Minulý měsíc (13.-18. března 2009) se Paříž proměnila v oázu mexické literatury. Pořadatelé 29. ročníku pařížského knižního veletrhu se rozhodli zasvětit letošní ročník právě Mexiku. A to s velkolepostí, jakou si tato knižní velmoc může dovolit. Přijelo 36 z původně 43 pozvaných spisovatelů, z toho 10 žen. Ze zdravotních či jiných důvodů byli nuceni pozvání odmítnout Sergio Pitol, Fernardo del Paso, Vicente Leñero, Héctor Aguilar Camín a Ángeles Mastretta. Nakonec se museli omluvit i Carlos Monsiváis a José Agustín.

Zájem o mexickou literaturu má ve Francii svou tradici. V průběhu 20. století se mezi literaturami obou zemí vytvořil pevný vztah; mexická literatura byla už od dvacátých let pravidelně sledována a překládána. Francie byla a dodnes je pro mnohé spisovatele branou do světa; francouzština je často jazyk prvního překladu jejich díla. Francouzské autory Mexiko tradičně přitahuje svou přirozeně surrealisticko-magickou podstatou. Výrazně k této zemi přilnuli především Antonin Artaud, André Breton, Benjamin Péret a Jean-Marie Gustave Le Clézio, jehož „mexické“ knihy (Tři svatá města, Mexický sen aneb přetrhnutá myšlenka, Diego a Frída, Uranie) měly v mexickém knihkupectví veletrhu své čestné místo mezi jinak výhradně mexickými spisovateli. Loňské udělení Nobelovy ceny právě Le Cléziovi se tak štastnou shodou okolností stalo výborným uvedením letošního čestného hosta. Na leden a únor letošního roku bylo u příležitosti veletrhu naplánováno vydání 24 mexických děl ve francouzském překladu většinou od autorů, kteří přijeli knihu osobně představit.

Mexická literatura se představila v rozmanitém zastoupení, přičemž své dominantní postavení potvrdil román. Z diskuzí vyplynulo, že navzdory nejrůznějšímu experimentování mívá výrazné autobiografické rysy a je obvykle kontaminován jinými literárními žánry. Spisovatele nové generace, pro kterou je klíčovým autorem Sergio Pitol a jeho Umění fugy (1997), se shodli na tom, že současnou mexickou tvorbu charakterizuje především osvobození. Mexický autor se dnes už necítí svázán tradiční povinností, která ho nutila podílet se na utváření mexické národní literatury, což mu otevírá nové horizonty a vysvětluje, proč se dnešní literatura vyznačuje tak velkou různorodostí. Různorodá však není jen mexická literatura obecně, různorodá je i tvorba jednotlivých spisovatelů, kteří často píší vedle básní i různě laděné romány, historické, detektivní i sci-fi. Jedním příkladem za všechny je Homero Aridjis (1940).

V rámci veletrhu měl každý z pozvaných spisovatelů vyhrazen hodinový prostor na rozhovor s moderátorem hispanistou a následnou diskuzi s publikem. Největšímu zájmu se podle očekávání těšil Carlos Fuentes (1928). Otázky se týkaly jeho románové, ale i divadelní tvorby, nebo problému narůstajícího obchodu s narkotiky a vztahů Mexika a USA. Moderátorka připomněla Fuentesův brilantní vstup na mexickou literární scénu v 50. letech, kdy Fuentes v románu Nejprůzračnější kraj (1958) vytvořil z mexického hlavního města protagonistu a otevřel tak mexickému románu novou cestu. Fuentes dodal, že vzhledem k dramatickému narůstání metropole není podobně všeobjímající pohled dnes už možný. Dnešní romanopisci se konfrontují s městem mnoha měst, jejich pohled je tedy nevyhnutelně dílčí. V obecné rovině vidí Fuentes román jako zahradu hledání vlastní identifikace. Román prozkoumává zakládající mýty naší civilizace a otevírá neobjevené možnosti. Řeč byla i o Donu Quijotovi, který by neexistoval bez Celestiny, atypického románu z konce 15. století, ve kterém poprvé prosvítají paprsky modernity.

Nejpřekládanějším (téměř třicet titulů) a nejčtenějším současným mexickým spisovatelem je ve Francii vedle Carlose Fuentese Paco Ignacio Taibo II (1949), obnovitel mexického detektivního románu a od roku 1986 pořadatel festivalu detektivní literatury Černý týden (La Semana negra) ve španělském Gijónu. Jeho velkou popularitu potvrdilo i získání Velké ceny publika pařížského knižního veletrhu za román Mrtví, kteří překážejí (Muertos incómodos, 2005). Možná trochu překvapivé vítězství v selekci, která nabízela 15 titulů, mezi nimiž figuroval i Fuentesův Nejprůzračnější kraj či Pitolovo Umění fugy. Paco Ignacio Taibo II s vtipem sobě vlastním promluvil o inspirativní mexické realitě, která si v literárním zpracování sama říká o detektivní žánr. Spisovatel rovněž představil svou novinku na francouzských pultech, životopisný román o Panchu Villovi.

