I said something wrong
Vše plyne, ale co se mění? Vždy jsem měl podezření, že má morální nepevnost a politická bezzásadavost jsou spojeny s množstvím zkonzumovaného alkoholu, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem.
Vše plyne, ale co se mění? Vždy jsem měl podezření, že má morální nepevnost a politická bezzásadavost jsou spojeny s množstvím zkonzumovaného alkoholu, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem. Bez ohledu na pravidelné experimenty se mi nikdy nedařilo najít přímou úměru.
Můj spolužák z vysoké, který byl učitelem, se chlubil, jak to chodí v jejich vesnické škole. Když zemřel vůdce komunistické strany SSSR Černěnko, bylo rozhodnuto reagovat na tuto událost kolektivně. V tělocvičně prostřeli smuteční stůl a ředitel zahájil schůzi.
Ve stoje si připili na památku neúnavného bojovníka za mír, věrného leninovce, vynikajícího činitele světového komunistického a mezinárodního dělnického hnutí. Pak si připili na mír vůbec, potom na věrnost kursu. Následně pili zvlášť na komunistické hnutí a zvlášť na dělnické.
"Pak jsme si připili na ženský, fyzikář zaběh pro magneťák, a do rána jsme tančili na Vysockého," zakončil kamarád vyprávění.
V tomto případě proběhla postupná evoluce: sovětská akce se plynule změnila v antisovětskou. Ale bývalo to i jinak. Když Stalinovi ohlásili, že návštěvníci literárního večera vstali, aby potleskem uvítali básnířku Annu Achmatovovou, zeptal se: "Kdo organizoval vstávání?". Otázka byla, stejně jako všechno stalinské, geniální.
To jsem pocítil obzvlášť výrazně poté, co jsem osobně organizoval vstávání a ovace Brežněvu, Leonidu Iljičovi (tehdy byl ještě pokládán za živého).
Stalo se to ve městě, které bylo kdysi knížecím sídlem, mělo slavnou kontrarevoluční historii, a posléze se stalo obvyklým okresním střediskem s továrnou na těstoviny, provozovnou Osvobozené domácnosti, cukrovarem a pivovarem. Povstávání se ovšem konalo nikoliv v pivovaru, ale v městském kulturním domě. Pravda, exkurse do pivovaru se uskutečnila již předtím.
"Dřív říkali: pivo není, jen místní. A teď je to naopak," vytahoval se místní patriot - školitel místního národního výboru. Po ochutnávce několika druhů místní produkce bylo těžké s tímto záhadným výrokem nesouhlasit.
Do města jsem se dostal jako doprovod kulturního atašé z kubánského velvyslanectví v Moskvě. Jednou se přihodilo, že tajemník místního stranického výboru navštívil Ostrov Svobody. Po zájezdu byl okres vyhlášen pobratimem ostrovní provincie, kde, bez ohledu na vítězství revoluce, stále dobře rostla cukrová třtina. Z ní v běloruském městečku dělali žlutý cukr, který místní odmítali kupovat. Od dob historického zájezdu v městečku kromě vlastních svátků slavili i významná data kubánského kalendáře. Právě jednoho takového dne, v předvečer Nového roku, se město připravovalo k prvnímu setkání s karibským domorodcem.
Atašé absolvoval sovětskou universitu a nepotřeboval tlumočníka, dokonce dojel z Moskvy do Minsku sám. Dále přesto, podle diplomatického protokolu, nemohl z jakéhosi důvodu cestovat sám (jak se ukázalo později, ostražitost byla na místě).
Na hranici okresu naši Volhu zastavily vozy dopravní policie. Byla to eskorta vyslaná z okresu. Kvůli nedostatku životních zkušeností jsem nedokázal zavčas odhadnout celou závažnost budoucích zkoušek, což se mělo stát příčinou incidentu s ovacemi.
