Poselství z megafonu není složité. Máme vyjít ven s rukama nad hlavou. Někdo už otevřel dveře. Nebo je ti venku vyrazili?
Zvenku je cítit chlad, ale opravdová zima to není. Je brzo ráno. Vychází slunce.
Chci ven, na vzduch, ruce dám nad hlavu, nakročím. Alex mě strhne zpátky. A z druhé strany se na mě šklebí Kagan.
Drž se mě, opakuje Neústupný. Možná na něj začínám mít maličko alergii. Lidé vycházejí ven. Hlas z megafonu výzvu opakuje.
Vycházejí z domu mlčky. Žádná panika, žádný povyk. Jsou na tuhle chvíli připravení? Jdou pomalu, míjejí mě holky z jámy, drží se u sebe. Mám pocit, že poznávám i kluka s copem. Obličeje s palčivýma očima. A všimnu si toho vlastně až za chvíli. Tihle hledači pryčen ruce nahoře nemají.
Chlapík, který mě teď míjí, komíhá v ruce laťkou, ze které dole trčí hřebíky, jiný odrbanec v gumákách si nese krumpáč. To je ale armáda, tihle hledači pryčen. Brejlouni, holky, mají vizáže vyzáblých matematiků, pomatených básníků, zasněných počítačových géniů, mládež v odrbaných džínsách, manžestrákách, montérky a zabahněné kecky, kráčejí ven, jako kráčeli tunelem, tiše, jeden za druhým, skoro každý ale nese v ruce něco, čím jde švihnout, udeřit, bránit se.
Ta, kterou hledám, mezi nimi není, nebo vyšla mezi prvními, nevím.
Jsme poslední v prázdném domě, z jedné strany mám Kagana, Alex mě drží za loket, jdeme ven, Alex za náma kopnutím zavře dveře.
Z běloby sněhu vystupujou ojíněné keře. Až někde v dálce vidím paneláky. Kolem domu jsou zakrslé břízky, křoviny, tu a tam haldy cihel, povaluje se tam rezavý plech. Vypadá to jako staveniště.
Slyšíme hučení, kovový skřípot, blíží se k nám. A už je vidět, drtí před sebou stromy, křoví, od pásů mu odskakují šutry. Transportér, ze zelené a pískově žluté barvy na jeho bocích vystupují rudé hvězdy. Vedle řidiče stojí vysoký chlap v maskáčích, jednou rukou se přidržuje, v druhé drží megafon. Mezi keři postupuje řada chlapů, taky v maskačích, mají přilby, v rukou zbraně.
Mám skočit do křoví, zalézt do domu, řvát, že jsem inostraněc? Alex asi cítí můj zmatek, říká teď úplně klidně: Dělej všechno po mně, ok?
Transportér a řada vojáků míjejí hromady cihel, rojnice si rychle razí cestu křovinami, náš houfec na prostranství před domem je obklíčený.
A teď je vidíme, nejdřív se trousí za vojáky po jednom, ve dvojicích, když se ale rojnice zastaví před naším houfcem, ti lidé se sbíhají v dav, jsou všude mezi stromy, hrozí pěstmi, někteří svírají klacky, kusy cihel, jsou blízko, vzduchem sviští kámen a další, kluk přede mnou se hroutí s krvavou ranou na hlavě, křik davu krouhá nenávistný jekot, to do vojenských zad křičí ženské, chlapi, kteří nám hrozí, jsou ve vaťácích a montérkách i ve sportovních bundách, dobře znám tyhle vyžrané bachařské typy, kdykoli poznám držku fízla… velitel, co stojí v transportéru, dá megafon k puse, vykřikne… a vojáci se otočí, namíří zbraně nad hlavy křiklounů, vojáci nás chrání před davem.
A velitel ukazuje na náš houfec.
Trpělivost běloruského lidu je u konce!, zahřímá.
Klukovi vedle mě zbělelo zápěstí. Jak svírá tu laťku. Ruka se mu ale klepe.
Velký chlap na transporťáku teď v ruce pozvedá pytel. Obyčejný, šedivý pytel.
Vyšetřování židovského svinstva nás dovedlo až sem!, povídá ten vojenskej velitel do roury megafonu. A ukáže na dům.
Odsud opoziční a židovské organizace tráví naše město!
A dav zařve, další kámen se strefí, kdosi vykřikl bolestí. Vojáci pozvednou zbraně. Hned je ticho.
Velitel ukazuje pytel davu, komíhá jím nad hlavama vojáků, natáčí ho k nám.
Židé a opozičníci krmí potkany svými výkaly, říká do megafonu. Proto serou do kanálů. Chtějí zničit Sluneční město. Podaří se jim to?, vykřikne velitel a zamává megafonem. A všichni ti lidi zas křičí svoji nenávist.
A velitel zvedne ruku. Úplně na tom transporťáku před všema baletí.
Prezident se dívá!, vykřikne velitel a tím pytlem praští o zem a ten se na zemi chvíli vybuluje a zmítá a pak všichni vydechnou úžasem… z pytle se hrabe klubko obrovitých potkanů, olysalí, navztekaní zubatí špinavci se mezi sebou hryžou v záchvatu, v myší horečce… a vtom se ozve Prásk! Prásk! Prásk! Velitel vyprázdnil do potkanů zásobník, rozstřílel potkaní hnízdo na kůži, na krev a cucky… a někdo v tom davu udělal: Aááách.
Co s hnízdem zrádců? Ušetřit? Anebo potrestat?, ozve se z megafonu.
Chvíli je ticho. A najednou se ozve řev. A lidi se vrhají proti vojákům. Ti skloní zbraně. Útočníci mezi nimi probíhají. Řítí se proti nám v hloučcích, hole a klacky všude okolo dopadají na hlavy, záda, dostanu strašnou ránu, něco mi přikryje, sevře hlavu, vlečou mě pryč, slyším chroptění, dusot nohou… o něco třísknu čelem… dav mě přimáčkne k transporťáku… a ten velitel… podává mi ruku, chytím se… odrazím se nohou od něčeho měkkého, skulím se na sedačku, velitel zas někoho vleče nahoru, Alexe… teď jedeme, pomalu rozrážíme dav… vidím několik našich, jak se bijí zády k domu… jo, pár jich stojí zády k domu, máchají klackama, bleskne se tam i krumpáč, tohle jsou poslední zavilý a neústupný tváře místních hledačů pryčen, které vidím… z bitevního pole vyjedeme pásem sněhu na asfaltku, velitel sedí přede mnou, teď řídí on, vedle něj dřepí Kagan, z dek vedle něj vykukuje, jo, Pískající Zoban, totiž ten profesor Luis Něco… otočím se a za mnou na posledním sedátku je Maruška… zavřu oči, abych měl čas uvěřit, že s námi opravdu jede… v téhle části města je ticho a pusto, to musí být periferie Slunečního města, míjíme shrbené krabice panelákového sídliště.
Maruška má v očích slzy.
Nakloním se k ní, až k jejímu dechu a vtom mě praští do obličeje.
Myslel jsem, že jsi ráda, že jsme zase spolu, s námahou ze se be vypravím, pomalu, abych si při tom kodrcání nepřekousl jazyk.
Jo, kurva, to teda sem! Protože seš muj úkol. Proto. Svý děti jsem tam ale musela nechat. Kvůli tobě.
No, pak už jsme nemluvili.