Co je skutečnější? Pocity, představy, touhy, nebo zákony času a prostoru? Clara Janésová zakládá svůj život na tom prvním a svou knihu Oféliin hlas uvádí radikálními slovy: „Popřít čas. Milovat, a milovat vždy to, co je nemožné, neuskutečnitelné...“

Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let. Původně to měl být divadelní monolog, ale z jeviště nikdy nezazněl, před sebou máme spíše filmový pás, naléhavý proud slov, který se dere na povrch a hledá jedinečnou formu, „konkrétní tvar vlastního nitra“, jak píše autorka. „Přináším mu rudé růže, víno a básně. Básník ochrnutý do půl těla sedí u stolu. Nechá láhev stranou, vezme si kytici, kterou mu podám, dá ji do vázy a skryje se za ni. Na básně se nepodívá. Jsou tu jeho žena Věra, překladatel jeho poezie Forbelský a jeho editor Justl.“ Tak popisuje Janésová první návštěvu v roce 1975 u Vladimíra Holana.

Tři roky předtím se jí, ve vypjaté životní chvíli, dostal do rukou překlad Holanovy Noci s Hamletem a jiných básní. Říci, že ji oslovily, je slabé. Básník, uvězněný v normalizačním Československu, se pro jednatřicetiletou Španělku stal vším. Ukazatelem na cestě z chaosu k „vlastnímu básnickému bytí“. Zrovna uvažovala, zda vstoupit do kláštera, či spáchat sebevraždu, namísto toho začala psát.

Český Orfeus

Narodila se roku 1940 v Barceloně, nyní žije v Madridu. Kromě celého Holanova díla má na kontě překlady Seiferta, Halase, Ortena, Čapka nebo Durycha. O jeho Rekviem říká, že je fascinující, ale velice těžké. To samé ostatně platí i pro její Oféliin hlas. Naštěstí si na něj troufla Adriana Krásová, oporou jí byl odborník na španělský mysticismus, filozofii a literaturu Jaroslav Forbelský. Právě on přeložil do španělštiny ty první Holanovy básně, které před více než třiceti lety Claru uchvátily.

Janésové dětství, to je zahrada a v ní dům s terasou, ze které bylo vidět moře a vzdálená Barcelona. Tiché a napjaté očekávání budoucnosti. Izolace a pocit dvojí skutečnosti, vnitřní a vnější. Všechny možnosti měla otevřené do osmnácti, kdy jí náhlá otcova smrt (byl básník a nakladatel) „usekla obzor“. Pak studium, cesty, pokusy překlenout prázdnotu, najít se. Clara se identifikuje s Eurydikou v podsvětí, s Ofélií naklánějící se nad hladinou řeky. A ten, kdo ji místo do řeky vrhá do poezie, kdo ji jako Orfeus vyvádí z říše mrtvých, je český básník – Holan.

Po první návštěvě Prahy se rozhoduje naučit se česky. Studuje na Sorbonně, pere se s překlady a k tomu sama píše, vede s Holanem dialog na dálku. O letních prázdninách pro sebe objevuje v šedivých normalizačních Čechách mnohobarevnost světa, chuť mládí, svobody. Ale středem všeho jsou návštěvy v bytě na Malé Straně.

V tom nefyzickém odevzdání je Clara podobná jeptišce, která se pro lásku uzavírá za zdi kláštera. Základním principem je tu tajemství: „Nedozvědět se, nikdy se nedozvědět s absolutní jistotou, co se stalo, zůstat jen u letmé domněnky, a přece znát nezadržitelnou sílu touhy, onen cval...“ Mezi Janésovou a Holanem došlo „jen“ k výměně slov a básní. Vztah se odehrává v nemožnosti, přesně jak píše Holan Claře v roce 1977, v jedné nikdy neodeslané básni: „Rád uvítám Vás / v zahradě, kterou nemám.“

Jádro růže

Růže nacházíme v zahradě Clařina dětství, plazí se po zdech Holanova domu. Clara je přináší Holanovi – jejich láska je letní, červnová. Z korunek růží spálených sluncem Clara jednoho odpoledne ve Španělsku vyčte, že Holan vážně onemocněl. Růže je symbolem mystiků: labyrint plátků zakrývající neviditelné jádro, vůně a zraňující trny. Krev, růže, slzy, víno, moře, vítr, země, tma, to jsou konstanty Clařina psaní. Jakým zjevením asi musela být pro nemocného básníka žijícího v téměř úplném odloučení. Mladá žena „krásná, magická, tajemná, vzdálená“ – tak ji popsal. Zneklidňující úkaz v mírném pásmu, kde se patos a vášeň spíše zesměšňují.

Na poslední návštěvu Holana se Janésová vydala v létě před jeho smrtí. Nechtěl ji už vidět. Zato jí poslal strojopis své Noci s Ofélií, básně napsané v srpnu 1972. „Neočekávaná replika mnou projela jako jehla tělem motýla: Snad jsem nebyla sledována, když jsem komusi plivla do tváře a vycházela z Orfeó Catala? Ach, Barcelona!“ Světlo v místnosti, kde Clara čte, zbělá a strne, zastaví se čas.

V srpnu 1972 to byl právě rok, co pro sebe objevila Holanovy básně, ale než se odvážila mu napsat, uběhly další tři roky. Holan o ní tehdy nevěděl, a přece ji v Noci s Ofélií popsal. Mladou ženu z Barcelony bloudící Evropou, která „sáhla do kabelky a kladla na stůl mušle, lastury a škeble“.

Není co dodat. Clara se naposledy stavuje u Holana, aby pro něj jeho ženě předala dárek: mušle, lastury a škeble, které mu dovezla od moře. Odhaluje se jádro růže, sepne se poslední kruh. Báseň je potvrzením Clařiny důvěry v to, co je nemožné, záhadné, nehmotné. Ať je to mystika nebo poezie. Po vnitřním napětí nastává klid, Eurydika je vykoupená z říše mrtvých a vydává se na vlastní cestu. Ale už bez Holana, ten umírá 31. března 1980.