Pro začátek nás přivezli do ukázkově vzorného učiliště, kde probíhala odborná příprava mechanizátorů širokého profilu a operátorů automatizovaného dojení (tak se tehdy oficiálně říkalo traktoristům a dojičkám). Po prohlídce techniky, síně slávy a čestné tabule nás ředitel pozval k malému občerstvení po cestě. Bylo ještě brzy, nedávno jsme snídali, ale říci, že přichystaná tabule probouzela apetit, by znělo příliš skromně. V bronzovém boršči tály ledovce smetany, z vařených brambor se kouřilo jako z ústí vulkánu, a nakládané okurky vypadaly více než svůdně. Orosené láhve Stoličné čekaly na rozkaz jako rakety na odpalovacích rampách. "Může vepřové?", ptal se tiše ředitel. A se spěchem dodával: "Na čistém másle!"
Let na oběžnou dráhu dráhu mezinárodní družby započal. Když jsme přijeli na městský národní výbor, už nás vyhlížela rozrušená tajemnice pro otázky ideologie.
"Plán, amigo, plán! Revoluční disciplína musí být ! Máme toho hodně!"
Předtím, než nás seznámila se seznamem slavnostních událostí, však přesto navrhla uctít historický okamžik. Zaperlilo šampaňské, zacinkaly sklenice, k vínu byly podány čokoládové bonbóny a pomeranče.Byla naplánována exkurse do vlastivědného muzea, seznámení se s produkcí pivovaru, návštěva nedalekého kolchozu a slavnostní večer v kulturním domě.
"Ale teď - oběd, soudruzi čekají!"
Místní restaurace nás přijala vývěskou "Mimořádná akce". Zdálky to vypadalo, že po celé délce sálu je natažen pás, pokrytý pestrými orientálními vzory: geometrie studených mís, talířků s kaviárem, a karaf s ovocnými šťávami napodobovala "vzor vlasti chrpy", se kterým jsme byli seznámeni před nějakou hodinou na zemědělském učilišti. Byl tu ale jeden rozdíl - zdejší vzor překypoval všemi barvami duhy: Likéry a pálenky nejrůznějších druhů důstojně symbolizovaly pevnost družby sovětských národů. Podle značkových vín bylo možno studovat místopis celé země.
Členové předsednictva okresního stranického výboru a jiní místní pohlaváři toužili po praktickém ověření svých zeměpisných znalostí již delší dobu, což bylo vidět z nervózního spěchu, se kterým nám tiskli ruce. Kulturní atašé profesionálně odhadl situaci a zvolil orientaci na úplnou paritu a rovnoprávnost obou stran.
S neobyčejnou výdrží kariérního diplomata nevynechal ani jeden chod: po jeseteřím mase, paštice a rybí roládě okusil růžovoučkou svíčkovou, jemnou šunku a uzený jazyk. Po bujónu s knedlíčky přišla řada na jehněčí řízky a kapra zapečeného v těstě, kterého podávali s plátky citrónu a španělskými olivami místo očí. Bramboráčky s červeným kaviárem byly představeny jako vzor národní kuchyně - neochutnat je bylo nemožné.
Množství přípitků se vyrovnalo množství pokrmů. Jako dezert servírovali brusinky v medu, ořechy obalované v cukru a rafinovaný piroh, který byl neprodleně pozřen i navzdory strašnému vyčerpání stolovníků.
Zvednout se po takové hostině znamenalo porušit přírodní zákony. Mohutná tajemnice vyskočila, jako by se nechumelilo. Členové předsednictva si vzali každý po jablku. Vyslanec karibského ostrova nedopil jen kávu, kterou dostal ve velké čajové sklenici. V autě jsem prosil řidiče, aby nezatáčel prudce - bál jsem se, že by se dalo do pohybu všechno, co jsme pili.
"Káva" - mumlal Kubánec, "...musí být čtyřikrát velmi: velmi horká, velmi silná, velmi černá a velmi málo!"
