Běžná středoevropská představa o historii USA se většinou omezuje na konstatování, že americké dějiny jsou mnohem kratší než ty evropské, takže když se v Čechách stavěly katedrály, na severoamerických prériích se proháněli primitivní rudoši. Naivní obrázek pokračuje: během několika desítek let se z původních kolonií, jež získaly nezávislost na Británii, zformovaly Spojené státy americké, které v průběhu 19. století rostly a získávaly na síle i významu a během 20. století se staly jednou z hlavních světových velmocí. Podle této představy proběhl vývoj nového státu jaksi mimochodem; nakonec se všichni dohodli na jakémsi politickém řešení a jelo se dál.

Což samozřejmě není pravda ani náhodou. Historie osídlování amerického kontinentu je zároveň dějinami neuvěřitelného násilí, páchaného na původním obyvatelstvu, Mexičanech i samotných amerických osadnících. Kolonizace divokého Západu probíhala jakkoli, jen ne tak, jak ji líčily šestákové romány a později filmové westerny. V nich bílý muž přinášel zaostalcům civilizaci, pokrok a Boha; kdo se vzepřel, konal proti přirozenému Dobru a byl po zásluze potrestán. Skuteční poslové nového státu měli k obrazu stvořenému Johnem Waynem či Clintem Eastwoodem asi tak daleko, jako má mexická mula k arabskému plnokrevníkovi. Tito dobrodruzi využívali bezvládí, jež na dosud málo probádaném a kolonizovaném, ale obrovském území rozkládajícím se na západ od řeky Mississippi panovalo, i systému odměn, které úřady vypisovaly za nastolení pořádku. Indiány nikdo nepovažoval za právoplatné občany, spíše za škodnou, s níž je třeba naložit podle potřeby, čehož se rády ujímaly bandy vedené desperáty a zločinci.

Jednou z nejhorších byl i tzv. Glantonův gang, jenž řádil v letech 1848 – 1850 v pohraničních oblastech Mexika a USA. Úkolem jeho členů bylo shromáždit co možná nejvíce skalpů apačských nepřátel, za něž jim mexický generál slíbil vyplatit odměnu. Glanton a jeho muži však brzy přišli na to, že odlišit indiánský skalp od trofeje získané z hlavy Mexičana či dokonce bělocha je nemožné, a tak se rozhodli dát svému byznysu větší obrátky. Banda i její vůdce nakonec sešli ze světa tak, jak na něm působili: jednoho dne je přepadli Indiáni a většinu zabili a skalpovali.

Glanton byl zběhlý voják americké armády a platil jej mexický generál, což o situaci na americko-mexické hranici prozrazuje hned dvě věci. Zaprvé, samotné vojsko, jež mělo chránit civilní obyvatelstvo, se na všech těchto zvěrstvech aktivně podílelo. A zadruhé, tolik proklamovaná vláda zákonů a spravedlnosti byla v této oblasti ještě dlouho pouhým snem.

Cormac McCarthy je mnohými kritiky považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických prozaiků dneška. Ovšem za svou více než pětačtyřicetiletou spisovatelskou kariéru vydal pouhých deset románů, přičemž prorazil až na počátku 90. let prvním dílem tzv. Hraničářské trilogie, románem Všichni krásní koně. Tedy paradoxně až sedm let poté, co vydal Krvavý poledník, jenž je dnes považován za zásadní dílo moderní americké literatury. V českém prostředí byla jeho cesta k popularitě ještě více křivolaká: teprve díky souhře okolností, s níž se tu objevil překlad jeho zatím posledního románu Cesta, za níž autor dostal Pulitzerovu cenu, a film bratří Coenů, inspirovaný předchozím McCarthyho románem Tahle země není pro starý, se strhla mánie, jež autora vynesla takřka na samý vrchol českého žebříčku prodeje knih.

