Tommy Taylor je mladý čaroděj. Zažívá řadu dobrodružství s věrnými přáteli Peterem a Sue po boku, čelí nástrahám strašlivého hraběte Ambrosia a má okřídlenou kočku jménem Mingus. Jenže to všechno je jen fikce, náplň celosvětově nejpopulárnější knižní série, která skutečnému Tomymu zajistila nehynoucí slávu a zároveň zničila život. Protože Tommy je syn spisovatele, který ony knihy píše, a miliony fanoušků si myslí, že v tom musí být něco víc, něco kouzelného. Což je prostě šílené, jak Tommy na řadách conů, jejichž návštěvami se po otcově záhadném zmizení živí, neváhá opakovat. On není ten Tommy! Jenže pak se začnou dít divné, opravdu divné věci.

Mezi řádky je jedním z komiksů, jejichž první kniha (tedy plus minus šest původních sešitů) vycházelo v magazínu Crew². Úspěch u čtenářů pak měl rozhodnout, zda se série dočká i knižního vydání. Mezi řádky ten úspěch mělo – podobně jako před nimi skvělé detektivní Skalpy. Na české komiksové pulty se tak dostává první skutečně autorská práce Mikea Careyho. Ten si sice získal pověst jednoho z nejlepších scenáristů současnosti už v Luciferovi, ale přes nespornou kvalitu a vlastní vizi, kterou projektu vtiskl, se jednalo o spin-off populárního Sandmana Neila Gaimana (pro kterého napsal i komiksovou verzi románu Nikdykde, což je asi nejslabší věc, kterou si od něj mohli čeští čtenáři zatím přečíst).

Carey ve zmíněných dílech dokázal, že je doma v oblasti městské fantasy a v metamytologii – jeho postavy procházejí velkoměsty a řadou panteonů, od japonského po křesťanský, které vytvářejí zajímavý kontrast a posilují nejednoznačnost činů hrdinů i padouchů. Protože co je v jednom narativním vzorci bílé, je v jiném černé… Mezi řádky zdroj těchto vzorců zaměnilo – místo náboženství čerpá obecně z žánrů a klasických děl světové literatury – ale jinak nabízí Careyho ve špičkové formě. A oproti Luciferovi ze začátku i dost odlehčeného – což se však s přibývajícími stránkami radikálně mění.

Na začátku ovšem dostane čtenář sarkastickou představu, co by se stalo, kdyby Harry Potter dospěl a žil mezi mudly – a někdo najednou práskl všechno, co v Bradavicích zažil, bulváru. Hlavně ty pikantní a krvavé věci. Přesně tomu čelí Tommy Taylor. Jeho cesta po stopách otce ho přivede nejen na pokraj příčetnosti, protože realita, které věřil, se najednou rozpadá, ale i na stopu organizace, která skrze literaturu, skrze texty, vládne světu. A která na Tomyho vyšle zabijáka, který je schopen – doslova! – rozložit své oběti na písmena. V samostatném vloženém příběhu se pak dozvíme, že tato organizace působila už ve viktoriánské době a mezi její spolupracovníky a později oběti patřil například Rudyard Kipling.

Mezi řádky boduje především ve třech disciplínách – v postavách, znalostech literatury a nápadité kresbě. Tom Taylor je typický hrdina s potenciálem. Z věčně napruzeného hejska, který sice všechno to taylorování nesnáší, ale není schopen dělat nic jiného, se rychle stává cílevědomý mladý muž, jehož tajemství jsou o to zajímavější, že si jejich existenci neuvědomoval ani on sám. Musela mu být ukázána – o což se postarala záhadná dívka Lizz. Ta je mimochodem i autorkou skvělého výroku, že studuje příběhy a jejich fungování, podobně jako vojáci zbraně a jejich složení. A Carey ukáže, že příběhy tak skutečně fungují. Především ve chvíli, kdy se děj přesune na zámek, kde byl kdysi napsán Frankenstein (a Miltonův Ztracený ráj) a kde Tommy narazí na sympozium věnované právě nejslavnějšímu dílu Mary Shelleyové. Nejprve zde každý z účastníků nabídne svůj pohled na hororový žánr (a jako vyloženě černohumorný vtípek funguje i několik stran hypotetického dobrodružství čaroděje Tommyho pojatých jako torture porno – včetně stažení roztomilých Sue a Petera z kůže) a následně dojde k ukázkové vyvražďovačce. V jejím průběhu zabiják Pullman sice odpojí telefony v objektu, ale „z úcty k tradici“ neopomene ještě navíc přestřihnout šňůry…

Carey jasně říká, že všichni a všechno jsme jen součástí fikce, umného tance slov, že když dojde na věc, nechováme se rozumně, ale instinktivně následujeme klišé okoukaná v nejrůznějších žánrech. Jako bonus pak Carey přidává skvěle zvládnutý literární zeměpis, v jehož rámci se hrdinové pohybují po místech, která ve svých dílech zvěčnili slavní spisovatelé a jejichž genius loci přímo ovlivňuje, k čemu dojde v přítomnosti. Český název Mezi řádky (v originále The Unwritten) je tak jedním z těch kongeniálních názvů, které říkají o díle vše podstatné. Bavíte se příběhem, ale zároveň se pídíte po drobnostech a narážkách a Carey ve vás šikovně vzbuzuje dojem, že ještě chvilku a budete snad dokonce před ním, že ho doběhnete a... ne, nedoběhnete, ale to nic nemění na tom, že ten pocit a naděje jsou opravdu slastné.

Peter Gross k tomu přidává náležitý obrazový doprovod. Není extravagantní v zachycení postav nebo míst, ale je schopen překvapit, přitvrdit a popustit uzdu představivosti (jako v již zmíněném torture porno pastiši). Většinou se ale snaží, aby vše vypadalo na první pohled co nejcivilněji. Na druhý pohled ale pochopíte, že za slupkou všednosti se toho skrývá mnohem víc. Komiks tak získává hypnotický rytmus, v němž se prolíná minulost s přítomností a fikce s realitou.

Je to zatím jenom začátek, ale zatím se zdá, že Carey se ani přes blížící se završení Lucifera nemusí o svůj titul scenáristy nejlepší komiksové fantasy série u nás bát.