Pierre Nepveu (nar. v Montrealu, 1946) je básník, romanopisec, esejista. Je také autorem antologie La Poésie québécoise, des origines à nos jours (1981, Quebecká poezie od počátků po současnost) jež vyšla v několika reedicích. Proslavil se jako autor průkopnických prací o quebecké poezii a literatuře, když se pokusil přehodnotit zavedený přístup k jejich výkladu.
Byl členem redakční rady literárního časopisu Spirale, který v devadesátých letech i řídil. V Editions Fides založil a po určitý čas vedl ediční řadu Nouvelles études québécoises. Od roku 1978 učí na Université de Montréal, kde mj. působí také jako šéfredaktor revue Études françaises.

V Praze byl Pierre Nepveu na začátku května na soukromé návštěvě, dík aktivitě kanceláře kanadského velvyslanectví se nám ale podařilo požádat ho o rozhovor. Vzhledem k vyostřené situaci kolem dotací na kulturu bylo zajímavé dozvědět se, jak si v této oblasti vede Kanada a konkrétně frankofonní Quebec.

iLiteratura: Jste známý kanadský básník, spisovatel, zasadil jste se o přehodnocení dějin quebecké literatury, ale stejně tak se již dlouhou dobu pohybujete v nakladatelském světě, a konkrétně máte velké zkušenosti s vydáváním literárních časopisů. Zajímal by mě proto váš pohled na finanční podporu kultury, vaše kanadské zkušenosti...
Pierre Nepveu: Po určitou dobu jsem pracoval pro jeden kulturní a literární časopis, který jsem potom i řídil – časopis Spirale publikuje především recenze na literární, ale i jiná umělecká díla. I u nás jsou samozřejmě subvence strašně důležité...

iLiteratura: Tak důležité, že by bez nich podobná periodika zanikla?
Pierre Nepveu: Určitě by neměla šanci přežít. Zejména časopisy tohoto druhu, které se obracejí jen k určitému výseku čtenářů, v našem případě to nebyli nějak výjimečně vzdělaní čtenáři, ale spíš publikum se značně vyhraněným zájmem. Co si pamatuji, nikdy jsme nedosáhli tak vysokého počtu předplatitelů, aby se nám náklady na vydávání pokryly – měli jsme nejvíc něco mezi čtyřmi a pěti sty pravidelných odběratelů.

iLiteratura: Vaši čtenářskou obec tvoří Quebečané?
Pierre Nepveu: Převážně ano, časopis vychází v Montrealu a v menší míře se distribuuje i mimo Quebec.

iLiteratura: Jaký je systém dotací v Kanadě?
Pierre Nepveu: Funguje na několika úrovních. Předně jsou to města, v našem případě odbor kultury města Montreal, mají sice skromný rozpočet, ale podporují jak časopisy, tak i jiné kulturní záležitosti. Další instancí je Quebec, quebecká vláda. A pak se ještě přispívá i na federální úrovni: finance rozděluje i kanadská vláda. Každý rok tak musíme psát dlouhý rozklad, reprezentativní žádost, a pravidelně musíme reagovat na výčitky, že nemáme dostatečný počet předplatitelů, že nemáme odpovídající příjmy – protože donátoři samozřejmě sledují i počet prodaných výtisků, zajímá je, jaký je zájem o časopis v knihkupectvích atd. Fungujeme ale jen díky tomuto systému dotací.

iLiteratura: Musíte tedy každý rok znovu o dotace žádat?
Pierre Nepveu: Každý rok, ano. Je to zdlouhavé, vydavatele to velmi zatěžuje – představte si, že pro každou z těch tří úrovní, pro každý ten úřad je třeba vypracovat odlišnou žádost...

iLiteratura: A existují nějaká předem daná kritérie přidělování dotací?
Pierre Nepveu: O přidělení dotace rozhodují nezávislé poroty složené z lidí, kteří danou oblast dobře znají – v našem případě to jsou ti, kdo se pohybují v ediční a časopisecké branži. Kritériem je samozřejmě kvalita obsahu, autorské zázemí, prestiž, tedy otázka uznání v daných kruzích...

iLiteratura: Rozhodne-li se někdo nový, třeba mladý nebo dosud neznámý člověk vydávat kulturní časopis, má nějakou naději dostat dotaci?
Pierre Nepveu: Tenhle problém se objevuje každoročně – znám například jeden časopis, který se zaměřuje především na vydávání původní tvorby, například také na esejistickou tvorbu, existují asi pět, šest let, a na první asi čtyři čísla, tedy celé dva první roky žádnou dotaci nedostali. Museli časopis rozjet, dokázat si najít čtenáře, předvést, že to myslí vážně a že mají v dlouhodobějším horizontu co přinést. Teprve pak se stali hodnověrným žadatelem. Je tedy obvyklé, že zpočátku mívají nové projekty podporu odjinud, třeba ze soukromého sektoru, snaží se financovat z vlastních zdrojů.