"U nás tak dělají pirožky s masem," souhlasil řidič.
Prohlídku muzea jsme prodělali napůl v bezvědomí. Znovu jsme pili šampaňské a tajemnice si nasypala bonbony ze dvou dóziček k sobě do tašky. Návštěva pivovaru nás poněkud probrala, avšak měla podivný vliv na vestibulární aparát: myšlení zůstávalo dokonale jasné, ale nohy se příkazům centrální nervové soustavy odmítaly podřídit.
"Co budete dělat na farmě?" - položil řidič filosofickou otázku. Prohlásil, že v Sovětském svazu a na Kubě jsou krávy stejné, a ještě nás čeká v noci zpáteční cesta. Tajemnice se pokoušela oponovat, ale kulturní atašé označil řidiče za opravdového marxistu - závěry z krátké diskuse vedly k tomu, že jsme projeli po hlavní, otočili se u zasněženého památníku, a zamířili k předsedovu domu.
Toho večera jsem pochopil, že výrazy jako "dům je vzhůru nohama" a "stoly se prohýbají pod jídlem", nejsou žádné hyperboly, ale technicky přesný popis běžných fyzikálních procesů. V domě vařili, dusili, smažili a pekli už od rána. V klubkách páry se míhaly stíny, řinčely litinové pánve, cosi zlověstně syčelo a zmítalo se v peci. Hospodář s hlavou jak koleno nás zavedl do světlého pokoje, který byl téměř celý zaplněn konstrukcí připomínající létající stroj bratří Wrightů, který však neměl nikdy vzletět. Nosné plochy seshora vypadaly jako písmeno H, v němž střední spojující čárka pronikla pravou svislou linií a protáhla se daleko do strany.
Efektu mnohaposchoďovosti bylo dosaženo mnohovrstvou strukturou pomocných ploch, které byly tvořeny všemožnými mističkami, mělkými i hlubokými talíři, nádobami na saláty, omáčkovými a polévkovými mísami, tácy a podnosy, které se hromadily jedny nad druhými. Hrdla lahví vodky v pravidelných rozestupech vystupovala nad vrchní vrstvou nádob a připomínala duralové výčnělky na trupu letadla.
"To jsou jen předkrmy," pospíšil si s ujištěním předseda, který si po svém vyložil výraz v mé rozrůzněné tváři.
"Hlavní chod teprv přijde. Speciálně pro hosta jsme ulovili zajíce. Máte na Kubě nadívané zajíce?", obrátil se ke kulturnímu atašé.
"Zajíce na Kubě zatím nemáme," odpověděl tázaný s jistotou.
"Ale Fidel a strana se nevzdávají."
Vedení kolchozu zareagovalo pochvalným šumem. Operace "Rozsazování" proběhla úspěšně, když nepočítáme pár modřin po srážkách s kusy namrzlého sulcu. Ze svého místa, vtisknut mezi předsedu místní stranické buňky a přední krmičku prasat s Leninovým řádem na prsou, jsem mohl pozorovat jen část celé velkolepé podívané. Solené ryzce se schovávaly za nakládanými hříbky a smaženými klouzky. Kolem zelí, prokládaného brusinkami, se vyjímala konzervovaná rajčata, zčásti obalená vonnými listy. Přes hromady pikantních párků se rýsovaly jitrničky a jelítka, vedle pokrájeného hřbetu se roztahovaly uzené, sušené i pečené klobásy domácího původu. Dále tu stály ještě dvě veliké hromady - z brambor a z mrkve, vajíčka s pokrájenými slanečky, masové kuličky v zelí, nedostatkové šproty a cosi podobného ovčímu sýru...
