Benedict Anderson (1936) nepatří v české čtenářské obci s výjimkou úzkých odborných kruhů mezi známá jména, třebaže jeho Představy společenství (Imagined Communities) od roku 1983, kdy kniha s podtitulem Úvahy o původu a šíření nacionalismu spatřila světlo světa, vyšly již ve třech desítkách zemí. Anderson nabourává představy, které nám vštípili ve škole, o dávné existenci českého národa, který se na přelomu 18. a 19. století díky píli obrozenců probudil ze spánku. Naopak se snaží ukázat, že nacionální identita je moderní záležitostí a že souvisí s rozpadem předmoderních kulturních systémů, a to zvláště náboženských společenství.

Podstatou národa není jazyk, krev ani půda. Není to žádný takto objektivně daný znak. Národní příslušnost a nacionalismus Anderson považuje za kulturní artefakty zvláštního druhu, které se zformovaly na konci 18. století „protínáním samostatných historických sil“. Třebaže klasika teorie nacionalismu Ernsta Gellnera kritizuje, přijímá jeho základní tezi o tom, že „nacionalismus vynalézá národy tam, kde neexistují“. Nepopírá nijak význam kapitalismu (zvláště tiskového) pro zrod nacionalismu. Přesto mu je však cizí jakýkoli ekonomický determinismus.

Základem národního vědomí je schopnost představit si národní společenství. Andersona zajímá, jakým způsobem se zformovala tato schopnost člověka cítit se bytostnou součástí národního společenství, z něhož za celý život může poznat jen zlomek počtu všech jeho příslušníků, a přesto nikdy nezapochybuje, že je jedním z nich.

Národy se mohly zformovat, až když došlo k transformaci způsobu chápání světa. Tato změna spočívala ve třech dlouhodobých procesech. Za prvé šlo o vymizení myšlenky, že nějaký konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické pravdě. V západním kulturním okruhu tuto funkci od antiky plnila latina. Za druhé došlo k rozpadu tradiční politické legitimity, podle níž ve středu společnosti stojí panovník, který se odlišuje od ostatních lidí svým božským posvěcením, z čehož vyplývá, že „projevy lidské loajality byly tudíž nutně hierarchické a dostředivé“. S takovým chápáním je rovnost a suverenita lidu těžko slučitelná. Za třetí dochází k rozštěpení kosmologie a historie, a tedy k novému pojetí časovosti. Až bizarně se nám dnes jeví středověké kroniky, v nichž dochází k prolínání biblického stvoření světa s vyprávěním o historických událostech. Došlo tedy k rozpadu jednoty společenství, moci a času a nacionalismus byl vítaným nástrojem, který by je znovu smysluplně propojil.

Kniha je založena na široké komparativní perspektivě. Příklady z Evropy jsou v menšině. Anderson dokonce prohlašuje, že se nacionalismus poprvé objevil „nikoli ve Starém, nýbrž v Novém světě“. Zrod USA v tomto pohledu není ojedinělým vzepětím svobodomyslných kolonií v boji za lidskou svobodu, nýbrž jedním z kreolských hnutí, jež se vzbouřilo proti metropoli podobně jako další v Latinské Americe ve stejném období.

Překladatel odvedl slušnou práci až na drobné poklesky, jako když např. League of Nations nepřeložil jako Společnost národů. Z hlediska redakční práce již kniha zaslouží méně chvály, protože se v ní vyskytuje dost překlepů a chyb. Přesto nelze tento nakladatelský počin kvitovat jinak než s povděkem.