iLiteratura: Mají, nebo nemají tedy kulturní periodika v Kanadě krušný život?
Pierre Nepveu: Víte, je zvláštní, jak vysoký počet časopisů vychází a jak pestrý mají záběr. Zajímavý je také další fenomen: pro určité aktivity se celé skupiny časopisů dokáží sdružit. Třeba když je knižní veletrh nebo pro propagaci, a dokonce i k zajištění distribuce se umějí dát dohromady – nejen společně jednat, ale vypomoct si i finančně.

iLiteratura: Co znamená pestrý záběr?
Pierre Nepveu: Neobyčejně rozrůzněná tematika. Máte třeba časopisy zaměřené na poezii, ale také například na science fiction, jiné se zabývají spíše kritickým ohlasem, publikují recenze... Ale je nutné doplnit, že i nakladatelství v Kanadě čerpají mnohé dotace, které jsou buď na vydání určitého titulu, anebo na časově omezené zabezpečení provozu nakladatelství podložené stanoveným edičním plánem. Frankofonní trh v Quebeku představuje nějakých šest milionů – z celkového počtu sedmi milionů obyvatel... Ale ani vy nejste moc početní, že? (upřímně se rozesměje)

iLiteratura: Subvence na literaturu jsou tedy určeny nakladatelům, nebo i autorům?
Pierre Nepveu: Kromě zmíněných podpor na vydávání literatury existují také spisovatelská stipendia – ta se vypisují především na úrovni vlád Quebeku a Kanady. I ty rozdělují nezávislé poroty, zájemci musí podat žádosti, popsat své plány... Stipendia se dělí na různé kategorie. Známý a zkušený autor může dostat mnohem významnější částku, ti, kdo ještě neprorazili na poli slávy, bojují o nižší podpory. Jsou i spisovatelé, kteří se s trochou šikovnosti dokáží díky různým možnostem grantů uživit. (smích) Vážně, ti nejznámější, komerčně nejúspěšnější spisovatelé mají v tomto směru pohodlný život.
A pak ještě existuje i další možnost, tu znám dobře z okruhu svých známých básníků – různé programy podporující veřejná čtení: autoři dostávají jakýsi plat za to, že uspořádají turné autorského čtení. Musíte v tom opravdu umět chodit, kombinovat různé podpory a často číst na veřejnosti, a pak i básník může jakžtakž vyžít ze subvencí. Ale obecná praxe to není.

iLiteratura: V zásadě u vás tedy funguje standardní podpora literární tvorby...
Pierre Nepveu: Ale zapomněl jsem ještě na jednu možnost: quebecké a kanadské univerzity mají často rezidenční programy pro spisovatele. Jsou často i roční a jejich principem je spojení financování státního a podpory od univerzity. Spisovatel, který takto dočasně „sídlí“ na dané univerzitě, ale nemusí nutně učit. Už jeho přítomnost se cení: je například zvaný na různá setkání se studenty, a vzhledem k tomu, že u nás jsou velmi časté a propracované kurzy tvůrčího psaní, může zájemcům pomáhat jako konzultant. Občas má nějakou přednášku, většinou zaměřenou spíš na představení své tvorby, svých názorů. Já třeba učím na Univerzitě Montreal, a u nás tento program využíváme bohatě. Dočasné spojení s určitým spisovatelem má pro celou univerzitu vždy velký přínos, studenti se sice celebrit zpočátku trochu bojí, ale postupně si k nim najdou cestu a dokáží využít toho, co jim daná osobnost může nabídnout. Teroretická výuka literatury tak třeba získává úplně nový rozměr.

iLiteratura: Jste spisovatel a také pedagog – jakou mají tyto dvě vaše role váhu?
Pierre Nepveu: Obojí se u mě vlastně odjakživa doplňovalo, učit jsem začal velmi brzy, byl jsem ještě hodně mladý, prošel jsem různými univerzitami v Quebeku i mimo, v Otawě, na západním pobřeží. Psaní a živé slovo vidím jako spojité záležitosti. Ve výuce se hodně zaměřuji na procvičování mluveného projevu. Už proto, že se věnuji básnické tvorbě, jsem samozřejmě také vedl hodně kurzů, kde se studenti učili psát básně – a k tomu se hodila i moje zkušenost literárního kritika. Píšu hlavně recenze na poezii, napsal jsem o poezii několik publikací, už doktorskou práce jsem psal o quebeckých básnících.

