„Lucifer. Musí to být Lucifer,“ řekl zcela samozřejmě Mike Carey lidem z nakladatelství DC, když za ním přišli s dotazem, která z postav dnes již legendárního komiksu Sandman by si zasloužila vlastní řadu. Tenkrát se na něj dívali dost nedůvěřivě, protože postavit příběh na pánovi pekel, který se vzdal svojí funkce…

Jenže Mike Carey si byl jist sám sebou, podobně jako působí sebejistě sám Světlonoš, temný anděl, jenž se bez křídel ocitl v Americe, kde si pořídil luxusní restauraci, aby v ní mohl hrát lidem na piáno. Pochopitelně bylo mnoho způsobů, jakým se takového úkolu zhostit. Carey si ovšem uvědomil, že bude psát komiks o bytosti, která nemá žádné svědomí, nedrží sliby a sleduje pouze svoje osobní cíle. To chce speciální přístup.

Komiks dostal nálepku +18 let a pustil se do dobývání komiksového světa. Carey dostal prostor, skvělé výtvarníky a postavu, která je nejen schopná čehokoli, ale není pro ni problém dělat ani ty nejobtížnější věci. Musel pochopitelně nějak navazovat na Sandmana. Vzal si z něj procházení nejrůznějšími světy, skládání příběhu z detailů jednotlivých epizod a pozitivní přístup k nadpřirozenu jako takovému. Carey se ovšem pouští do magie s ještě daleko větší chutí, než to dělal Neil Gaiman. Už v první knize se Lucifer v žoldu Nebe utká s bezejmennými prastarými božstvy, za kterými cestuje po šamanských stezkách, radí se s prapůvodními tarotovými kartami, jež nemají zrovna dobrou náladu, a zachrání malou holčičku, která komunikuje se svými mrtvými babičkami.

Připomenout si první knihu je přitom zejména u Lucifera navýsost důležité. Sandmana můžete číst vlastně na přeskáčku. Gaiman je rozevlátý, načrtává jednotlivé fresky velkoryse, kousky skládanky upouští tak, abyste si jich snadno všimli. Jenže Lucifer vám nedá nic zadarmo ani v legendách, ani v komiksu. Všechno je precizně semknuté, všechno souvisí se vším a všechno je do detailu naplánováno. Mike Carey uvažuje ve velkých celcích (Lucifer vyšel v Americe v jedenácti knihách a u nás tomu nebude jinak) a teprve druhá kniha dává čtenářům tušit, o jak epický příběh se vlastně jedná. Carey umí dokonale pracovat s technikou příběhů na pokračování a není se čemu divit, že čtenáři čekali na každý další díl se zatajeným dechem.

Vzhledem k tomu, že druhá kniha vychází v Česku právě po roce od dílu prvního, nezbývá našim čtenářům, než si přečíst obě knihy najednou. Ovšem je to povinnost radostná. Ve dvou knihách už se dá výše popsaný prvek skvěle docenit (a přitom se těšit na to, až budeme mít k dispozici celou sérii), každý detail má své místo a Lucifer i jeho autor konečně poodkrývají karty.

V první knize otevřel Lucifer dveře do nebytí. Klíče k nim dostal od Boha všemohoucího, jemuž se ovšem Luciferovy plány přestávají pozdávat. Druhý díl rozehrává vysokou hru, ve které proti Světlonošovi stojí sebevražedné nebeské hordy andělů rozhodnuté zbavit se odpadlíka za každou cenu, vládkyně podivného asijského pekla, která vzala Luciferovi křídla, a kdosi, kdo skrývá nejen mnohá tajemství, ale také archanděla Michaela.

K tomu všemu připočtěte nejrůznější bytosti, které se chtějí dostat k tajemné bráně do nikam, démony a sumerská božstva… Zkrátka děj se ani na chvilku nezastaví a Ďábel se krom obvyklého tahání za nitky musí vzdát nesmrtelnosti a nasadit vlastní život (a mnoho a mnoho dalších), aby z téhle bitvy vyšel bez ztráty kytičky.

Do děje se vrací i malá Eleine a její mrtvé babičky, aby se ukázalo, že je ještě daleko důležitější, než se mohlo zdát v první knize. Všechno zkrátka a dobře směřuje k tomu, aby Lucifer naplnil věštbu tarotových karet. Je ovšem předem jasné, že toho nedosáhne nějakými neefektními prostředky. Jedná se přece o Světlonoše, padlého anděla, kterého se bojí i sám Bůh. Všechno bude ve velkém stylu a s mnohými efekty. Carey zkrátka předkládá komiksovou pochoutku, která vás musí okouzlit i tím, jak bezskrupulózní jeho hlavní postava je.

Kresby se protentokrát ujali Peter Gross, Ryan Kelly a Dean Ormston. Každý příběh kreslí (podobně jako u Sandmana) někdo jiný a komiks tak neupadá do stereotypu jako třeba série Preacher. V jejich stylech si vybere každý, stejně jako se některý hodí k doprovodu skvělého scénáře více či méně. Je nejen co číst, ale je se i na co dívat.

Horší je oproti prvnímu dílu pouze redakce. Minule na ní dělali tři lidé, tentokrát pouze jeden. Je to znát. Štěpán Kopřiva si sice s Luciferem už rozumí lépe než v první knize, ale některé jazykové kostrbatosti se dají označit jako zbytečné chyby z nepozornosti. Na knize zarazí i hřbet druhého dílu, jenž je kanárkově žlutý a vedle prvního rudého vypadá poněkud podezřele. V originálním vydání je to ale zcela stejné a česká verze se pouze drží předlohy. Naštěstí zejména druhý detail nemůže zkazit dojem ze čtení výborného komiksu.