Tasso, Torquato

Torquato Tasso

Torquato Tasso, básník a prozaik, nejvýznamnější literární osobnost raného baroka v Itálii.

Torquato Tasso se narodil 11. března 1544 v Sorrentu. Byl synem šlechtičny Porzie de’ Rossi a Bernarda Tassa, dvořana a autora lyrických veršů. První roky studia dovršil v Neapoli, od roku 1554 žil s otcem v Římě, kde však Torquato trpí odloučením od matky, která o dva roky později umírá. V témže roce Tasso odchází k příbuzným do Bergama, odkud pak provází otce na vévodský dvůr v Urbinu, kde studuje u místních učenců. Seznamuje se s dvorským životem a skládá první sonety. V roce 1559 navštěvuje Benátky, kde pomáhá otci při tisku jeho rytířské básně Amadis (Amadigi, 1560) a další úsilí věnuje vlastnímu rytířskému eposu Rinaldo (Il Rinaldo, 1562). V roce 1560 se zapisuje na práva na univerzitě v Padově, další rok však přechází na studia filozofie a rétoriky. Poté odchází studovat do Bologne, je ale vyloučen za hanopis na studenty a profesory. Na pozvání přítele Scipiona Gonzagy, budoucího kardinála, se vrací do Padovy, kde se stává členem akademie Eterei. Během těchto let píše významný aristotelovský traktát Rozpravy o básnickém umění a zvláště o hrdinském eposu (Discorsi dell’arte poetica e in particolare del poema eroico, 1587) a soubor petrarkovských milostných veršů.

V roce 1565 je Tasso přijat do služeb kardinála Luigiho d’Este na vévodském dvoře ve Ferraře. Uprostřed spokojeného života ho zastihne smrt otce – to se píše rok 1569. Následuje kardinála do Paříže a Říma, až zakotví znovu ve Ferraře u vévody Alfonse. Je mu vyplácen pravidelný plat, aniž by musel dodržovat povinnosti dvořana. V této době dokončuje pastorální hru Aminta (1580) a své nejvýznamnější dílo, rytířský epos Osvobozený Jeruzalém (Gerusalemme liberata, 1581), věnovaný vévodovi, který ho mezitím jmenoval dvorním dějepiscem. Pocity uspokojení a štěstí se však začínají mísit s prvními známkami duševní nerovnováhy, která ho dovede až k šílenství.

Jaké byly příčiny jeho nemoci, není zcela zřejmé. Možná vypětí posledních let, užívání si života plnými doušky a období tvůrčí plodnosti Tassa unavily. Epos, který byl dříve sice námahou, ale přinášel uspokojení, se nyní stává důvodem pochyb uměleckých, morálních i náboženských. Předkládá ho proto ke korektuře několika literátům a duchovním, jejich krátkozraké a zlomyslné hodnocení však nadále zhorší jeho stav. Ještě se vzmůže na odpověď ve spise Obhajoba (Apologia, vydaná až 1585), nicméně jeho nervová slabost se prohlubuje, začíná trpět stihomamem, stává se prchlivým a násilnickým.

V lednu 1577 Tasso dobrovolně předstupuje před inkvizici, aby se podrobil přezkoumání své víry, a je osvobozen. Žil totiž v neustálém strachu, že ve ferrarském prostředí upadne do osidel kacířských myšlenek. Obavy v něm vyvolávaly nejdříve sympatie ferrarského dvora ke kalvinismu, pak protireformační čistky a všeobecná nervozita pramenící z inkvizičního teroru. V červnu zaútočí nožem na sluhu, o němž se domníval, že ho špehuje, a je internován v domácím vězení, později, když se jeho stav nelepší, je umístěn do kláštera sv. Františka. Podaří se mu uprchnout a dva roky stráví putováním po Itálii. Jednoho červencového dne se objevuje v přestrojení u své sestry v Sorrentu a sděluje jí, že její bratr je mrtev – činí to ze zvědavosti na její reakci.

V dubnu 1578 se vrací do Ferrary, ale obavy, že je obětí pomluv a že je na dvoře podceňován, ho pak vyhánějí pryč na neklidné cesty (do Mantovy, Padovy, Benátek aj.). Na Ferraru ale nepřestává myslet, volají ho vzpomínky, a tak se tam o rok později vrací. V tu dobu se vévoda Alfonso žení, a protože má Tasso pocit, že se mu vévoda s dostatečným nadšením, začíná napadat jeho i celý dvůr. Vše skončí skandálním výstupem před vévodou, ten ho nechá zatknout a zavřít ve špitálu sv. Anny jako duševně chorého.