iLiteratura: Zmínil jste se o „živém“ slově, co přesně jste měl na mysli?
Pierre Nepveu: Já si zkrátka myslím, že mluvit je to samé jako psát. Při obojím můžete pracovat s takřka totožným obsahem. Ale při mluveném projevu máte přímo před sebou skupinu posluchačů, je tu zpětná vazba, můžete dostávat otázky, musíte reagovat na okamžité podněty, je to mnohem živější a napínavé a motivující, nepředvídatelné. I v psané poezii je pro mě velmi důležitý moment promluvy. Při veřejném čtení také zažíváte reakci publika, role hlasu je nesmírně důležitá, váš hlas je něco, co lze těžko nahradit. Zápisem, napsáním básně se hlas básníka vytrácí.

iLiteratura: Podle vás tedy poezie vzniká, aby byla čtena, tedy přednášena autorem, představa, že si čtenář zaleze do koutka a tam se bude těšit z krásných veršů, vám moc nesedí?
Pierre Nepveu: Ne. Báseň je pro mě něco, na čem je nejdříve třeba pracovat, je tam určitě důležitý ten proces, často dlouhý, kdy vzniká psaná podoba básně, musí se vybrousit finální podoba, najít ten správný rytmus, zvuk – ale stále je tu ta perspektiva čtení, přednesu. Když píšu básně, vždycky je nějak slyším.

iLiteratura: Recitujete si básně při psaní, říkáte si je nahlas?
Pierre Nepveu: To nutně ne, ne že bych je tak docela předříkával nahlas, ale nějak je v duchu slyším, spíš si představuji, jak je čtu.

iLiteratura: Co vlastně znamená vyučovat básnickou tvorbu. Dá se psaní básní naučit?
Pierre Nepveu: Je to jistě velmi těžký pedagický úkol. Studenti často přicházejí na univerzitu, aniž by pořádně věděli, co je poezie, vůbec ji neznají, nevědí co to je.

iLiteratura: To možná platí pro literaturu obecně, ne?
Pierre Nepveu: Ne, já opravdu myslím zejména poezii. Přijdou k nám ze střední školy, je jim kolem osmnácti let, mají za sebou spoustu hodin různých kurzů literatury, ale málokdy poezii nějak blíž poznali. I pro jejich učitele je totiž poezie často velmi vzdálená. Já přednáším o kanadské a o quebecké poezii, ale mám i jiné kurzy, jeden se třeba jmenuje „četba básní“. Tam se snažím studenty naučit hledat způsoby, jak číst. Studenty prvního ročníku. Což je pro mě velká výzva.

iLiteratura: Vykládáte studentům i o tom, jak sám píšete? Jak báseň vzniká?
Pierre Nepveu: Jistěže ano. Právě má osobní zkušenost jim může být užitečná, aby pochopili, co poezie je. Jakou roli má rytmus, zvuková stránka, jak složitý proces je napsat takovou báseň. Nemluvím ale jenom o sobě. Přednáším například o Gastonu Mironovi, velkém quebeckém básníku, jehož básně vyšly i v překladech do různých jazyků. A protože se Mironem už leta zabývám, mám také rukopisné verze některých jeho básní. Můžeme tedy se studenty sledovat, jak se báseň vyvíjela, jak ji Miron přepracovával, snažit se pochopit, co ho ke změnám vedlo. A to je moc zajímavé, navíc to výuku oživí.

iLiteratura: Vychází z vašich kurzů hodně nových básníků?
Pierre Nepveu: Vždycky se najde někdo, kdo za mnou přijde se svými pokusy, s rukopisy vlastních básní, chtějí znát můj názor. A pokud se to povede dotáhnout až k nějaké knižní publikaci, mám velkou radost. Takových úspěšných „žáků“ mám samozřejmě víc, zejména v posledních letech se jim daří své básnické debuty i vydat. Pro mě je to zajímavé, a nebudu zastírat, že mi to i přináší velké uspokojení.

