvariáty vskutku příliš nehemží. Proto coby vzácný květ upoutal v minulých měsících pozornost překlad básní významného renesančního tvůrce Angela (či Angiola nebo Agnola) Poliziana, dokonce a překvapivě z pera známého básníka Jiřího Dědečka. Tím ovšem překvapení nekončí. Dědečkovy překlady totiž příliš renesančně nezní a není ani známo, že by mistr vládnul italštinou, takže všetečný čtenář či recenzent přirozeně zatouží pochopit, co se na cestě od originálu k překladu přihodilo. A tu mu naskočí nejedna vráska na čele a nejeden nehet je okousán, neboť podobná snaha nikam nevede. U všech přeložených básní je sice uveden italský incipit, což by mělo pátrání usnadnit, ale žádná Polizianova báseň takto nezačíná a žádná neodpovídá překladům ani obsahově. Stejně tak neexistuje žádné milánské nakladatelství Sossopra, které mělo publikovat v roce 1962 originál, a toho roku ani nevyšlo žádné jiné vydání Poliziana.

Otázku, jež se tímto vkrádá, tedy zda Poliziano pokryl svým jménem Dědečkovu volnou tvorbu, osvětlil nedávno básník sám v rozhovoru s Magdalénou Platzovou pro Respekt (č. 30/2009, s. 50–51). Vše prý bylo jen hrou, „gestem kurtoazie vůči dámě, pro niž jsem básně psal“. A emoce, z nichž básně vznikly („vášnivá touha, vztek, bezmocná něha, osamělost i strach z nicoty i jedovatý vtip a upřímná ješitnost stárnoucího lva salónů“) byly prý výhradně Dědečkovy.

Je-li autorem Dědeček, a nikoli Poliziano, pak nezbývá, než se na sbírku podívat zcela novýma očima. A je třeba říci, že poezie je to pěkná, vtipná, zpěvná a veskrze sympatická. Renesanční nápodoba vtiskla básním víceméně jednotnou metrickou formu a pevné rýmové schéma, které se jinak v současné poezii málokdy vidí, v rámci něhož však verše netrpí svázaností, ale naopak příjemně plynou ve svěžím rytmu. Největší cenu, spolu se sevřeností, básně mají ve své atmosféře: tím, že sestávají z pouhých osmi či devíti někdy i velmi krátkých veršů, neposkytují prostor pro motivickou architekturu a vyjadřují vždy jen jeden jediný moment či pocit, jako drobná lahodná sousta v pestré a dlouhé hostině (v níž jen zřídkakdy něco zaskřípe mezi zuby).

Obraznost básní je veskrze moderní, pár zmínek Florencie či Arna či pár historismů (kočár, zámek, louč aj.) renesanci nedělá. Z Poliziana a italské renesanční poezie, jejích zaběhnutých motivů, reálií, klíčových slov a filozofie lásky u Dědečka nezbylo nic. Ani forma rispettu (šestice jedenáctislabičných veršů) nezůstala zachována. Dispettem pak Dědeček vytvořil zcela nový žánr – je to rispetto naruby, v němž se dámě nedvoří, nýbrž spílá jí nebo i sobě samému a propadá sebeironii.

Zdá se mi, že Dědečkovi posloužil Polizianův paraván především k tomu, aby mohl básnit podle chuti, aniž by se ohlížel na tíhu literární tradice. Současný autor totiž nemůže napsat, aniž by se mu vysmáli, verše jako „Nenávidím tě anděli můj sladký“, „Jaký to plamen plá mi v hrudi?“ či „Jsem prázdný jako věchet slámy“. Je to nespravedlivé, ale mnohokrát proprané ingredience je dnes bohužel možné znovu použít jen jako humorný prvek. Výmluvou na Poliziana je naproti tomu dovoleno vše, a je to dobře. Poetika, kterou svým básním Dědeček vyhradil, není křečovitá, není to póza, není to ani renesance: jsou to čiré, vtipné miniatury spontánně vytvořené s využitím lexika celé básnické tradice. Jestli bylo kvůli podobné libůstce nutné hnát renesanční kamufláž až do takových extrémů, jako jsou italské incipity, a jestli v tom nebyla z velké části taky snaha o vyrobení literární události v době okurkové sezóny, to už si asi každý čtenář přebere po svém.