Když si sousedka všimla, že můj talířek je prázdný, zeptala se, jestli jsem někdy ochutnával střívka s telecími játry a přiznala se, že je sama dělala. Játra nejdřív rozmělní, nadrobí housku, přilévá hustou smetanu, potom přidává mleté ořechy, majoránku, smaženou cibuli, bylo by třeba přilít i trochu červeného vína, ale copak to víno vydrží, když je chlap doma, rozbije čtyři vajíčka a přimíchá žloutky, vaří ve vývaru, střívka omyje studenou vodou a usmaží na másle.
Nadechl jsem se, zavřel oči, ochutnal, a vyjádřil jsem se v tom smyslu, že řád dostala správně, ale ne za tu pravou zásluhu. Slíbili mi dát jatýrka na cestu - stejně jsou tu v hospodaření takové odpisy, že...Tou dobou se na protější straně stolu vedl rozhovor o mezinárodních problémech.
"Dejte si křen, máte vůbec na Kubě křen?" vyptával se zdvořile předseda.
"Křen máme, jenže jen sladký," odpověděl host, poněkud již pod vlivem.
"Ale no tak, Ściapanucho, najdem ti i u nás sladký!" slíbil místní zástupce strany.
Náhle se otevřely dveře, zavřísknul kocour, kterého to v nich přiskříplo, a v místnosti se setmělo. Na velikém podnose, zasypán petrželovou natí a koprem, obložen hvězdičkami, vykrájenými z mrkve a pokryt hnědo - zlatistou kůrkou, se vzpínal klokan, připravený ke skoku.
V posledních letech jsem leckde pobýval a leccos ochutnal. V přístavní rybárně v Alexandrii jsem jedl mečouna na grilu, v noční restauraci "Pařížské nebe" jsem si dopřával paštiku z husích jater, v londýnské "Willers", jedné z nejlepších mořských restaurací světa, jsem polykal čerstvé Fin-De-Clair-y a ještě další tři druhy ústřic, jejichž jména si už nepamatuju. Jednoho nelítostně studeného zimního dne jsem si dával pro zahřátí cibulovou polévku v irské restauraci na Manhattanu, můj nůž vjížděl jako do másla do nejjemnější svíčkové z ušlechtilého argentinského býka v restauraci Mareda, a ani pohled na Rio De Janeiro z dvacátého pátého patra pětihvězdičkového hotelu Cesar mě nemohl donutit pozvednout oči od dezertu ze tří tuctů tropických plodů. Na zámku Fuschel v severním Rakousku připravovali neuvěřitelné jehněčí, v Chicagu jsem seděl u stolku první Pizza hut restaurace na světě a v Benátkách jsem inkvizitorským klíčem lámal krunýř amara s kníry, jako sám Salvador Dalí.
Když v mnichovské restauraci Gourmet (19 a půl hvězdičky z 20 podle hodnocení Goût Mieux) začali u našeho stolu připravovat omáčku k objednanému holouběti, japonský pár natáčel celý proces na videokameru, dokud jim nedošlo místo na kazetě. Za jedné mé cesty do Antverp pozvali mí přátelé svého známého, kuchaře tehdy jediného belgického čtyřhvězdičkového hotelu (podle žebříčku Micheline). Objevil se s dvěma kufry speciálního kuchyňského náčiní, jen nožů měl osmnáct, a dělal nám večeři. Bylo to, jako by Paul McCartney přišel k vám do bytu a zazpíval Yesterday.
Ale nikde a a nikdy jsem neprožil takové vzrušení, jako ve vesnickém domě předsedy kolchozu, když na stůl postavili pečeného klokana. Tím, že přinesené zvíře náleželo do řádu vačnatců, a nikoliv drobných hlodavců, jsem byl jist bez jakýchkoli pochybností.
"Zajíčku v lesíčku, copak děláš?"
zazpívala tajemnice pro ideologii.
"Běhávám, skákávám, tuhle mě máš," přidal se stranický boss.
"¡Patria o muerte! - Vlast nebo smrt!" vykřikl Kubánec a bodl vidličkou do nadívaného monstra. To už na mě bylo moc. Vyběhl jsem ven, do mrazivého vzduchu.