iLiteratura: Proslavil jste se pokusem přehodnotit dějiny quebecké literatury – můžete přiblížit, o co šlo?
Pierre Nepveu: Je to vlastně generační otázka, nový pohled na věc. Spisovatelé narození ve dvacátých, třicátých letech v určitém smyslu založili quebeckou literaturu. Protože předtím se mluvilo vždy jen o kanadské francouzsky psané literatuře, koncept byl mnohem širší, méně přesný. Moderní definování quebecké literatury bylo spojené s procesem národního sebeurčení, Quebečané se zkrátka začali považovat za národ, který sice žije uvnitř Kanady, ale má například svá jazyková specifika. Zmíněná generace tudíž vycházela z až nacionalistických tendencí, z potřeby doložit, že jsme tu a že jsme jiní. Já jsem do toho vstoupil později a pokusil jsem se přečíst quebeckou literaturu z nového pohledu: položit důraz hlavně na různorodost. Například v první knize, kterou jsem vydal, v L'écologie du réel, jsem celou jednu kapitolu věnoval spisovatelům, které jsem nazval „migrujícími“, šlo sice o emigranty, přistěhovalce, ale já chtěl položit důraz hlavně na tu migraci, přesídlení, cestu. Ale sledoval jsem i jiné básníky, třeba zmíněného Gastona Mirona, který byl a je považován za národního básníka, jehož poezie souzní s potřebou quebeckého sebeurčení. Já jsem se ho snažil číst i jinak, nesnažit se akcentovat jen tu tematiku rodné země, národa, ale vidět ho i jako básníka, kterého fascinovala cizost, ticho, jehož tvorba je zkrátka mnohem pestřejší, bohatší a nemůže být omezena jen na představu jakéhosi národního pěvce. A další aspekt, kterému jsem se hodně věnoval, je vztah Quebeku k Americe. Quebek je totiž historicky, kvůli své jazykové izolovanosti, v americkém prostoru menšinou, a často je v souvislosti s Amerikou popisován jako cizí, nepřátelský. Anglosaská Amerika, tedy Spojené státy a Kanada, byla prostě jiná, to je pravda, to nelze popřít. Ale zároveň je tu také do jisté míry následek téhle situace, že jsme se viděli jako Francouzi v Americe, spíš než abychom se považovali také za zástupce kultury Nového světa, kteří mají například i určité vztahy s místním obyvatelstvem... velká část obyvatel z Quebeku se třeba vystěhovala do „anglické“ Kanady, do USA, takže skoro všude po Severní Americe najdete seskupení francouzsky mluvících lidí. A já se v další knize, Intérieurs du Nouveau Monde, snažím nově popsat vztah Quebeku a Ameriky, čtu quebecké texty, ale i kanadské a americké, a hledám v nich i tento jiný pohled na věc. Kritici potom můj přístup nazvali jako přehodnocení literárních dějin. Ale třeba dodat, že v tom také nejsem sám, bylo a je nás víc, kdo se snažíme jít proti přežitým stereotypům výkladu dějin a literatury.

iLiteratura: Změnila se quebecká poezie od doby, kdy jste ji takto v osmdesátých a devadesátých letech popsal?
Pierre Nepveu: Řekl bych, že z quebecké poezie už nacionalismus naprosto vymizel. I když implicitně jsme si samosebou všichni dobře vědomi jakési sounáležitosti – psát v Severní Americe francouzsky je přece jenom do značné míry výjimečné, nenormální. Ale obecně se básníci obracejí k věcem výhradně osobním, pak také ke vztahu ke společnosti, jež je obklopuje, anebo je zajímá svědomí dnešního světa: píší o tom, co se děje všude ve světě, nějak to reflektují – to jsou dnes velmi častá témata, třeba role, jakou má v současnosti násilí. Quebec jako takový je upozaděn. Někteří kritici to dokonce definovali, a nezbývá než s nimi souhlasit, že básníci směřují svou pozornost nikoli už k vlastní zemi, ale k okolní krajině. Opravdu, když už se dnes mluví v nějakém díle o zemi, o vlasti, pak je brána z úhlu skutečného, dostupného záběru: popisuje se ten výsek země, který se nabízí k pozorování, který obsáhneme pohledem. Patrné je také zaměření na daný okamžik...

iLiteratura: O čem dnes píšete nejčastěji vy?
Pierre Nepveu: Já jsem třeba nedávno vydal sbírku Lignes aériennes (Letecké linky), kde hodně popisuji krajinu, ale zároveň je to také příběh jednoho letiště, které plánovali megalomansky rozšířit, a nakonec se ruší.

