Jedna z nejlepších básní Placákovy sbírky Procházka sadem patří zároveň mezi básně nejkratší: „Vodní meloun snězen / nastal studený podzim.“ Ostatní jako by byly jen potvrzením toho, že se nejedná o náhodný výtvor jediné šťastné chvíle. Ve dvou verších se zde střetává přesnost pozorování s věcností vyjádření, v jejich slovech se navzájem setkávají proměny přírody s lidskou melancholií. Sladká, osvěžující a šťavnatá dužina je pryč, zbyla jen na omak tvrdá a studená slupka, již ani není proč se osvěžovat, horkost léta pominula – vodní meloun tak ve své nepřítomnosti, tím že je snězen, koresponduje s chladem nadcházejícího podzimu. Nežli byl meloun rozkrojen, podobal se zelenému glóbu, nyní je jen ubývajícím měsícem na podzimním nebi. Vodní meloun vystřídala hladina vody, na níž se měsíc zrcadlí. A přes den? O dvě stránky dál čteme: „Nekonečná tichá vodní plocha / Hospoda, která zeje prázdnotou.“ Prázdný lokál, k němuž jsme došli na cestě podzimní krajinou, se stává místem ztišení a vyprázdnění mysli. Hledíme do vody jako do zrcadla, ale sebe nevidíme, naše myšlenky mizí, sami jsme se rozplynuli. „Dívám se do průzračné vody / Tak průzračné / že nevidím svou tvář“

Placákovy básně jsou často popisy opuštěných a sychravých krajin, jimiž básník prochází na své pouti. Ve své uzavřenosti – uvozeny velkým písmenem, téměř vždy bez interpunkce v průběhu básně, zakončeny tečkou – se podobají kapkám deště, v nichž se zrcadlí stav světa i nálady člověka, deště, jenž je pláčem přírody, v němž se rozpouští lidské hříchy. Básník tak ve svých slovech svědčí nejen o pádu člověka, ale i možném vykoupení.

„Z mlžného oparu / mezi kapkami drobného deště / smutek opuštěné krajiny / suché paže uschlých stromů / smradlavá vůně zvětralého piva / opršelý pískovec / zježený převis skály / krok do prázdna / do neprostupné houštiny mlhy / pád člověka nebo let ptáka.“

Ne všechny básně jsou však stejným způsobem vydařené, některé verše působí poněkud pubertálním dojmem („klid, ticho, pohoda / jen to hovno ve mně / smrdělo stále strašně“), jiné zas budí zdání banality („Umřu Mé tělo shnije // Nic ze mě nezbude / Snad jen má bolest.“) nebo jsou sentimentální („Opadává listí / Jak na podzim / Možná je to podzim mého života“). Obecně lze snad říci, že čím více se Placák vzdaluje věcnosti pozorování, tím slabší jsou jeho básně. O to větší má čtenář radost, narazí-li náhle na přesné zachycení okamžiku, jež v sobě dokáže pojmout mnohem víc než jakékoli úvahy a vysvětlování: „Procházka sadem / slunce za mrakem / kyselá jablka / tvář bez úsměvu / čekání na návštěvu.“