Původně šlo o skutečné vězení, poté se Tassův stav zlepšil a jeho časté záchvaty vystřídala období uklidnění. V této době je jako spisovatel velmi produktivní, píše Dopisy (Le Lettere) a především Dialogy (I Dialoghi) s morálními, společenskými a literárními náměty. V letech 1580-1581, k Tassově pobouření, několikrát vychází jeho Osvobozený Jeruzalém, aniž by k tomu dal souhlas. Je propuštěn až v červenci 1585, po sedmi letech, a to díky intervenci Vicenza Gonzagy, švagra vévody Alfonsa. Stráví pak nějaký čas v Mantově, kde přepracovává započatou tragédii Král Torrismondo (Il re Torrismondo, 1587).

V říjnu 1587 náhle utíká z Mantovy do Bologne, následně do Říma a pak do Neapole, kde doufá ve shledání s příbuznými. Bratři z kláštera Monte Oliveto mu nabídnou pohostinnost a on pro ně začne psát báseň Olivetská hora (Il Monte Oliveto, nedokončená vydána posmrtně v roce 1602). Přijímá zde návštěvy neapolských literátů, mimo jiné později slavného barokního básníka Giambattisty Marina.

Koncem roku 1588 Tasso je opět v Římě, nemocný a bez peněz. Odtud se vydává do Florencie, ale 1594 se vrací znovu do Říma; přítel a kardinál Scipione Gonzaga mu totiž slíbil básnickou korunovaci na římském Kapitolu, po vzoru Petrarky. Stále se věnuje přepracovávání svého eposu, který v roce 1593 vydává pod názvem Dobytý Jeruzalém (Gerusalemme conquistata).

Mezitím, v roce 1591, se uchyluje na mantovský dvůr, kde pro Vincenza Gonzagu píše oslavnou, ale umělecky průměrnou báseň Genealogie rodu Gonzagů (Genealogia della casa Gonzaga). V roce 1592 je Tasso v Římě, pak v Neapoli a v listopadu 1594 znovu v Římě. Stále se mluví o jeho korunovaci, která je přeložena na jaro dalšího roku, on je ale už unavený a bez energie. 1. dubna 1595 cítí nadcházející smrt, a tak se nechává převézt do kláštera sv. Onufria na římském pahorku Janiculu, kde 25. téhož měsíce umírá.

Poezie Torquata Tassa byla obdivována v období bohatých na city, například během romantismu. Jeho básnický svět je melancholicky vážný, jeho protagonisté jsou zadumaného nebo smutného vzezření a jeho lásky tragické.

Ve verších napsal ještě jako osmnáctiletý mladík rytířský epos Rinaldo, inspirován svým otcem, antickými vzory a Ariostem. Je autorem tragédie Král Torrismondo, které sloužily za vzor antické tragédie, nejvíce Sofoklův Oidipús král. Rozvíjí zde téma incestní lásky mezi králem a jeho sestrou a je nezvykle zasazen do severských zemí. V epickém žánru napsal Tasso také rozsáhlé a kuriózní dílo Sedm dní stvoření světa (Le sette giornate del mondo creato, 1609), kde podle biblické knihy Geneze popisuje stvoření světa a oslavuje Boha tvůrce.

Co se týče Tassovy prózy, za zmínku stoji Dialogy a Dopisy. Dialogů napsal asi třicet a rozpráví v nich o morálních a estetických tématech či o životě dvořana. Dopisy, kterých je asi 1700, provázejí autorovy osudy od roku 1564 až do jeho posledních dnů. Jsou zajímavým psychologickým dokumentem, je však třeba si uvědomit jejich stylizovaný charakter.

Aminta, pětiaktová pastorální hra ve verších z roku 1573, je jedním z největších úspěchů italského divadla 16. století a i po mnoha staletích byla obdivována velkými literáty, jako byli Foscolo nebo De Sanctis. Hlavním hrdinou je mladý pastýř Aminta, zamilovaný do lovkyně Silvie, která jím však pohrdá. Po řadě nedorozumění a k tragédii vedoucích omylů si však v závěru oba vyznají lásku. Autor se však v celé hře nesoustředí ani tak na děj, jako na atmosféru a scénografii příběhu, který se odehrává v jediném dni. Mezi řádky se hrou prolíná srovnání mezi pastýřskou idylu s cynickým dvorským prostředím.