Potíž se všemi oceňovanými romány následujícími po Krvavém poledníku je ta, že jsou daleko mírnější a optimističtější, než to, co obsahuje McCarthyho opus magnum. Krvavý poledník je knihou vskutku nepřikrášlenou, krvavou. Jsme v ní svědky popisu jedněch z nejstrašlivějších aktů násilí v dějinách literatury. Lidé se tu vraždí na potkání, často aniž by k tomu měli jakýkoli důvod. Smrt je běžnější než jídlo, natožpak jiné, příjemnější věci.

Násilí zde funguje jako princip, na němž je založena historie lidstva (schválně zde nepíšeme pokrok); stojí v samotných základech transatlantické civilizace. Dějiny kolonií i kolonizace jsou v McCarthyho podání sledem nepřetržitého násilí, dech beroucích scén, jež nám hází, slovy doslovu k českému vydání, jako kusy "syrového masa". Americký Západ je tu vylíčen jako mytický prostor, v němž neplatí kromě zákonu pistole žádná pravidla, nejsou tu města, cesty, šerif ani poštovní úřad. Touto krajinou, osídlenou jen sem tam shlukem chatrčí, které jejich majitelé hrdě nazývají vesnice, a pak už jen zetlelými těly, kostmi i duchy dávno i čerstvě zemřelých osadníků, pistolníků, koní i hospodářských zvířat, putují bandy dobrodruhů i indiánských válečníků, kteří znají jediné pravidlo: zabij dřív, než to zvládne tvůj protivník.

Takoví jsou i členové Glantonova gangu, k nimž se připojí bezejmenný kluk. Zpočátku se zdá, že právě on bude hlavním hrdinou celého vyprávění: v úvodu jsme svědky jeho narození a posléze se seznámíme i s okolnostmi, za nichž se seznámí s Glantonem. Jenže kluk brzy ustupuje do pozadí a slovo i prostor dostávají jiní: samotný Glanton i jeho pobočník, tajemný soudce Holden. Kluk se čas od času v textu zase vynoří, ale v nesčetných střetech s nepřáteli prakticky nefiguruje. Jeho čas nastává až po rozprášení celé bandy a především v enigmatickém a pro McCarthyho typicky nedořečeném závěru celého románu.

Potud bychom mohli mluvit o relativně běžné knize, jejíž přitažlivost snad spočívá v jakési sadomasochistické doslovnosti, co se popisů zabíjení týče. Výjimečné dílo, srovnatelné svým významem i vlivem v americkém kontextu snad jen s Bílou velrybou Hermana Melvillea či romány Williama Faulknera, činí z Krvavého poledníku dvě věci.

Tou první je narativní styl i jazyk, jímž McCarthy píše. Poprvé se tu objevuje dnes pro něj tak typický znak: pro uvození přímé řeči nepoužívá uvozovky. Postavy tu sice mluví hovorovou řečí – není divu, vždyť jsou s výjimkou soudce Holdena naprosto nevzdělané –, ovšem samotný jazyk vyprávění je nezvykle košatý až biblický, opírající se o četné archaismy i nezvyklé metafory a přirovnání. Výsledkem je zvláštní směsice elegičnosti pramenící z popisů krajiny a okolí, i primitivity a brutality postav, jež tento prostor zabydlují.

V Krvavém poledníku však hlavně McCarthy uvádí na scénu jednu z nejzáhadnějších a nejodpornějších postav, jakou kdy americká literatura zrodila. Soudce Holden, snad založený na skutečném historickém předobrazu, je vskutku majestátní: obrovský, více jak dva metry měřící a 150 kilo vážící muž vinou poruchy autoimunity bez jediného chloupku na těle, jenž ovládá několik světových jazyků a má rozsáhlé znalosti v mnoha oborech lidského vědění, ať už jde o paleontologii, archeologii, lingvistiku, filosofii či právo. Nadto je velice zručný kreslíř a nadaný hudebník a tanečník.