Generace Crack a nacistické Německo

Zástupci tzv. generace Crack, čtyřicátníci Jorge Volpi a Ignacio Padilla (oba 1968), kteří do literatury vstoupili v devadesátých letech skupinově a s radikálním manifestem, už ve Francii velkou publicitu nepotřebují. Jejich díla, která se většinou od národních témat programově distancují, tu mají své editory i překladatele. Oba se proslavili romány o nacismu; Volpi Hledáním Klingsora (En busca de Klingsor, 1999) a Padilla Amfitryonem (Amphitryon, 2000). Téma nacistického Německa otevřel už dříve v mexické próze José Emiliano Pacheco dílem Zemřeš daleko (Morirás lejos, 1967). Jorge Volpi promluvil o svém nejnovějším románu Zdevastovaná zahrada (El jardín devastado, 2008), který napsal, když se po deseti letech pobytu v Evropě vrátil žít opět do Mexika. Tento autobiograficky laděný, hybridní román alternuje příběh mexického spisovatele a irácké ženy na útěku a zabývá se vedle jiného tématem lidské bolesti a utrpení.

Mexický moderní román

Mexický moderní román má své kořeny v historickém románu, v tzv. románu mexické revoluce. Od devadesátých let zaznamenává historický román novou vlnu zájmu ze strany spisovatelů i čtenářů. Většinou jde o díla kvalitní, jak dokazují romány dalších hostů veletrhu: Álvara Uribeho (1953), Enrique Serny (1959) či Any Garcíy Berguy (1960). Álvaro Uribe poznamenal, že v Mexiku chybí kvalitní historici a historický román tak spisovatelům nabízí široké pole působnosti. Enrique Serna dodal, že pro některé romanopisce je historický román řešením, jak se vyhnout skličující mexické současnosti. Álvaro Uribe se v románu Spis o atentátu (Expediente del atentado, 2007) vrací do roku 1897, kdy v den výročí nezávislosti 16. září došlo k neúspěšnému pokusu o atentát na Porfiria Díaze. Álvaro Uribe považuje tento den za fascinující dějinný okamžik, kdy stačilo velmi málo a dějiny Mexika mohly nabrat zcela jiný směr. Kdyby se atentát podařil, nebylo by mexické revoluce. Celá událost je v mexických dějinách hádankou, skutečný spis o ní se ztratil. Uribe se drží dostupných, pečlivě prostudovaných dokumentů a zbytek zručně domýšlí. Autor má vypilovaný, precizní styl, respektuje trojí jednotu, napínavě konstruuje zápletku a obratně míchá žánry. Román Ostrov hlupáků (Isla de bobos, 2007) Any Garcíy Berguy vychází z události z roku 1914, kdy mexická vláda zcela zapomněla na vojenskou posádku na ostrově Clipperton v Tichém oceánu.

Město v románu

Autorem historických románů (např. Svůdce vlasti (Seductor de la patria, 1999)) je i Enrique Serna. Do Paříže ale přijel představit svůj první román (až nyní vycházející ve francouzštině) Až jednou budu králem (Uno soñaba que era rey, 1989), který je zasazen do současného, násilím a chudobou protkaného hlavního města Ciudad de México. Patří tak do plodné linie románů, jejichž děj je spojen s touto megalopolí, která literární tvůrce fascinuje především tím, že si tolik protiřečí. V aglomeraci druhé největší město světa, které se se závratnou rychlostí chapadlovitě rozrůstá, je od základu plné paradoxů. Stojí na zcela nevhodném místě pro velkoměsto, v místě překrývání tektonických desek, nedaleko činných sopek, ve vysoké nadmořské výšce, v kotlině s obrovskou podzemní vlhkostí, která způsobuje postupný pokles města. Obyvatelé DF mají ke svému městu, které literární kritik Christopher Domínguez Michael nazval pekelným rájem a spisovatel Fabrizio Mejía Madrid (1968) radostnou apokalypsou, ambivalentní vztah. Milují ho a nenávidí zároveň. Nechtějí v něm žít, ale nedokážou ho opustit. Surrealismus města, které se stále rozdvojuje a které po každém zemětřesení odhalí něco skrytého, se pro tamější obyvatele rychle mění v noční můru. Pro mexické spisovatele představuje mexické hlavní město obrovskou literární výzvu. Jeho literární uchopení má v dnešní próze mnoho podob, jak ve svých dílech dokazují například Enrique Serna, Fabrizio Mejía Madrid, Paco Ignacio Taibo II, Guadalupe Nettel či chilský Mexičan Roberto Bolaño.