iLiteratura: Ruší?
Pierre Nepveu: Je to smutná, ale v Kanadě velmi známá historie: letiště Mirabel se vláda rozhodla zrenovovat a zvětšit, staré letiště bylo zachováno jen pro místní lety a stavělo se nové, které se mělo stát obrovským mezinárodním letištěm. Jenomže se úplně zapomnělo na infrastrukturu, nikoho například nenapadlo vybudovat vlakové spojení, které by propojilo nové letiště s Montrealem, dokonce ani dálnici nepostavili, prostě tragédie. V Kanadě se tohle někdy stává, mezi Kanadou a Quebekem dochází k rozporům zaviněným dvoustupňovým řízením, kanadská a quebecká vládá plánují každá nezávisle... to byl určitě také významný faktor. A tak to projektované veliké letiště postupně upadalo, procházelo jím stále méně cestujících, a dnes je už úplně zavřené. Jako autora básnické sbírky mě celá ta věc zajímala také z pohledu místního obyvatelstva – ti lidé měli půdu, ze které žili, jejich farmy ale byly vyvlastněny, oni se museli přestěhovat... Dotklo se to i mně osobně, protože moji prarodiče pocházejí přesně z toho místa.

iLiteratura: Takové zásadní změny v životě lidí, a to všechno vlastně pro nic za nic? Tu záležitost jste tedy popsal až dodatečně?
Pierre Nepveu: Ano, přesně tak. Všechno to bylo zbytečné... Začal jsem psát, když ještě letiště nebylo zavřené nadobro, ještě provozovalo charterové lety, ale všichni už tušili, jak se to bude vyvíjet dál. A dnes došlo k dalšímu paradoxu, totiž že staré letiště, odkud je to do města mnohem blíž, zažívá velký rozmach. A najednou praská ve švech... Lidé ve městě si začínají stěžovat na zvyšující se hluk, a někde tam daleko v polích je nové prázdné letiště...

iLiteratura: Takže námětem vaší sbírky je smutek ze špatně řízeného pokroku, beznaděj lidí, kterých se ta záležitost přímo dotkla?
Pierre Nepveu: Ano, je to celé dost depresivní, ale zároveň tam je i určitá naděje: část těch pozemků v okolí letiště byla zase původním vlastníkům vrácena...

iLiteratura: Vy ale nepíšete jen básně, publikoval jste i romány... Jaká byla vaše cesta k próze?
Pierre Nepveu: Ano, vydal jsem dva romány. Má poezie prostě byla čím dál narativnější, najednou jsem měl nutkání rozvinout své psaní víc, pustit se do románu. Je tam určitý podíl autobiografie, žil jsem tehdy po jistou dobu na západním pobřeží, u Tichého oceánu, strašně daleko, nějakých sedm tisíc kilometrů od Montrealu, kde jsem se narodil. A to pro mě byla velmi důležitá zkušenost. Byl tam i jistý milostný příběh, který se špatně skončil, a tak nějak ta kniha začala vznikat. Zároveň je takovým ohledáním celého kanadského území, popisuji tam cestu z Vancouveru až do Montrealu, pak také nabízí můj pohled na západní pobřeží, kde je to velmi jiné, asi jako je Kalifornie jiná než celé Spojené státy. Pokrok tam jde hodně rychle kupředu, způsob života je odlišný, máte příležitost poznat celý ten multikulturní svět.

iLiteratura: V jedné eseji přirovnáváte místa ke stránkám v knize...
Pierre Nepveu: Máte asi na mysli mou knihu Lectures des lieux. Když se mluví o Americe, většinou se každému evokuje nezměrný prostor, velké vzdálenosti, které je nutno překonávat – a já jsem měl potřebu popsat svůj důvěrný vztah k určitým místům. Může to být třeba město, já mám například velmi silný vztah k Montrealu, kde jsem vyrostl, Montreal je z uměleckého, z kulturního hlediska strašně zajímavé místo. Stejně důležité mohou být i určité kraje či krajiny. V té knize připomínám i dílo vybraných spisovatelů. Třeba quebecký autor Pierre Morency se vydává se na jedno určité místo, kde vidí přelétat všechny stěhovavé ptáky – pro něho se dané místo stává stanovištěm pozorování, výzkumu, ale také vlastního usebrání, rozjímání... A to je třeba vidět v kontrastu k tomu, jak naše životy ovládají média, jak často nás nutí, abychom se virtuálně přemístili úplně jinam, než kde právě spočíváme, kde žijeme. Spousta míst se pak stává hluchými, vlastně jako by neexistovala, nevnímáme je – a může to být třeba naše čtvrť, okolní krajina. Abych se vrátil k vaší myšlence, každé místo, které si osvojíme, kde se zabydlíme, je něco jako přečtená stránka. Když píšu báseň, přisvojuji si určitý prostor, zabydluji se v té básni a v tom prostoru, dá se říct, že svou básní si pro sebe zabírám určité místo.