Jenže dokonalost má k perverzi jen krůček, o čemž by mohla říci své taková Clarice Starling z Mlčení jehňátek. Soudce Holden je v lecčems podobný Hannibalu Lecterovi: oba své protivníky intelektuálně mnohonásobně převyšují, dokáží vemlouvavě hovořit ke svým posluchačům a v neposlední řadě své oběti vynalézavě, co možná nejzvráceněji zabíjet. A tak soudce při masakru indiánského ležení zachrání desetiletého chlapce, jen aby jej mohl následujícího rána usmrtit, skalpovat a bůhvíco ještě. McCarthy ostatně v textu mnohokrát naznačuje, že Holden je nejenom sadista, ale také pedofil.

K postavě soudce existuje přehršel interpretací; ta nejčastější říká, že Holden je ztělesněním Ďábla, falešným bohem, archónem, démonem zla. Je zřejmé, že se kritici nemýlí, Holden vskutku vykazuje překvapivě mnoho podobností se Satanem. Avšak považovat jej jen za jakýsi princip by bylo příliš zjednodušující. Holden je přes všechny své nestvůrné činy stále jen člověk, a to na svou dobu, tedy polovinu 19. století, nadmíru moderní. Je kupříkladu horlivým zastáncem darwinistické teorie přirozeného výběru (ačkoli ji samozřejmě nemůže znát, protože Darwin ji publikoval až o několik let později). Na otázku, jak se mají vychovávat děti, odpovídá, že by "se měly hodit do jámy plné vzteklých psů" (str. 155). Podobně radikálně přistupuje k celému životu: když je v úzkých, neváhá nabídnout závratnou částku za jedinou zbraň v tlupě – a pak ji bez skrupulí použít na příjemce hotovosti.

Zároveň je Holden vyznavač positivismu, který nestrpí, aby v přírodě existovala jakákoli tajemství. Vše musí zaznamenávat a překreslovat do svého tlustého notesu. Jen tak totiž věci dostanou řád a uspořádání; pak je lze bez obav vymazat z povrchu zemského, protože budou navěky existovat v knize, jejímž autorem je sám soudce. Ten v příběhu vystupuje jako demiurg, jenž přináší chaos i harmonii, dokáže zároveň tvořit i ničit.

Samotné povolání, jež Holdenovi McCarthy přisoudil, evokuje řád a spravedlnost: soudce by měl být tím, jenž rozhoduje, co je správné a co je proti přirozenému řádu věcí a společnosti. Soudce by měl být ze zásady objektivní, nestranný a mravní, což se ovšem o Holdenovi nedá prohlásit ani omylem. Soudce morálkou a etikou, dvou fundamentech lidské civilizace, pohrdá: "Mravní zákon lidstvo vynalezlo proto, aby silné zbavilo práv ve prospěch slabých." (str. 260).

Kdo je tedy v McCarthyho příběhu oním objektivním okem, svědkem, jenž zaznamená, co se skutečně stalo a kdo by za to měl být potrestán? Není to nikdo z Glantonova gangu, dokonce ani kluk, jenž odmítá soudce zabít i udat úřadům. Mohl by to být vševědoucí vypravěč, stojící nade všemi postavami. Jenže ten si nechává mnoho zásadních informací pro sebe, i když víme, že je před námi skrývá. A tak nezbývá, než se opět uchýlit k veličině zvané osud. Jinak se totiž štěstí, s nímž kluk projde všemi masakry, ani samotný závěr románu, kdy se osudy kluka a soudce naposledy protnou, vysvětlit nedá.

Krvavý poledník je úžasná kniha. McCarthy se nesnaží popsat historii, jak se skutečně stala, v knize vystupuje jen málo zásadních historických postav. Ani se nepokouší čtenáři poskytnout mravní ponaučení či etické východisko, nemluvě o útěše a rozhřešení za všechny ty popisy otřesného násilí. Jeho román je čistě jen záznamem historie odehrávající se na hranici mezi Mexikem a USA, mezi řádem civilizace a chaosem anarchie, mezi rozumem a šílenstvím, mezi přeludem a skutečností. Je to hra autora s publikem, demiurga s posluchači, Holdena s osudem kluka. Jak říká soudce, válka je nejvyšší hra. Válka je Bůh. Kteroužto skutečnost by měl čtenář laskavě vzít v potaz, protože jiného Boha v téhle knize nenajde.