Nástup nové generace

Nejmladší generace byla na veletrhu zastoupena hned několika spisovateli narozenými počátkem 70. let. Martín Solares (1970) ze severomexického Tampica představil svou románovou prvotinu, detektivně laděné Černé minuty (Los minutos negros, 2007) inspirované skutečnou událostí, které však tradiční detektivní román v mnohém přesahují. Dalšími mladými autory byli Jaime Alfonso Sandoval (1972) a ve Francii žijící Alain-Paul Mallard (1970). Nejmladší ze všech pak nadějná spisovatelka Guadalupe Nettel (1973), které ve Francii vychází už třetí svazek. Tato autorka se hlásí k díluJulia Cortázara, Guy de Maupassanta, ale i Japonce Murakamiho. Její zneklidňující prózy se pohybují na pomezí fantastické literatury. Vycházejí z nevšedního druhu destruktivních lidských obsesí a manií a mají obdivuhodnou schopnost decentně uvést nejednoho čtenáře do rozpaků. Svědčí o tom i název zatím poslední autorčiny knihy, povídkového souboru Okvětní lístky a jiné obtěžující povídky (Pétalos y otras historias incómodas, 2008).

Výše zmíněná povídková kniha Guadalupe Nettel je uvedena citací Maria Bellatina (1960), dalšího z hostů pařížského veletrhu. Tento spisovatel je jen o 13 let starší než Nettel a už je v Mexiku vnímán jako kultovní autor současné generace, ke kterému se, jak je vidět, hlásí nejmladší autoři. Začal psát koncem 80. let. Letos v lednu mu ve Francii vyšel překlad Čínské dámy (Damas chinas, 1994), v pořadí už sedmé prózy přeložené do francouzštiny. Mario Bellatin patří v současné mexické tvorbě k těm nejradikálnějším. Jeho rukopis je nezaměnitelný. Originální fikční svět, který svým dílem opakovaně vytváří a doplňuje, má své vlastní konstanty a zákony. Sám potvrzuje, že jeho jednotlivé prózy jsou v podstatě kapitolami stále téže knihy, kterou on sám vnímá jako zvláštní druh autobiografie. Největší přízni kritiků i čtenářů se těší román Salón krásy (Salón de belleza, 1999), který byl v roce 2000 ve Francii nominován na cenu Médicis za nejlepší zahraniční román.

V diskuzi Bellatin řekl, že jeho dvěma konzultanty a cennými přáteli jsou Sergio Pitol a Margo Glantz (1930). I tato spisovatelka a významná literární kritička přijela do Paříže, kde s láskou a zaujetím promluvila o svých rodičích, židovských přistěhovalcích z Ukrajiny, o přátelství svého otce s básníky skupiny Contemporáneos, s malíři Riverou a Chagallem, o jidiš a židovské komunitě v Mexiku, zkrátka o své rodinné autobiografii, knize Genealogie (Las genealogías, 1981), kterou napsala před téměř třiceti lety a které se nyní dostalo francouzského překladu, jenž je překvapivě vůbec prvním překladem do tohoto jazyka z díla Margo Glantz.

Literatura a žurnalistika

Úctyhodnému zájmu publika se těšila další spisovatelka a novinářka, rodačka z Paříže, Elena Poniatowska (1933). Promluvila o své angažovanosti, o bolestivé situaci současného Mexika, které v posledních deseti letech ovládl obchod s narkotiky, a o důvodech, proč ve svých dílech dává slovo těm, kteří se k němu běžně nedostanou: ženám, vědcům, železničářům.

Investigativní žurnalistiku a literaturu v sobě snoubí po vzoru Poláka Ryszarda Kapuścińskiho dílo Sergia Gonzáleze Rodrígueze (1950). Tento novinář mexického deníku Reforma, který je jednou z postav posmrtně vydaného románu 2666 Chilana Roberta Bolaña, je hlavně autorem odvážného díla, obsáhlé kroniky nazvané Huesos en el desierto (Kosti v poušti, 2002). González Rodríguez se v ní pokusil vypátrat a ozřejmit příčiny a viníky případu několika stovek zneužitých, mučených a posléze zavražděných žen pracujících v „upravovacích dílnách“ (maquiladoras) v severomexickém pohraničním městě Ciudad Juárez. Autorovi bylo opakovaně vyhrožováno smrtí a v roce 1999 se po vážném napadení probudil v nemocnici, jak o tom píše v závěru své knihy, v níž mimo jiné poukazuje na zkorumpovanou policii a mlžení bezmocné vlády.

Útěk od reality Od drsné mexické reality utíká ve svém díle Alberto Ruy Sánchez (1951). Patří ve Francii k velmi čteným autorům a to zřejmě i proto, že svá díla zasazuje do Mogadoru, smyslného města touhy, pojmenovaného a volně inspirovaného marockou poloostrovní Essaouirou (Savírou, dříve Mogador). Ruy Sánchez bývá řazen mezi autory erotické literatury, což je nálepka, kterou, jak říká, by si nejraději odlepil. Snaží se tělo a touhu nahlížet zevnitř, nikoli jen z povrchního vnějšku.

Dílo pesimisty Guillerma Fadanelliho (1963), který o sobě tvrdí, že má romantický sklon k destrukci a marginalitě (což ho přibližuje k jinak odlišným autorům Bellatinovi a Nettel), zase nosí nálepku špinavého realismu (realismo sucio). Tento autor subverzivních povídek a úspěšných románů (Bahno (Lodo, 2002), Výchova krtků (Educar a los topos, 2008)...) se často vrací do minulosti, která podle něj skrývá více tajemství, než předem daná budoucnost. V jeho díle se setkává erudice a akademická přesnost s pop kulturou. Guillermo Fadanelli je v Mexiku propagátorem alternativní kultury a už několik let vydává kontrakulturní časopis Moho.

Severní literatura?

Nechyběli ani spisovatelé ze severu. Mimo jiné přijeli zpochybnit označení severní literatura (literatura del norte), které považují za nepřesné, nicneříkající a sporné. Zahrnuje totiž mnoho podob, mnoho literatur. Často jde o spisovatele pocházející a žijící na severu, jejichž díla se tam i odehrávají. Tak je tomu i v případě kritiky vyzdvihovaného Daniela Sady, rodáka (1953) z Mexicali, nebo Davida Toscany (1961) z Monterrey. Oba tyto spisovatele spojuje téma pouště, kterou jsou fascinováni. Daniel Sada se s pouští cítí hluboce propojen. Jsou tam mé kořeny, říká a doplňuje, že vyrůstat v poušti, kde nic není, pro něj znamenalo muset si vše představit. Sada je klasik, za své učitele považuje francouzské a ruské spisovatele 19. století, a tak v jeho díle defiluje po Balzakově vzoru i osmdesát postav. Sada je výzvou pro překladatele. Jeho propracovaná, rytmizovaná próza v okto a dekasylabech prozrazuje básníka, kterým byl na počátku své literární dráhy. Jeho mladší kolega David Toscana je autorem šesti románů, z nichž v Paříži představil své zatím jediné dílo přeložené do francouzštiny nazvané Poslední čtenář (El último lector, 2004). Toscanův román, ve kterém silně rezonuje Borges, je situován do pouště a vychází z myšlenky, že veškerá pravda je obsažena v knihách. Ze severu pochází i už zmíněný Martín Solares.

Poezie a indigenní literatura

Pořadatelé veletrhu neopomněli pozvat ani představitele indigenní literatury: propagátora indiánské literatury, spisovatele a překladatele Carlose Montemayora (1942), básnířku Briceidu Cuevas Cob (1969) z oblasti Campeche píšící v jazyce maya a básníka Juana Gregoria Regina (1962) z Oaxaky, jenž své básně skládá v jazyce mazateco.

Prostor byl dán samozřejmě i básníkům a básnířkám (Homero Aridjis (1940), Elsa Cross (1946), Fabio Morábito (1955), Pura López Colomé (1952), Tomás Segovia (1927)), kteří se též těšili zájmu veřejnosti. Jejich zastoupení však bylo v porovnání s autory prózy výrazně menší. Je více než zřejmé, že román je žánr, který v současné mexické literatuře převažuje. O mexickém divadle a svých divadelních hrách vycházejících z antiky pohovořila dramatička a divadelní kritička Ximena Escalante (1964).

Pestrou literární paletu ještě doplnili Héctor Manjarrez (1945), Gonzalo Celorio (1948), Carmen Boullosa (1954), Jordi Soler (1963), Mario González Suárez (1964) a Álvaro Enrigue (1969).

Paříž nabídla velmi reprezentativní vzorek současné mexické literární tvorby, ale samozřejmě ne vyčerpávající. Namátkou jmenujme některé významné autory nové generace, kteří na veletrhu chyběli: Guillermo Arriaga, Rosa Beltrán, Luis Humberto Crosthwaite, Cristina Rivera Garza, Eduardo Antonio Parra, Juan Villoro nebo Xavier Velasco. Pravděpodobným důvodem je, že jejich díla (s výjimkou Arriagy, Parry a Villora) zatím nebyla přeložena do francouzštiny. V každém případě byl pařížský veletrh pro mexickou literaturu jedinečnou příležitostí představit se Evropě. A dodejme, že počet přeložených mexických děl do francouzštiny je překvapující a úctyhodný.