Jean-Marie Gustave Le Clézio (1940) se narodil v jihofrancouzském městě Nice – které pro něho dodnes představuje místo, kam se vrací a kde po část roku bydlí, pokud zrovna nepobývá na samotě na bretaňském pobřeží anebo v USA, v Albuquerque v Novém Mexiku. Jeho otcem byl britský lékař a matka pocházela z bretaňské rodiny, která se však v 18. století, po Velké francouzské revoluci, vystěhovala na ostrov Mauricius. Pestré kořeny předurčily spisovatelovo dětství – hodně cestoval, poznal kus světa. Dnes například rád vzpomíná, že psát začal jako šesti- či sedmiletý na lodi, na níž se s matkou plavil za otcem, který tehdy pracoval v Nigérii. Po studiích ve Francii Le Clézio učil ve Velké Británii. Vojenskou službu Le Clézio začal v Thajsku, avšak byl záhy převelen do Mexika. Čtyři roky strávil mezi Indiány v Panamě a Mexiku, později pobýval dlouhodobě mezi Berbery v Maroku. Soužití s mayskou kulturou ho přivedlo k zájmu o mýty, ne náhodou jako první přeložil do francouzštiny indiánské, konkrétně mayské mytologické texty, proroctví Chilama Balama anebo dnes slavnou Zprávu z Michoacánu zpracovávající ústně podanou indiánskou historii. Jeho pobyty v nejrůznějších pro nás velmi exotických zemích neměly nikdy ráz turistiky – vždy šlo spíš o pokus soužití s danou kulturou, odhalení kořenů konkrétní civilizace. Není divu, že zkušenosti z cestování a života na různých místech světa našly silnou odezvu i v jeho díle, které je bohaté a velmi rozmanité.

Le Clézio se prosadil už v roce 1963 svým debutem Procès-verbal, který tehdy údajně poslal do nakladatelství nikoli s nadějí na publikování, ale v touze získat tvůrčí stipendium. Kniha ale vyšla, a Le Clézio za ni záhy dostal, ve svých třiadvaceti letech, významnou cenu Prix Renaudot. Kupodivu se mu pak na domácí půdě dalšího obdobně důležitého ocenění už nedostalo, a to i přesto, že Francie má literárních cen stovky, a prestižních, každoročně udělovaných, aspoň šest. Kniha Procès-verbal vyšla pod názvem Zápis o katastrofě v šedesátých letech česky v nakladatelství Odeon, podobně jako i další Le Cléziův titul z tohoto období, Horečka (oba v překladu Věry Dvořákové).

Dnes je Le Clézio autorem více než padesáti knih. Vydává povídky, romány, eseje. Jeho prozatímní tvůrčí dráha do jisté míry kopíruje vývoj francouzké literatury v posledních desetiletích – od experimentátorství šedesátých let k zájmu o mytologii a návratu k silnému příběhu, důrazu na tradiční vyprávění... První dvě Le Cléziovy knihy se vyznačují experimentováním s formou, hledáním možností, jak obnovit, ozvláštnit způsob psaní románu a posunout jej co nejdál od tradičního pojetí, jež bylo v té době považováno za překonané. Od poloviny osmdesátých letech se spisovatelův přístup k literární tvorbě mění: píše romány klasičtějšího ražení a vycházející ze silných příběhů, často inspirované mýty a s až pohádkovou poetikou. Stává se mistrem vyprávění, tematika jeho knih se točí kolem dětství, etnické různorodosti, dalekých krajů, jeho postavy zastírá věčné tajemství původu, nevyjasněných okolností života či prostředí, v němž se pohybují. Nejznámějšími knihami z tohoto novějšího období jsou – z těch co vyšly i česky – Poušť či Bludná hvězda. Návrat k osvědčené metodě psaní však vůbec neznamená, že by se Le Cléziovy knihy nesly v duchu románů klasických autorů jako Hugo, Balzac či Zola. Ze současných autorů je Le Cléziově poetice nejbližší Patrick Modiano – ten ovšem své knihy umíněně situuje takřka výhradně do Paříže.