Během kompozice Osvobozeného Jeruzaléma, jak už bylo řečeno, Tasso prožívá náboženské i literární pochybnosti, a když je dílo v roce 1575 hotovo, básník ve svém neklidu není se svou prací spokojený. Začne epos proto přepracovávat a po letech úsilí (1587-1592) vydává Dobytý Jeruzalém. Vynechává v něm milostné epizody, rozhodujícími aspekty se stává morálka a náboženství. Takto přepracovaná verze neměla velký úspěch a brzy upadla v zapomnění.

V Osvobozeném Jeruzalémě, který je napsán v osmislabičných slokách ve dvaceti zpěvech,Tasso obrací svou pozornost na první křížovou výpravu, která pod vedením Godefroye z Bouillonu Jeruzalém dobyla v roce 1099. Využívá historických materiálů kronikářů, obzvláště pak spisů Viléma z Tyru, ale stačí mu jen esenciální fakta a některá jména, ke zbytku využívá svou fantazii. Vytváří nové hrdiny a příběhy protkává magií a působením nadpřirozených sil.

Příběh začíná, když je křížová výprava u konce – Godefroy, obklopen udatnými válečníky Rinaldem, Raimondem, Tankredim, sjednocuje křižáky a oblehne Jeruzalém. Ve městě vládne Aladin, chráněn Argantem, Klorindou a Solimanem. Jeden z muslimů vyzve na souboj Tankrediho, čímž se má rozhodnout o celkovém vítězi války. V tu chvíli se na obě strany přidávají síly Pekla a Ráje a děj se dále komplikuje, dokud křesťanské vojsko nezvítězí.

Do tohoto vrcholného Tassova díla se promítají témata a stavy, které ho provázely celý život. Jedná se především o melancholické pocity, o složitý vztah k víře, která není pramenem spontánního života, ale spíše tíhou, pod níž si má člověk uvědomit, že je bezezbytku podřízen Stvořiteli. Autorovi hrdinové všechny tyto rozpory prožívají, nejsou to jen psychologicky prázdní bojovníci. Světská láska pak není pocitem neskonalého štěstí, nýbrž se projevuje jako neukojená touha, jako tyran, jako vědomí náklonnosti k hříchu a marnivosti.

Tasso mohl pocítit uspokojení v tom, že jeho Osvobozený Jeruzalém se stal již za jeho života jedním z hlavních námětů literárních a estetických debat. Dostalo se mu uznání, měl značný vliv na ostatní umělce a po dvě století na něj bylo nahlíženo jako na vzor. Možná také bylo dobře, že došlo k vydání eposu bez jeho souhlasu, protože jinak by možná byl zůstal pouze v podobě rukopisu. Tassova citlivost, rozporuplnost a snaha přepisovat své texty připomínají v jistých aspektech Petrarcu a můžeme je hledat i u básníků století následujících – u Foscola či Manzoniho.

V češtině vyšel Osvobozený Jeruzalém poprvé roku 1890, v překladu Jaroslava Vrchlického, který v roce 1906 připravil také Výbory z lyriky, obsahující i překladatelovo „Slovo úvodní“. Osvobozený Jeruzalém ve vyprávění a výběru Alfreda Giulianiho přeložil Jaroslav Pokorný v roce 1980. České ukázky jiných Tassových děl dále nalezneme v Italské renesanční lyrice (1954), v Šeptání noci (1956) a Navštívení krásy (1964), toto vše a Tassova Lyrika (1958) bylo přeloženo Janem Vladislavem. Překlady J. Konůpka a J. Pechara a E. Saudka pak obsahuje antologie barokní poezie Kéž hoří popel můj (1967).

Bibliografie

Fedi, R.: La Fine del Cinquecento. Nel clima della controriforma, in: E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 5/1, Il Sole 24 ore, Milano 2005, str. 225-324.

Tosto, R.: Compendio di storia dela letteratura italiana, Vallecchi, Firenze 1958, str. 203-219.

Palmieri, U.: Sommario di storia della letteratura italiana, Padus, Padova [s. d.] , str. 194-202.