Dále se události vyvíjely následovně: zhruba za hodinu jsem s řidičem, za ideologické podpory tajemnice z okresu, dokázal atašé odtáhnout od stolu, neboť jsme se katastrofálně opožďovali na večerní slavnostní setkání. Na okres to bylo nějakých dvacet kilometrů. Jeli jsme už možná čtvrt hodiny, když řidič náhle zbledl a začal prudce brzdit: napříč silnice stálo auto a někdo mával. Na uježděném sněhu Volha dostala smyk a natočili jsme se bokem k lidem, kteří se k nám z nějakého důvodu vydali.
Když jsme vyskočili z vozu, známé hlasy předsedy a místního stranického šéfa nás přivítaly přátelským výkřikem: "Na rozloučenou!". Těmito místy procházela hranice kolchozu. Místní nás nemínili pustit bez toho, že by se s námi napili na naši další šťastnou cestu.
Na kapotu postavili velkou krabici se zásobami, zažbluňkal koňak, přiťukli jsme a vyprázdnili sklenice. Já tu svou jen přiložil ke rtům a přemýšlel, jak její obsah vylít do sněhu, když vtom jsem byl odhalen na místě činu.
"Jsi komunista?" - zeptal se stranický boss.
"Nestraník."
"Tím spíš. Co tomu řekne kompaněro atašé?"
"Venceremos - zvítězíme!", nečekaně odpověděl výše zmíněný.
"Pij," uzavřel boss.
Horší už to nebude, pomyslel jsem si, a pod pozorným dohledem internacionální společnosti jsem do sebe nalil koňak. Po všech zážitcích uplynulého dne se mi zdálo, že na mě nemá žádný vliv. Připili jsme si po druhé a po třetí. Začalo být veseleji. Udělalo se mi horko. Náhle nebylo třeba nikam spěchat. Lidé kolem mi buď křičeli do ucha, nebo úplně mizeli. Minutová ručička na hodinách skákala jako klokan.
Když naše Volha dojela ke kulturnímu domu, společnost se už dávno pokusila rozejít, ale organizátoři projevili zkušenost s tímto druhem akcí, a zamkli dveře. Odložili jsme si v ředitelské kanceláři, kde se atašé osvěžil šampaňským a tajemnice si opět nasypala do tašky bonbóny, aby nás vzápětí odvedli na předsednickou tribunu. Hosta přivítali jménem města i okresu, Kubánec vystoupil s odpovědí, a to, mám dojem, španělsky, ale přesto mu bylo rozumět: "Manqueada", "Guantanamo", "Playa Jirón", "muchachos", "machete", "Che", jak tehdy říkali revolučnímu banditovi Che Guevarovi...Pak k mikrofonu po řadě přistupovali zástupci veřejnosti ze sálu a členové předsednictva, kteří předčítali téměř shodné texty a opakovali ta samá epiteta. Přestal jsem je poslouchat a ztratil jsem přehled o střídání řečníků...a vtom se ukázalo, že sám stojím za řečnickým pultíkem a mluvím - bez papíru.
"Pozvedli jsme se do výšin, po kterých ještě nikdy nekráčela lidská noha, a nyní se rozvíjí vědecko-technický pokrok a mírová spolupráce na celém světě, ve jménu a ve prospěch svobodymilovných sil a národů, které s jistotou vykročily na cestu zásadních duchovních a společensko-ekonomických proměn ve všech sférách lidského života a činnosti, směřující k dalšímu posílení, prohloubení a rozšíření..."
Věta kynula jako těsto, do kterého se přidá droždí, převalovala se přes okraje a tvořila hrubé neforemné hroudy. Beznadějně jsem ztratil podstatné jméno a stále víc jsem zapadal do bahna vedlejších vět. V touze po ještě volném prostoru přívlastku jsem vystřelil dávku přídavných jmen: "... historií prověřených, věčných a neporušitelných bratrských svazků trvalé všestranné sovětsko-kubánské a kubánsko-sovětské družby, věnované..."