Nejvýraznějším prvkem Le Cléziovy tvorby posledních let je stále motiv dalekých krajů, nepoznaných civilizací. Po vydání dosud snad nejslavnějšího románu Désert (1980, česky Poušť, přel. Magdaléna Fryčová, Praha : ERM, 1996) se spisovatel odvrací od měst, kam směřovaly jeho první cesty. Po Střední Americe, kde několik let objevoval indiánské civilizace (Haï, 1971, Nenáviděný; výše zmíněný překlad Prophéties de Chilam Balam, 1976, Proroctví Chilama Balama; Le Rêve mexicain, 1988, Mexický sen), se vydává hledat své předky na ostrov Mauricius (La Quarantaine, 1995, Karanténa) a poté se v románu Onitsha (1991, Oniča) vrací ke svému dětství prožitému v Africe. Stále střídmější jazyk dává Le Cléziovým knihám jednoznačný přídech mystického hledání. Laïla, hrdinka Poisson d´or (1997, Zlatá rybka) prožije rozchod i odvržení a na cestě do své rodné vesnice na jihu Maroka prochází všemi druhy zkoušek. Kniha Révolutions (2003, Revoluce) poté spojuje nitky tohoto námětu do velkého autobiografického románu, který se vrací k hrůzným historickým událostem. Le Clézio propojuje své pojetí literární stylizace a existence: „Být zároveň tady a tam, patřit k různým příběhům.“

Le Clézio v rozhovorech neustále opakuje, jak moc mu vyhovuje románová forma – nechce a nedokáže psát paměti, ale inspiruje se svým životem pro různé fikce. Například kniha L´Africain (2004, Afričan) vychází z autorových vzpomínek na jeho dětství a mládí: jeho otec byl britský lékař a osud ho zavál pracovně do Nigerie.

Ztvárnit své světoběžnické zkušenosti pro Le Clézia nikdy neznamená jen popisovat cizí kraje a mravy. Odmítá pitoreskní aspekt exotiky a usiluje o zachycení podstatného. Snaží se pochopit, co vidí, pokusit se s danou kulturou a mentalitou sžít, spojit, jak dokládá i jeho vysvětlení, nakolik proměnil dlouhodobý pobyt mezi Indiány jeho pojetí světa a měřítka hodnot. Například i události května 68 sledoval na dálku z Mexika – a francouzské problémy té doby mu připadaly ve srovnání s tím, co všechno se odehrávalo v Mexiku, poněkud malicherné.

Vedle jihoamerické, africké, arabské a další inspirace je u Le Clézia významný i trvalý zájem o Francii – o rodné město Nice nebo Bretaň. Fascinuje ho vzpomínání na atmosféru doby čtyřicátých a padesátých let, často se vrací k tomu, jak jako malý vnímal třeba utrpení starých lidí v době, kdy ještě neexistovalo sociální zabezpečení, těžký život přistěhovalců, ať z Východu anebo třeba z Afriky. Podobně ho zajímá, jak popsat a pochopit i pohnuté momenty francouzských dějin – alžírskou válku, Vietnam, doznívání otrokářských režimů v myslích lidí apod., důvody, jež stejně jako jeho předky vedly po Velké francouzské revoluci část populace k útěku za moře.

Prvních šest let svého dětství Le Clézio prožil s rodiči na ostrově Mauricius, původně francouzské kolonii dobyté r. 1810 Brity. I tato zkušenost z pobytu ve vícejazyčném postředí (francouzština, angličtina, kreolské jazyky) ovlivnila jeho pohled na svět. V rozhovoru těsně před zveřejněním letošní volby poroty Nobelovy ceny spisovatel na otázku, jaké problémy vidí v současné literatuře, uvedl jednak obtížnou cestu dnešních mladých autorů k prosazení se a publikování, a hned na druhém místě hluboký propad mezi možnostmi prominentních evropských autorů využívajících francouzsky štědrého systému stipendií, státních subvencí pro vydávání knih apod. a mezi situací nadaných tvůrců, kteří se už jen proto, že jejich jazykem je kreolština anebo žijí mimo bohaté centrum kultury, sotva někdy domohou vydání svého díla, finančního zajištění či slávy. Na rozdíl od nich si však Jean-Marie Gustave Le Clézio dnes už nad nedoceněním svého úsilí a svého díla stýskat nemůže...

Bibliografie českých překladů
Zápis o katastrofě (přel. Věra Dvořáková, SNKLU, 1965)
Horečka (přel. Věra Dvořáková, SNKLU, 1967)
Lullaby (přel. Lucie Mensdorff-Pouilly, Dauphin, 1996)
Poušť (přel. Magdaléna Fryčová, ERM, 1996)
Bludná hvězda (přel. Eva Pokorná, EWA, 1996)
Mondo a jiné příběhy (přel. Lucie Mensdorff-Pouilly, Dauphin, 2001)