Vsadit si na Sego?
Donner, Christophe: 20 000 euros sur Ségo !

Vsadit si na Sego?

Christophe Donner vidí politiku jako dostih: další románová reflexe aktuální francouzské politické scény.

Ve francouzském nakladatelství Grasset právě vychází nejnovější kniha Christopha Donnera s názvem 20 000 euros sur Ségo ! (20 000 euro na Segolène Royalovou). Autor se v ní dívá se na sjezd socialistické strany jako na dostih: vypráví příběh muže, který si chce vsadit na to, kdo se dostane do čela francouzské socialistické strany. Po Yasmině Reze a její knize o Sarkozyho cestě na vrchol je to další z francouzských pokusů z poslední doby o propojení literatury a politiky, o „románovou“ reflexi zcela aktuálních událostí.

Protagonista Henri Norden, postava známá už z předchozích Donnerových děl, chce vyřešit svou finanční krizi neobvyklou sázkou. Moc rád by sice napsal román o dostizích, ale peníze teď potřebuje rychle, a proto ho napadne napsat o sjezdu francouzské socialistické strany (který se skutečně konal v Remeši roku 2008), kde se má rozhodnout, kdo stane v čele tohoto politického uskupení pro další období. Cynický hrdina Norden pilně chodí na stranické schůze a předvolební mítinky, někdy se baví, jindy rozčiluje, ba dokáže se i dojmout, neustále však sleduje svůj cíl – musí se rozhodnout, na kterého z politických „koňů“ vsadí: na mladého Benoît Hamona, osvědčenou Ségolène Royalovou, dokonalou Martine Aubry, anebo na favorita, pařížského primátora Bertranda Delanoë? V působivém zpodobnění soupeření politiků jako dostihového závodu, na pozadí trefného popisu přetlačování mezi několika reálnými, dobře známými osobnostmi tak Donner vyzdvihuje jak absurditu a nejistotu politické hry, tak vášeň náruživého sázkaře. Kniha je především plná humoru, což autorovi umožňuje servírovat často i vpravdě kruté postřehy.

Donnerova kniha rozhodně není pokusem o novinářský či sociologický dokument, jde čistě o literární hříčku. Autor sám je sice údajně roajalista a monarchista, avšak pro zvolené připodobnění světa politiky ke koňským závodům se jeví být opravdu povolanou osobou, je totiž náruživý sázkař a o dostizích už dlouho píše do novin. Nedávný remešský sjezd francouzských socialistů (2008) sledoval i z vlastního zájmu, prý si skutečně v Londýně 20 000 euro na Ségolène Royalovou vsadil (a prohrál). I proto je jeho poslední román zajímavý – spisovatele nelze podezírat z toho, že by někomu z aktérů nadržoval nebo se snažil propagovat stranický program. Než si svou favoritku Royalovou vybral, celou stáj francouzské socialistické strany si pečlivě prohlédl a kvality jednotlivých "koní" podrobně vážil. V knize můžeme sledovat, jak vypravěč už během přípravných fází i potom při samotném dostihu (tedy na předvolebních mítincích a na sjezdu) posuzuje jednotlivé kandidáty očima zkušeného koňáka a v chování politiků skutečně nachází velmi trefné paralely s vlastnostmi a manýrami koní. Z toho vychází, když se snaží předpovědět jejich další jednání – a také reálnost aspirace na umístění. Mezi novináři a straníky je na sjezdu možná jediný, kdo si udržuje odstup a nadhled – což posléze dokáže prodat ve své knize.

Donnerovo nejnovější dílo nelze jen zjednodušeně označit za laciný kousek využití starého klišé srovnání politiky a dostihu, závodu, kde nejde o ideje, ale o výkon a umění prosadit se stůj co stůj. Spisovatel Yann Moix v kritice uveřejněné v literární příloze deníku Le Figaro připomíná v této souvislosti literární útvar „sotie“, jak ho definoval a užil André Gide (Paludes, Vatikánské kobky) – satirický žánr, upozorňující na to, že tou opravdovou fraškou je život sám. Kritik Thomas Legrand z rozhlasové stanice France Inter vyzdvihuje, že dané dílo je plné politiky: autor ze své pozice dokáže uchopit politické postupy a divadlo moci novým, nezvyklým způsobem. Donnerovy analytické postřehy přitom znějí velmi věrohodně. Taková Ségolène Royalová třeba v dostihu vybouchne až teprve úplně před cílem, a to čistě kvůli použití dvou pro vůdčího politika zcela nevhodných slov „vina“ a „prominout“. Martine Aubry vzápětí kontruje (a vyhrává na celé čáře), když se jí podaří publikum dojmout... Legrand dodává, že namísto očekávané bezduché a cynické knížky tak dostávají čtenáři od Christopha Donnera zvláštní, legrační, výsostně politické, a přesto literární dílo.