Táhlo mě to do pasti stejně, jako když škrtič ovíjí svou oběť. Vybraná větná skladba si nemilosrdně žádala nového vzepětí, ale už nebylo kam stoupat. Téměř nebylo. Nadechl jsem se z plných plic: "Generálnímu tajemníku Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, předsedovi Prezidia Nejvyššího Sovětu SSSR, Leonidu Iljiči Brežněvu osobně!
Hned na začátku mnohastupňového titulu generálního tajemníka jsem pocítil lehké, jakoby molekulární, zvýšení napětí mezi předsednictvem a náhlý pokles aktivity v sále - posluchači se mi před očima měnili v neživotné masky. Každé vyslovené slovo hrozivě zvyšovalo intonaci mého hlasu, jako by byl zažehnut další stupeň kosmické rakety, Pečlivě vypracované díly se v slavnostním, poněkud měděném hukotu nesly mnohasvazkovým drátem mikrofonu a prostřednictvím zesilovačů se valily na hlavy posluchačů.
S koncem třináctičlenného přístavku položila pauza k nabrání dechu, trvající jen zlomek vteřiny, takový důraz na příslovečné určení způsobu "OSOBNĚ", že jsem se jen tak tak udržel na nohou. Ve vzmachu, hodném strašného zívajícího lva, se můj náhle olbřímí hlas počal jako roztavený kov vlévat do, s rozkoší jazykem, patrem i rty zformovaného, tvaru jména v dativu: to se zalilo rudým zlatem a zazvučelo "Leonidu...", naplnilo se a začalo slavnostně chladnout "Iljiči..."
Nečekaně se mi začalo nedostávat objemu plic. Zbytky vzduchu, již ochuzeného o kyslík, vtrhly do dýchací trubice, rozechvěly stažené hlasivky a suchým prachovým výbuchem udeřily do mikrofonu:
"BRE..."
Následující
"Ž"
a teď, protože bez následující samohlásky ztratilo zvučnou drsnost, se tiše jak myška převalilo do nevýrazně - neutrálního
"NĚ"
a s napětím všech vnitřních orgánů jsem jako mnohatunovou hlubinnou bombu vrhl do zesilovačů vlčímu vytí podobné
"VU-uuu!"
Dvě tenké ocelové jehly mi pronikaly oběma lopatkami na tom místě, kde andělům rostou křídla. Dlaně se setkaly a vzdálily v neslyšném tlesknutím, potom jsem pohyb ještě jednou zopakoval. Světlo z lamp se vrstvilo a postupně snášelo do sálu. Aplaudoval jsem jménu, které právě samo opustilo mé hrdlo. Aplaudoval jsem sám.
Kolem zavládlo zděšení, zoufalství a žal. Nepozemská hořkost jakési definitivní ztráty naplnila srdce. Navždy, nenapravitelně a s jistotou jsem přicházel o cosi nekonečně drahého a bezbranného.
Neslyšel jsem už potlesk, neviděl jsem, jak povstalo předsednictvo a pozvedalo se osazenstvo sálu, ani si nepamatuji, jak jsme se rozloučili a vyjeli z města.
V tomto životě jsme se vraceli pozdě po půlnoci. Na předním sedadle čas od času zvracel atašé. Řidič ladil rádio. "I said something wrong..." zpívali tiše Beatles.
V novém životě jsem se bál jen jednoho: že mě již nikdy neožehne nesnesitelně trpká nepozemská bolest v těch místech, kde andělům rostou křídla - bolest, bez které, jak jsem poznal později, je život k nerozeznání od smrti.
Aljaksandr Lukašuk: I said something wrong, překlad Miroslav Tomek
Povídka vyšla jako doprovodný text k Měsíci autorského čtení v r. 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele