„Středobodem náboženské tvorby nejsou její hranice,“ řekl v září minulého roku mladý izraelský spisovatel Michael Scheinfeld v rozhovoru pro týdeník BeŠeva. Tímto výrokem Scheinfeld reagoval na hlasy, které bylo možné poprvé zaslechnout po vydání jeho prvního románu Ztráty a nálezy (Avedot) v roce 2006. V sekulárních kruzích izraelské společnosti vyvolalo jemné, až cudné vyznění této knihy dojem, že autor zastírá své pravé pocity a myšlenky s ohledem na mravnostní požadavky židovského náboženství. Scheinfeld se proti tomuto nařknutí ohrazuje s poukazem na pluralitu možných rovin literární tvorby, z nichž on sám upřednostňuje ty, které vyvěrají z emocionální a duchovní výbavy spisovatele. Otázky partnerské intimity jsou podle jeho slov nedílnou součástí života každého z nás, nemusíme však vždy cítit potřebu formulovat je na stránkách knihy, která řeší úplně jiné stránky lidského života.

Kniha je rozčleněna do tří oddílů, nesoucích názvy převzaté z židovské právní tradice týkající se ztracených předmětů a jejich nálezců a původních majitelů („Určitě by se předmětu vzdal“, „Znamení“, „Toto jsou nálezy…“). Hlavní postavou románu Ztráty a nálezy je čerstvý student psychologie Joáv, který na prvních stránkách knihy otevírá nové stránky svého života. První rok studia na Haifské univerzitě, odchod z rodného domu a nová práce jej zavedou do doposud nepoznaných končin životních možností. Joávovo působení v nádražní pobočce Ztrát a nálezů je důsledkem nedorozumění. Joáv přesto zůstává a nelituje. Setkává se zde s předměty, které možná někomu chybí, možná ale také upadly v naprosté zapomnění; za těmito předměty se pak rozvíjejí další lidské příběhy, které tvoří vedlejší dějové linie románu.

Ztracené předměty jsou pouze zástupným předmětem pro vyjádření jiné nemateriální ztráty – ztracené lásky, nefungující rodinné vztahy, otázky osobní identity a opuštění tradice otců. Do popředí se dostává příběh Joávovy tety Chany, ke které se mladík nakonec stěhuje, místo aby dal přednost lákadlům studentského života. Tetin samotářský život je najednou prozářen Joávovou přítomností a získává tak nový smysl. I samotného Joava překvapují změny vyvolané každodenní neverbální komunikací s tetou Chanou i hovory se zákazníky, kteří k němu přicházejí hledat ztracenou minulost. Joáv se tak setkává s vojákem, který spolu s identifikačním plíškem ztratil vlastní identitu; se všemi vysmívanou dívkou, která zahazuje své brýle, aby nemusela pohlédnout neúprosné realitě do tváře; s uznávaným divadelním hercem, který se ztrácí v rolích, jež představuje a pohřbívá tak pomalu své dlouholeté manželství.

Do Ztrát a nálezů vedou i kroky mladé dívky Šaron, která v Joávově studenstkém životě sehraje klíčovou roli. Čím víc mu Šaron uniká, tím usilovněji na ni musí Joáv myslet. Po prvním neúspěšném pokusu o bližší seznámení se však jakékoli další iniciativy ze své strany bojí. Šaron si k němu ale sama najde cestu a tak se začíná příběh opětované lásky a hlubokého přátelství.

Scheinfeld ani ve chvílích potencionálně vrcholně romantických – podvečerní procházka po liduprázdné pláži – nedává prostor fyzické intimitě. Erotický náboj scény nezískává literární podobu, čímž se mu dostává větší naléhavosti.

Autorův literární styl v sobě nese znatelné stopy stylu jeho učitele r. Chajima Sabata. Zatímco u Sabata tento vysoce knižní styl působí lehce a přirozeně se snoubí s líčeným prostředím, které je popisováno, v Scheinfeldově případě má čtenář místy pocit vyumělkovanosti a blíže nepopsatelné hutnosti textu. Je ale možné, že Joáv má zcela záměrně působit dojmem vyspělého muže, který zapadá do prostředí Ztrát a nálezů stejně dobře jako postarší a zkušený vedoucí provozovny. Každopádně lze říci, že autorův rukopis je velice kultivovaný a protkaný talmudickými výroky, které nejsou ovšem pronášeny bezúčelně, ale mají v příběhu své pevné místo a význam. L’art pour l’artismus se tedy na tento román naštěstí nevztahuje. Každodenní realita se naopak zdá být – sledováno očima hlavního hrdiny – nabitá symbolikou směřující k určitému, dosud ale neznámému cíli.

Přes místy těžkopádný styl se kniha stala zaslouženě bestsellerem a u literárních kritiků a náboženského literárního proudu v Izraeli vyvolala velké naděje ohledně budoucnosti románové tvorby mladých nábožensky smýšlejících spisovatelů, jejichž řady se neustále rozšiřují. Nezbývá než doufat, že se nejen tento román, ale i další knihy, stanou stavebním materiálem pro most mezi stále uzavřenými složkami segmentované izraelské společnosti. Dokud bude Scheinfeld označován za spisovatele, v jehož knihách se odráží jeho každodenní autentická zkušenost formovaná „dialektikou mezi náboženským a sekulárním životem“, znamená to, že jeho tvorba zůstává nepochopena, protože její ústřední myšlenkou je právě neexistence takové dialektiky.