Miklós Nyiszli byl maďarský lékař židovského původu. Narodil se roku 1901 v Sedmihradsku. V roce 1944 byl spolu s manželkou a dcerou transportován do Osvětimi, kde se stal záhy po příjezdu lékařem pod supervizí důstojníka SS a vedoucího doktora tábora Josefa Mengeleho. Nyiszli nejprve prováděl operace a pomáhal nemocným pacientům v budově číslo 12. Když však Mengele objevil jeho schopnosti, přestěhoval ho do speciální místnosti v krematoriu číslo 3, v kterém bydlel spolu s ostatními členy dvanáctého sonderkomanda – skupiny prominentních vězňů. Tato útulná místnost byla určena především pro provádění pitev, ale probíhaly v ní i jiné nezbytné operace. Nyiszli velmi rychle pochopil, co vše se za zdmi tábora odehrává a jaká zvěrstva Mengele provádí. Mnohdy dostával na pitevní stůl ještě mrtvá těla dvojčat či jedinců, na nichž „anděl smrti“ prováděl své obludné výzkumy.

Jelikož byl již na začátku informován o tom, že každé sonderkomando je po čtyřech měsících zlikvidováno, aby se zahladily stopy po hrůzném dění v krematoriích, byl i autor přesvědčen, že se už nikdy z tábora nedostane. Rozhodl se tedy podat světu šokující svědectví. Pečlivě zaznamenával každodenní události v táboře, zejména jednotlivé způsoby postupného systematického vyhlazování vězňů a likvidaci dílčích táborů, např. tábora českého a cikánského. Nyiszli se během svého osmiměsíčního pobytu stal svědkem vyvražďování desítek tisíc nevinných lidí a zároveň byl nucen asistovat při nelidských pokusech doktora Mengeleho, zejména jeho genetického výzkumu dvojčat a pseudovědeckého dokazování méněcennosti židovské rasy. Nyiszliho práce se stala pro Mengeleho nepostradatelnou, díky své preciznosti a profesionální úrovni si brzy získal jeho respekt, což mu nakonec pomohlo pobyt v Osvětimi přežít.

V lednu roku 1945 byl nucen spolu s dalšími 66 tisíci vězni podstoupit tzv. pochod smrti a postupně tak prošel několika teritorii Třetí říše. První zastávkou po Osvětimi byl koncentrační tábor Mauthausen v severním Rakousku blízko Linze. Po třech dnech byl poslán do Melku u Dunaje. Spolu s ostatními vězni byl osvobozen armádou USA 5. května roku 1945. Po válce se nakonec šťastně shledal s manželkou i dcerou a rozhodl se, že již nikdy nebude provádět pitvy. V roce 1946 vydal své paměti a deset let nato zemřel na infarkt.